Kelímek piva letící z tribuny, sprosté nadávky na adresu rodiny, vyhrožování po telefonu. V nižších soutěžích k tomu klidně propíchnuté pneumatiky nebo koupel v řece vedle hřiště. Rozhodčí jsou nejméně chráněnými aktéry fotbalu, a přesto stojí v jeho samotném centru. Vyplatí se jim taková práce? Kolik berou sudí v české lize a kudy vede jejich vysněná cesta k pískání Ligy mistrů nebo Eura?
Výdělky sudích v českém fotbale se liší podle soutěže propastně. Zatímco v okresním přeboru nebo u mládeže jde spíš o symbolickou částku v řádech stovek korun, v profesionálních ligách už se hraje o desítky tisíc. Hlavní rozhodčí v Chance lize si za zápas přijde na třicet tisíc korun, jeho asistenti na polovinu a kolega u videa na sedmnáct tisíc.
Být rozhodčím neznamená jen tahat karty či foukat do píšťalky. Je to dlouhá cesta, která vyžaduje trpělivost, fyzickou kondici a schopnost ustát tlak z tribun i médií. Ukazují to příběhy rozhodčích Michaely Pachtové a Karla Roučka, kteří se od mládežnických zápasů propracovali až k nejvyšším soutěžím. Oba potvrzují, že práce rozhodčího je na jednu stranu fascinující a plná silných momentů, na druhou ale náročná a často i velmi nevděčná.
Michaela Pachtová popisuje, že její začátky vedly přes mládežnické soutěže a krajský fotbal, kde působila jako pomezní. Dnes píská především ženskou první ligu a zároveň působí i v mužských soutěžích. Její první utkání s píšťalkou bylo mezi přípravkami. „Nervozita byla obrovská, jelikož jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Maličcí kluci, spousta emocí, rodiče všude kolem a já sama s píšťalkou poprvé na hřišti,“ vzpomíná.
Foto Jan Tauber / FAČR
Podobně postupoval i Karel Rouček, který začínal před dvanácti lety na okrese v Teplicích. Postupně se propracoval do krajských soutěží Ústeckého krajského fotbalového svazu, následně po sedmi letech dostal příležitost v profesionálních soutěžích.
První sezonu řídil pouze druhou ligu, až pak přišla šance v nejvyšší soutěži. Jeho úplně první zápas byl utkání přípravek Proboštov proti Košťanům. „Na utkání mě tehdy vezl táta a dostal jsem za něj paušál sto korun. Zpětně na to vzpomínám s úsměvem – mladí rozhodčí na taková utkání už ani nejezdí,“ říká.
Foto Pavel Jiřík / FAČR
Oba zdůrazňují, že cesta nahoru je individuální a hodně záleží na přístupu a odhodlání. „U těch nejrychlejších se to může podařit za čtyři až pět let. Běžnější je ale cesta, která trvá osm i více let. Je to individuální – záleží na talentu, píli, mentální vyzrálosti, ale také na podmínkách a podpoře, kterou má rozhodčí kolem sebe,“ vysvětluje Rouček.
Začínajícím rozhodčím by vzkázali, aby do toho šli, pokud to myslí vážně. „Začátky nejsou jednoduché, ale pokud tě fotbal baví a máš chuť se zlepšovat, tak je to skvělá cesta k aktivnímu zapojení do fotbalového prostředí,“ radí Pachtová. Rouček zdůrazňuje jiné hodnoty: „Určitě bych zmínil tři základní věci – trpělivost, pokoru a pracovitost. Bez pravidelné práce na sobě a otevřenosti ke zpětné vazbě to nepůjde.“
Práce mimo hřiště
Nedílnou součástí práce rozhodčího je příprava mimo hřiště. Ta zabírá velké množství času. „Pravidelně trénuji dle tréninkových plánů, připravuji se na konkrétní utkání, analyzuji svá utkání a v neposlední řadě si opakuji pravidla fotbalu,“ vysvětluje Pachtová. Podle ní musí být rozhodčí fyzicky výkonný, takticky připravený a psychicky odolný.
Rouček to vidí podobně: „Svá utkání si vždy zhlédnu a analyzuji, abych se poučil z případných chyb. K tomu přidávám pravidelný trénink, regeneraci a samozřejmě i studium pravidel. Tato příprava je stejně důležitá jako výkon na hřišti.“
Psychická stránka pískání je samostatnou kapitolou. „Pro mě osobně jsou nejtěžší asi urážky mířené na rodinu. Kritiku nebo emoce během zápasu dokážu pochopit, patří to k fotbalu. Ale když se to stočí k osobním útokům, obzvláště na nejbližší, tak to s člověkem zacloumá,“ přiznává Pachtová.
