Z benátského festivalu přišel do českých kin Otec, který bude za Slovensko bojovat o Oscara a v němž se tříčlenná rodina vyrovnává se zprvu nepochopitelnou tragédií. Drama Terezy Nvotové ale neví, kam se od zjevné teze posunout a o čem jiném být.
Michal do auta připevňuje novou autosedačku. Usazuje do ní dceru, jíž má po cestě do práce vysadit ve školce. Do toho mu pořád někdo volá. Je hrozné horko a v práci nefunguje klimatizace. Když mu manželka Zuzana posílá fotky nové komody, tři vteřiny se na ně dívá, ale okamžitě ztratí pozornost a sjede pohledem k článku o nabírání svalů.
Úvodní půl hodina nového filmu Otec je skvěle uchopená ve své víceznačnosti. Jinými slovy – pokud bychom věděli, jaká tragédie se na jejím konci vyjeví, mohli bychom přesně vypíchnout detaily, které k ní pokud ne vedly, tak alespoň přispěly. Pokud by ale Michalova dcera v rozpáleném autě nezemřela, vypadalo by to jako úplně normální pracovní dopoledne.
Režisérka Tereza Nvotová se inspirovala příběhem kamaráda svého spoluscenáristy Dušana Budzaka, který takto přišel o dítě a snažil se s tím vyrovnat, možná podobně jako Michal se Zuzanou, kteří se vrávoravě pokoušejí žít dál. Silná, opět mnohoznačná je scéna, v níž Zuzana tančí v prázdném domě, jen aby se zastyděla, když ji při tomto „truchlení“ uvidí Michal.
Jenže film Nvotové má jeden zcela zásadní scenáristický problém. Režisérka chce evidentně sdělit, že podobná tragédie se může stát úplně každému, jehož mozek se v jisté chvíli rozhodne, že pojede na „autopilota“. Vychází to z posudků psychiatrů a nejde s tím nesouhlasit. Scénář ale tenhle „fait accompli“, tedy hotový, vyřešený případ, staví do falešných dramat, v nichž se pro diváka o nic nehraje.
Nejde ani tak o to, že Michala a Zuzanu tu média okamžitě nahání, jako kdyby šlo o celebrity celosvětového významu, zcela zbytečná je spíš dlouhá soudní scéna, která je úplně prázdná, protože přece víme, že Michal už největší trest dostal, a že byl dobrý otec. Což mimochodem potvrdí i všichni svědci, přesto tu Nvotová nechá Michalova obhájce namítat, že žalobkyně pokládá „návodné otázky“.
V podobném duchu se vede i hovor dvou známých, který Michal se Zuzanou vyslechnou schovaní v zahradní chatce. Jeden z hlasů říká, že by své dítě nikdy v autě nenechal, druhý mu oponuje, ano, hádáte správně, že se to může stát každému. Šustí to papírem zjevných, očividných argumentů, které patrně v představách tvůrců suplují velká dilemata, ve skutečnosti jsou ale ploché.
Nvotová si je toho možná vědoma, proto ve formě několika dlouhých, nepřerušovaných záběrech kameramana Adama Suzina zkoumá vnitřní boj Michala, jehož představitel Milan Ondrík dává do role všechno. Opět tu ale vyvstává zvláštní paradox, u nějž je podivné, že si ho tvůrci neuvědomují.
Film určitě může být intenzivní, smyslový zážitek, Nvotová ale v propagačních materiálech tvrdí, že nechtěla vyprávět “senzační kauzu”. Přitom se ale od tváří svých zoufalých protagonistů nehne a sleduje přesně ty detaily celé události, které by lačné čtenáře černé kroniky zajímaly úplně nejvíc, protože je ze strohé policejní svodky nevyčetli.
Otec tak opravdové drama spíš finguje oním lákavým “otevíráním témat”, k němuž filmaři tak rádi přistupují, protože to vypadá atraktivně. Pak se ale opravdové ambivalence či překvapení vzdají a spokojí se jen s ilustrací zjevné úvodní teze.
The post Zapomněl dítě v rozpáleném autě. Ambiciózní Otec je jen rozpohybovaná teze appeared first on Forbes.
