Ženy, sinice a finský manifest. Co neminout na letošním bienále architektury?

Forbes Před 2 týdny

Bienále architektury je světová událost, jež na jedno místo dostane přední architekty i nejrůznější umělce z celého světa. Vypravte se s námi na návštěvu architektonických pavilonů v benátských Giardini.

Ve východním cípu ostrovní metropole se rozprostírají Giardini, jež letos hostí devatenáctý ročník bienále architektury. Přístupné jsou ze stejnojmenné zastávky místního vodního busu zvaného vaporetto, plavícího se po kanálu svatého Marka.

Architektonická přehlídka odstartovala v květnu a k vidění je až do listopadu. Kromě hlavní výstavy v nedalekých docích zvaných Arsenale jsou její součástí také národní pavilony. A protože ten československý je bohužel z důvodu rekonstrukce veřejnosti nepřístupný, přinášíme tři tipy, jaké pavilony byste neměli vynechat.

Severský pavilon

Za zmínku stojí především severský pavilon. Ve společné režii jej mají Norsko, Švédsko a Finsko. Za betonovou fasádou strohé modernistické budovy z přelomu padesátých a šedesátých let dle návrhu norského architekta Sverra Fehna s proskleným průhledem v parteru se rozprostírá výstava finského interdisciplinárního umělce Tea-Aly Ruona. Pod záštitou Muzea architektury a designu v Helsinkách se kurátorského vedení ujala architektka Kaisa Karvinen.

V expozici nazvané Industry Muscle si Ruona vzal k srdci výzvu kurátora letošního bienále Carla Rattiho: „Začnou-li selhávat systémy, které dlouho řídily naše porozumění, jsou zapotřebí nové formy myšlení.“

V prostorové instalaci zkoumá vztahy mezi architekturou, tělem a hrozící ekologickou zkázou lidstva, přičemž pespektivou se zde stává trans body – lidské tělo, jež prošlo tranzicí.

Fehnovo architektonické pojetí severského pavilonu vyžadovalo vypořádat se se třemi vzrostlými platany, jež nebylo možné pokácet. Fehn s nimi proto v návrhu počítal a budovu obestavil kolem nich. Kmeny stromů tak prorážejí střechu, koruny se klenou nad výstavním prostorem.

A dialog s netradiční architekturou budovy zde dnes vede právě vizuální umělec Teo-Ala Ruona. Pozornost návštěvníků okamžitě upoutá jeho tyrkysový sportovní vůz.

Auto je posprejované, kapotu má proraženou sloupkem umně imitujícím původní vybavení interiéru. Vzniká tak kýžený efekt, pocit, že budova autem „prorostla“, podobně jako se kdysi vztyčila kolem platanů.

Ruonova výstava ohledávající hranice genderu působí ze středoevropské perspektivy jako radikální odmítnutí zavedených pořádků. Z té finské, kde hormonální léčbu spojenou se změnou pohlaví hradí zdravotní pojišťovny, se jeví spíše pouze jako jeden z příspěvků do dávno probíhající společenské diskuze. Váhu jí pak dodává vystavení na Bienále architektury.

Švýcarský pavilon

Další radikální úvaha stojí i za pojetím švýcarského pavilonu. Kurátorský tým vystupující pod názvem Annexe si zde položil otázku: Co kdyby národní pavilon namísto věhlasného poválečného architekta Bruna Giacomettiho navrhla žena?

Konkrétně z hlediska genderu švýcarská pionýrka oboru, nekonvenční architekta, badatelka a publicistka dvacátého století Lisbeth Sachs? Kurátorský tým zde přitom tvoř výhradně ženy – Eleny Chiavi, Kathrin Füglister, Amy Perkins a Myriam Uzor za účasti vizuální umělkyně a performerky Axelle Stiefel a grafické designérky Emmy Kouassi.

„Lisbeth Sachs se už v padesátých letech výslovně označovala za architektku – což v naší profesi vnímáme jako mimořádný čin. Bylo to prohlášení silné nezávislosti. Cítily jsme potřebu jej přijmout za vlastní,“ podotýkají kurátorky.

