Z odpadu nový materiál, z experimentu designová lampa. V laboratořích Technické univerzity v Liberci vzniká glassticine – porézní hmota z rozemletého skla ze starých praček. Propouští světlo, zvuk i vůně. Původně nezdařený pokus sklářského výzkumníka Vlastimila Hotaře dal vzniknout unikátnímu materiálu s českým patentem. První designové výrobky z takzvaného glassticinu se představí na Designbloku.
Hmota, kterou se neobratně snažím – prsty neuvyklými precizní manuální práci – natlačit do plastové formičky, je mazlavá. Drolí se. Konzistencí připomíná málo uleželé těsto na vanilkové rohlíčky nebo mokrý písek.
Oné těstovitosti napovídá i kuchyňský robot, v němž byla hmota uhnětena. Nerezový hnětač stojí na dlouhém dílenském stole uprostřed jedné z laboratoří Technické univerzity v Liberci.
Experimentuji s barvami – k dispozici mám červené a bílé „těsto“. Jejich spojením se snažím docílit žíhaného efektu. S hnětením se to ale nesmí přehnat, barvy by se totiž slily v jedinou šedošedou.
Ještě korálek, co zbyl coby odpad z nedaleké jablonecké sklárny Preciosa, jeden sem a druhý tam. Nakonec pocukrovat barevnou korálkovou drtí. Co se asi stane s drobounkým smaragdovým oválkem, když se v peci zahřeje na sedm set stupňů? Kdo ví. Za pokus nic nedám.
„Teď už to stačí jen vyklepnout jako bábovičku na pískovišti,“ nabádá mě designérka Eliška Knotková z ateliéru Balance is Motion. Jenže už je to pěkných pár desítek let, co jsem s dětskou říkankou „bábovičko, poveď se mi…“ dnem vzhůru obracela své první formičky. Nakonec mi s vyklepáváním musí pomoci profesionál – Filip Mirbauer, designér a kolega Knotkové.
„Sklo vám nedá nic zadarmo,“ podotýká Vlastimil Hotař, sklářský výzkumník z Technické univerzity v Liberci. A své o tom vědí i designéři Knotková s Mirbauerem. Ti s výše popsaným – a teprve vloni objeveným – materiálem z odpadního skla zápasí už od jara.
„Musím říct, všechna čest, Eliško. Před vámi to zkoušeli jiní designéři. Vy jste ale vytrvalá a ukázala jste mi možnosti, které by mě bez vás ani nenapadlo prozkoumat,“ přiznává vědec.
Pro dvojici představuje práce s glassticinem – jak se nový materiál nazývá – ve fázi experimentálního výzkumu, byť již patentovaného, zcela novou profesní zkušenost.
I přes to, že se Balance is Motion na alternativní nové technologie zaměřuje dlouhodobě (studio stojí například za hravým pohyblivým nábytkem z recyklované pěny v německých Brémách), neměli Knotková s Mirbauerem dosud příležitost vlastnosti alternativních materiálů sami objevovat.
Metodou pokus–omyl se tu pod vedením Hotařova výzkumného týmu experimentuje takřka se vším – tvary, barvou, teplotou i délkou výpalu. „Teď se snažíme vyrobit lustr. Už jsme si ověřili, že to dokážeme, ještě to ale musíme umět zopakovat,“ líčí designérka.
A jaký že nově objevený glassticine je? Předně plný drobných dutin a pórů. Jako takový propouští vůně, světlo i zvuky. Skvěle se tak hodí například k výrobě vonných difuzérů. „Teď zkoumáme, jakým způsobem a jak rychle se z nich vůně do místnosti šíří,“ přibližuje Knotková, jakým způsobem se v prvních prototypech snaží reagovat na vlastnosti hmoty, s níž pracuje.
Glassticine objevil Vlastimil Hotař se svým týmem úplnou náhodou. Ve výzkumu tehdy neověřil prvotní hypotézu, sice že obdobným způsobem recyklace skelného odpadu vznikne opět transparentní materiál.
„Vždycky, když je váš výzkumný předpoklad vyvrácen, jste na stopě něčemu objevnému,“ míní vědec, který se záhy vrhl do dalších experimentů. Tak vznikl glassticine. „A vyrobili jsme ho poměrně levně,“ přemítá Hotař.
Z nového materiálu pak na univerzitě v Liberci zkoušeli zhotovit kdeco. Kromě odlitků a výlisků všemožných tvarů se kvůli specifickým vlastnostem glassticinu, jenž propouští vodu, vrhli i do výroby znovupoužitelných destiček na klíčení nejrůznějších semínek.
Přímo v laboratoři technické univerzity tak raší nejedny ředkvičkové klíčky vypěstované na šedé glassticinové podložce. „Destičky pak stačí vyvařit v obyčejném hrnci a nechat klíčit další várku,“ usmívá se Hotař.
Foto Viktorie Melicharová
Foto Glassiteca
Oproti obvyklému klíčení ve vatě je podle vědce možné klíčky pojídat i s kořínky, mezi zuby neuvíznou žádná nechtěná bavlněná vlákna. „Dřív jsem je vůbec nejedl, teď jsem si klíčky oblíbil. Nosím je všude s sebou, jsou opravdu výborné,“ směje se podnikatel Patrik Flegl, žvýkaje několik ředkvičkových výhonků.
Flegl do celého procesu vstoupil coby jednatel nově vzniklé společnosti, když společně s univerzitou loni na jaře založili firmu Glassiteca. Jde o vůbec první spin-off, který na Technické univerzitě v Liberci kdy vznikl. Hotař, Flegl i škola věří, že se jim s koncovými produkty podaří uspět na trhu.
A to i proto, že od roku 2030 by v Evropské unii mělo dojít k výraznému omezení sklářského odpadu a povinnosti zpracovat i sklo, jež dnes běžně končí na skládkách. Na omak hrubý glassticine vyráběný z drceného odpadního skla se tak jeví jako sázka na jistotu.
Ze skládky na univerzitu
Proč ale u produktu, jako je sklo, jež je samo o sobě ekologicky nezávadné – vzhledem k tomu, že jej lze recyklovat de facto donekonečna –, je vůbec potřeba hledat náhradní ekologická řešení?
Podle vědce není „zelená“ uhlíková stopa skleněných výrobků takto jednoznačná. Ano, teoreticky je sice sklo možné opravdu přetavovat znovu a znovu, v praxi to ale trochu pokulhává. Skleněné výrobky mají sloužit k různým účelům, a proto při opětovném roztavení na skelnou surovinu vyžadují i různé stupně teploty.
Z odpadního skla tak po celém světě vznikají nejrůznější substance, jež mají jinak těžko využitelnému odpadu vdechnout nový život. A jednou z nich je i liberecký glassticine.
Od jiných recyklovaných skleněných materiálů, které bývají vyrobeny pouze z pečlivě vybraných střepů, jsou zde vstupní surovinou odpadní skla praček, trub i ledniček, která obvykle končí na skládkách. Kvůli jejich různorodým žáru-vodě-tlaku-mrazu-odolným vlastnostem je totiž lze jen stěží roztavit a vytvořit z nich sklo nové.
Foto Balance is Motion / Glassiteca
„Podle našich odhadů vzniká takového odpadu v Evropě přes šest set tisíc tun ročně,“ upozorňuje Hotař. Lze dodat, že průměrná životnost pračky se (například podle norské studie) pohybuje okolo deseti let a trouby asi o čtyři roky více.
Při průměrné délce dožití (dle Českého statistického úřadu vychází v Česku na osmdesát let) vystřídá jeden člověk za svůj život asi osm praček a necelých šest trub.
Výzkumník z liberecké univerzity doufá, že se objev jeho týmu stane do dvou let svébytnou součástí nabídky materiálů z odpadního skla. „Chceme technologii posunout natolik, abychom zvládli zpracovávat desítky tun měsíčně,“ komentuje.
Přesto, že Hotař dlouho věřil, že byl se svým týmem první, koho napadlo kryty bubnů z pračky drtit, namísto obvyklého přetavování, nakonec zjistil, že podobnou technologii zkoumají výzkumné týmy v Japonsku. „Ti ale výslednou drť využívají pouze ke hnojení, nesnaží se ji dál přetvářet v nové výrobky,“ podotýká vědec.
Sám budoucí využití glassticinu spatřuje například v medicíně, filtračních systémech či zavlažovacích stěnách. „Ochlazování měst je velké téma. Porézní materiál, který drží vodu, je ideálním řešením,“ předjímá Vlastimil Hotař. Designéři z ateliéru Design is Motion si zase dokážou představit interiérovou květinovou stěnu zhotovenou z glassticinu.
Foto Balance is Motion
Všichni se však shodují, že výsledné produkty jsou zatím především experimenty, pokusy, které mají prověřit další netušené možnosti drceného skla. O tom, co se nakonec z glassticinu bude skutečně vyrábět, rozhodne trh a koncový zákazník.
Zatím má výrobní proces, jenž se stále odehrává v industriální betonové laboratoři liberecké univerzity, ke kýžené automatizované výrobě daleko. Celou výrobní linku dosud obstarává Hotařův tým. A kromě skla, od jehož drcení v ručním mlýnku už před časem upustili a jež si nyní nechávají nadrtit ve výrobnách, si výslednou „pískovou“ hmotu stále míchají sami.
Výroba tak v sobě obnáší onu laboratorní punkovost. Glassticine – i když patentovaný – stále vzniká v obyčejném kuchyňském robotu. V tomto kontextu se automatizovaná výroba zavlažovacích stěn zdá být v nedohlednu. „Já věřím, že je to otázka dvou let!“ dodává Hotař.
To, co je však otázkou pouhých týdnů, jsou prototypy difuzérů a lustrů z dílny Balance is Motion. Vystaví je už na letošním Designbloku – říjnové přehlídce toho nejlepšího z českého i světového designu.
Ve své ekologicky orientované tvorbě se Eliška Knotková dlouhodobě zaměřuje především na klienty, kteří ocení jedinečný design – například stropní světlo z glassticinu, jež ozvláštní obývací pokoj. „Naše výrobky jsou pro toho, kdo si váží ruční práce. Snažíme se proto docílit efektu, kdy manuální tvarování bude na glassticinových lustrech jasně rozpoznatelné,“ popisuje designérka.
A přestože je ekologický materiál teprve na začátku, studenti a studentky liberecké univerzity – budoucí designéři a designérky – už s ním pod vedením Vlastimila Hotaře pracují v hodinách i diplomových pracích.
„Jdou zase jinými cestami než třeba Balance is Motion. Designují třeba různé vonné šperky,“ popisuje Hotař, který zde učí technologii skla. „Sklo je ale opravdu nemilosrdné, musí se vysedět, ne vždy se našim studentům podaří experiment dovést do konce,“ uzavírá odborník.
Sám má ale jasno – šťastnému konci glassticinových výrobků na trhu ekologických materiálů z odpadních skel totiž od začátku bezmezně věří.
The post Ze starých praček a trub designový hit. V Liberci objevili materiál budoucnosti appeared first on Forbes.