Pro Roučka je zase klíčová práce s vlastním neúspěchem. „Chyba je součástí hry a rozhodčí není výjimkou. Rozdíl je v tom, že každé rozhodnutí je dnes pod drobnohledem médií i veřejnosti. Naučit se s tím pracovat, neuzavírat se a zároveň se z toho nesložit – to považuji za jednu z nejtěžších částí naší profese,“ říká.
S tlakem souvisí i nenávist na sociálních sítích nebo přímo výhrůžky. „Snažím se to nečíst a nebrat si to osobně. Lidé často hodnotí v emocích nebo nemají správné informace,“ říká Pachtová. Rouček k tomu dodává, že tohle je věc, která mu vadí obecně. Dnes může kdokoli, často anonymně, napsat cokoli, bez odpovědnosti. Bohužel tyto projevy nenávisti zasahují nejen rozhodčí, ale i hráče či trenéry.
Oba se shodují, že pro rozhodčí je zásadní podpora blízkých. „Dejte jim důvěru a podpořte je. Dítě, které chce pískat, si rozvíjí odpovědnost, sebedůvěru a samostatnost,“ vzkazuje Pachtová rodičům mladých adeptů. Rouček dodává: „Podpora blízkých je v tomto směru naprosto zásadní. Ne každé dítě musí nutně hrát – důležité je, že zůstává u sportu. Role rozhodčího ho může mentálně posílit a zároveň mu umožní být součástí hry i z jiné perspektivy.“
Mýty o rozhodčích jsou další věc, která je trápí. „Hodně lidí si myslí, že si na hřišti něco dokazujeme nebo si užíváme, že máme v rukou moc. Ale kdo tu práci opravdu dělá, ví, že to tak vůbec není,“ tvrdí Pachtová. Roučka nejvíc vytáčí jiný stereotyp: „Takové to často opakované: ‚My se celý týden připravujeme, a pak přijde rozhodčí a všechno zkazí.‘ Přijde mi to nefér. Rozhodčí se připravují stejně intenzivně – fyzicky i mentálně. A pokud uděláme chybu, nestojí to jen momentální výtku, ale často i několik zápasů bez nominace a bez odměny.“
Sny o Lize mistrů
Pochopitelně mají oba sudí i své sny. „Samozřejmě, že tyhle cíle v hlavě mám. Už to, že jsem se v roce 2023 dostala na mezinárodní listinu, pro mě byl obrovský milník a splněný sen,“ říká Pachtová, která by jednou ráda pískala Ligu mistrů nebo Euro. Rouček je realističtější, ale sen má podobný. „Možná je slovo ‚pomýšlet‘ trochu silné, ale rozhodně je to jeden z mých snů – nastoupit pod znělkou Ligy mistrů. Jestli se to podaří, ukáže čas,“ uzavírá.
Pokud se to některým podaří, odrazí se to nejen na jejich prestiži, ale i na bankovním účtu. Odměny za utkání v Lize mistrů se pohybují v přepočtu zhruba od 140 tisíc v základní skupině až 250 tisíc korun za finálový zápas. A kudy tam vede cesta?
Po korupční aféře, která před několika lety zasáhla český fotbal, musela většina tehdejších sudích skončit. Do popředí se tak dostala nová generace rozhodčích, která je zatím na začátku své cesty. „Čeští sudí Ligu mistrů zatím nepískají, protože my tam ty kluky máme všechny příliš mladé a na mezinárodní listině jsou teprve krátkou dobu,“ vysvětluje předseda komise rozhodčích Libor Kovařík a dodává, že je to přirozený proces.
Postup vzhůru je jasně nastavený. Nejprve přicházejí na řadu utkání mládežnických kategorií do 17 a 19 let, poté předkola Konferenční ligy, následuje skupinová fáze a postupně i předkola Evropské ligy. Teprve po několika letech kvalitních výkonů se může rozhodčí posunout do vyšších pater. V Česku teď po velké generační výměně potřebují především čas a trpělivost. Kvalitu podle Kovaříka noví sudí mají, ale je třeba, aby si budovali jméno a sbírali zkušenosti v evropských soutěžích.
Na mezinárodní listinu se rozhodčí dostanou díky kombinaci špičkových výkonů na domácí scéně a jazykových znalostí. Národní svaz je navrhne UEFA, která s nimi dál pracuje a obsazuje je do jednotlivých zápasů. Sudí jsou hodnoceni podobně jako v českých soutěžích a podle výsledků se posouvají mezi tři koše kvality – dvojku, jedničku a elitní skupinu. Jen arbitři z poslední jmenované kategorie pak dostávají možnost pískat Ligu mistrů či mistrovství Evropy.
The post Život s píšťalkou. Kolik berou čeští rozhodčí? A mají šanci na Ligu mistrů? appeared first on Forbes.