Ve stejné době, padesátých letech dvacátého století, kdy Giacometti navrhl národní pavilon, navrhla Sachs curyšskou Kunsthalle. Avšak zatímco po Giacomettiho cihlových místnostech či dvorku se v Benátkách procházíme dodnes, Kunsthalle byla – poté, co poskytla útočiště výstavě ženské práce (Swiss Exhibition for Women’s Work) – stržena. Zachována zůstala jen coby projekt na papíře v tamních archivech.

Kurátorky se pro letošní Bienále rozhodly práci Lisbeth Sachs zrekonstruovat. Šedé dřevěné panely a běloskvoucí závěsy zde tvoří nejrůznější zákoutí. Expozici navíc doplňují ambientní zvuky z dílny skladatele a sound designéra Octava Magescase.

Švýcarský tým výstavou vzdal jednak hold švýcarské průkopnici–ženě v tehdy dominantně mužském oboru, ale rovněž upozornil na prostý fakt: v bienálských Giardini se nachází devětadvacet pavilonů. A ani jeden jediný nenavrhla žena. „No Woman’s Land“ přezdívají kurátorky benátským zahradám.

Zbývá dodat, že konkrétně v případě Švýcarska proběhla architektonická soutěž na pozvání. Není překvapivé, že mezi oslovenými architekty nebyla ani jedna žena.

U příležitosti výstavy byla navíc do angličtiny přeložena kniha Animated Architecture pojednávající o díle Lisbeth Sachs z pera historičky architektury Rahel Hartmann Schweizer. Představena bude v Benátkách desátého října v rámci chystaných Pavilion Days.

Kanadský pavilon

Projdete-li se po hlavní třídě až úplně dozadu, v pravém rohu se nenápadně krčí pavilon číslo osm. Patří Kanadě a popravdě, vedle monumentálního německého „paláce“ od Ernsta Haigeraze z doby nástupu nacismu k moci není skoro vidět.

Kanadský pavilon prošel před několika lety rekonstrukcí. Původní budovu z padesátých let z dílny italského architekta Enrica Peressuttiho z proslulého milánského ateliéru BBPR (Banfi, Belgiojoso, Peressutti, Rogers) zrenovoval současný dědic studia Alberico Barbiano di Belgiojoso.

Za současnou expozicí nazvanou Picoplanktonics pak stojí tým Living Room Collective. Tvořen je především odborníkem přes robotiku Nicholasem Hobanem, vysokoškolským pedagogem v oblasti architektonického inženýrství Vincentem Hui a performativním umělecem a kurátorem Claytonem Lee.

Výstava představuje završení čtyřletého výzkumného experimentu na Švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu pod vedením architektky, umělkyně a vědkyně Andrey Shin Ling.

Výzkumníci zde propojili materiálové vědy, biologii, robotiku s počítačovým navrhováním. Výsledkem jsou dosud vůbec největší živé materiálové struktury. A věřte, ony obrovské „organismy“ vás uhranou.

Na první pohled připomínají jeskynní útvary, podivné mimozemšťany či podmořské živočichy. A právě mořské sinice jim skutečně vdechly „život“.

Díky nim struktury z expandovaného skla s mřížovými výplněmi, vytištěné pomocí 3D tisku, nabývají na velikosti. Ve skleněných komorách, jakýchsi místních inkubátorech, jsou pak k vidění taktéž jejich o poznání menší verze.

Ony bílé pórovité sochy jsou podle týmu Living Room Collective jednou z možných odpovědí na otázku, jakým způsobem může v budoucnosti zmítané stále sílící ekologickou krizí architektura obstát coby obor, který se aktivně podílí na ozdravení planety, a ne na jejím zničení – jak je tomu dnes.

Po celou dobu výstavy jsou na místě přítomni pečovatelé a pečovatelky, kteří se o exponáty vyžadující dostatek vlhkosti starají. Péče se tak v expozici zhmotňuje coby připomínka toho, že bez ní se žádná architektura – natož živý organismus – neobejde.

The post Ženy, sinice a finský manifest. Co neminout na letošním bienále architektury? appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek