Někdy to mají sudičky docela jednoduché, v případě Huga Vojty tedy zcela jistě. Čím jiným než opravdovým hrdinou mohl tak asi tenhle syn z rodiny táborského obchodníka být, když se vskutku neskutečným hrdinstvím vyznačovala už jeho matka.
Považte sami: porodila 23 dětí!
Hugo byl čtvrtým z těch, které přežily. A kuráž prokázal už jako mladíček.
Místo studia na Českém vysokém učení technickém se po třech semestrech přihlásil dobrovolně do armády. A během služby u pevnostního dělostřeleckého oddílu v chorvatské Pule se zaskvěl natolik, až jej zapsali do důstojnické školy. Jakmile začala první světová válka, bojoval v hodnosti poručíka na italské a ruské frontě. Jako český vlastenec však cítil, že je jeho místo jinde – v červnu 1916 proto během Brusilovovy ofenzivy zběhl z rakousko-uherské armády a o dva měsíce později se přihlásil do československých legií.
S nimi se zúčastnil celé řady bitev. Bojoval například u Mariinska, Irkutska, Čity, aktivně se podílel na úspěšných bajkalských bitvách a na formování dělostřeleckých jednotek. V dubnu 1920 byl ve Vladivostoku už jako podplukovník jmenován velitelem lodi Crook, která legionáře dopravovala z ruského Dálného východu zpátky do Evropy.
Odzbrojoval Hlinkovu gardu, vedl odboj
I za první republiky působil Hugo Vojta v různých velitelských funkcích. Roku 1923 byl povýšen na brigádního generála. Když zemi paralyzovala mnichovská zrada, v Bratislavě místo nemocného armádního generála Josefa Votruby vykonával funkci Zemského vojenského velitele.
Ještě 9. března 1939 řídil akci, při níž byli na pokyn pražské vlády odzbrojováni bojovníci Hlinkovy gardy. O několik dnů později ovšem došlo na vyhlášení samostatného Slovenského štátu a Češi byli od Dunaje násilím vyháněni. Stáhnout se musel i Vojta – Bratislavu opouštěl posledním vojenským transportem.
Po nacistické okupaci bylo každopádně jasné, že se svou láskou k vlasti nemůže zůstat stranou – okamžitě se přidal k nejdůležitějším představitelům domácího odboje. Patřil k tzv. Radě starších, v níž figurovali ještě premiér Alois Eliáš, generálové Josef Bílý a Sergej Vojcechovský. V Praze byl u zrodu Obrany národa, stal se prvním velitelem jeho Zemského velitelství Čechy. Na podzim 1939 byl v rámci Ústředního vedení Obrany národa jmenován i vojenským velitelem Sokola.
Pro gestapo byli vlastenci Vojtova typu prvořadým cílem. Několika vlnám zatýkání se sice vyhnul, skrýval se na venkově, v únoru 1940 však při odhalené cestě do Prahy došlo i na něj.
Nacisté jej pak drželi v pankrácké věznici, odkud byl často převážen ke krutým výslechům do Petschkova paláce. Nezlomilo ho ani to nejbrutálnější mučení.
Jeden z prvních Heydrichových kroků: zabít Vojtu
Bezprostředně po jmenování nového zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nastaly těžší časy; v okupované zemi byl vyhlášen výjimečný stav. Himmlerův prominentní spolupracovník nechal Vojtu už pouhý den po svém příjezdu do Prahy odsoudit za vlastizradu a činnost nepřátelskou k Říši. Verdikt byl neúprosný: trest smrti.
Spolu s generálem Bílým Vojtu popravili 28. září 1941 v ruzyňských dělostřeleckých kasárnách. Než zazněly výstřely, čeští hrdinové odmítli pásku přes oči. Pak od nich zaznělo: „Ať žije Československá republika! Palte, psi.“
Jen pět dnů poté nacisté zabili i Eliáše.
A československá exilová vláda v Londýně definitivně dospěla k rozhodnutí, že pomsta je nevyhnutelná. Heydrichovi zbývalo několik posledních měsíců života.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nejvyšší státní vyznamenání pro Kunderu? Podívejte se na jasná pro i proti
