Česká republika se podle aktuální analýzy OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) zařadila mezi země, kde je největší dřina dostat se z chudoby. V žebříčku dvaceti sledovaných zemí skončilo Česko na druhém místě – hned za Spojenými státy – jako stát, v němž musí člověk pracující za minimální mzdu odpracovat nejvíce hodin týdně, aby překročil hranici chudoby.
Celkem 45 hodin. Tolik musí Češi s minimální mzdou odpracovat týdně, aby se jejich příjem dostal nad hranici chudoby definovanou jako šedesát procent mediánu čistého příjmu v zemi. Loni tato částka v Česku činila u jednotlivců 18 163 korun čistého měsíčně.
Ačkoli se Česko tradičně řadí mezi země EU s nejnižší mírou chudoby, tato nová statistika ukazuje jiný pohled: chudoba sice není v Česku masová, ale kdo se do ní dostane, má velmi složitou cestu ven.
Naopak nejlépe v žebříčku OECD dopadly především západoevropské státy a země se silným systémem sociální ochrany a vyššími minimálními mzdami.
Například ve Francii stačí, když člověk na minimální mzdě odpracuje osmnáct hodin, aby se dostal nad hranici chudoby. V Irsku díky vysoké minimální mzdě a progresivnímu zdanění se dá hranice chudoby překonat už při dvaceti odpracovaných hodinách týdně. V Nizozemsku je to díky stabilní příjmové struktuře a relativně rovnoměrnému rozložení bohatství 23 hodin týdně. A podobně je to i v Lucembursku nebo Belgii.
Na opačné straně žebříčku stojí Spojené státy americké, kde lidé potřebují pracovat 49 hodin týdně, a to přesto, že jsou jednou z nejbohatších zemí světa. Nízká federální minimální mzda v kombinaci s vysokými životními náklady způsobuje, že chudí Američané musejí pracovat déle než téměř kdekoli jinde. Česko má druhé nejhorší skóre v žebříčku.
Proč je situace v Česku taková?
Podle Petra Gapky, makroekonomického analytika Moneta Bank, je hlavním problémem českého prostředí to, že náklady na život – zejména na bydlení – ukrajují značnou část příjmů i u průměrně vydělávajících lidí.
„Česká republika sice netrpí zásadním problémem s chudobou, ale pro lidi, kteří jsou chudobou zasaženi, je z této pasti poměrně složité uniknout. Nejpalčivější bolístkou jsou náklady na bydlení, které jsou v Česku, vztaženo ke mzdě, dlouhodobě jedny z nejvyšších v Evropě,“ vysvětluje Gapka a dodává, že i když stát podniká kroky ke zlepšení dostupnosti bydlení, důsledky se zatím příliš nedostavují.
Stejný bod zdůrazňuje i Dominik Rusinko, hlavní ekonom ČSOB Private Banking. I on považuje rostoucí ceny bydlení za zásadní hrozbu, nejen pro nízkopříjmové obyvatele, ale už i pro střední třídu a mladé rodiny: „Na obzoru vidím zásadní problém, kterým jsou vysoké ceny nemovitostí a s nimi spojený růst cen nájemního bydlení. To je hrozba nejen pro nejchudší část společnosti, ale viditelně již i pro střední třídu.“
Rusinko zároveň upozorňuje, že i když je OECD statistika alarmující, je nutné chápat její omezení. Hranice chudoby (šedesát procent mediánu příjmu) se v každé zemi počítá jinak, a tedy i výsledky jsou do určité míry relativní.
„Myslím, že na tom nejsme v Česku tak tragicky, jak žebříček OECD naznačuje. Mezinárodní srovnání tohoto typu jsou z podstaty problematická. Navíc žebříček bere v potaz pouze příjmovou stránku, nikoli majetkovou, typicky v Česku rozšířené vlastnictví nemovitostí,“ dodává Rusinko.
Souhlasí ovšem s tím, že tuzemská ekonomika vykazuje vzhledem k její vyspělosti relativně nižší mzdovou úroveň a má relativně nízko posazenou minimální mzdu. To samo o sobě zvyšuje počet hodin, které jsou potřeba k opuštění žebříčkem definované chudoby.
Důležité podle něj bude, aby příští vláda přišla se zásadní revizí politiky bydlení, která odbyrokratizuje stavební řízení a konečně nastartuje výstavbu.
„To je nyní ta hlavní cesta, jak výhledově stabilizovat ceny nemovitostí. Bohužel jsem v tomto ohledu spíše skeptik a obávám se, že tuzemské ceny nemovitostí půjdou dále směrem vzhůru, což jejich dostupnost omezí ještě výrazněji. Již nyní přitom máme vůbec nejhorší dostupnost vlastnického bydlení v celé Evropě,“ konstatuje.
Také podle Víta Hradila, hlavního ekonoma společnosti Investika, má statistika omezenou vypovídací hodnotu. Je totiž ovlivněna hlavně úrovní zákonné minimální mzdy, která je v Česku ve srovnání s ostatními zeměmi OECD skutečně relativně nízká.
Pokud by teoreticky poslanci v příštím roce českou minimální mzdu zdvojnásobili, v dotyčné statistice bychom rázem poskočili na stupně vítězů, ačkoli by se situace pracujících v Česku nijak nezlepšila, spíše naopak.
„Pokud by minimální mzda skokově vzrostla z aktuálních 20 800 na 41 600 korun měsíčně, drtivá většina těchto zaměstnanců by obratem dostala výpověď, protože by se svým zaměstnavatelům absolutně nevyplatili,“ vysvětluje Vít Hradil.
„Následně by zkrachovala část ekonomiky, protože by firmy nemohly zaměstnávat nízkokvalifikované pracovníky, kteří by byli příliš drazí. Zřejmě by následovala recese nebo rovnou krize, která by zasáhla všechny. Pravděpodobně by se také velká část nezbytných služeb a zboží stala nedostupnými, protože by je neměl kdo vyrobit a poskytnout. A pokud ano, pak jedině za dramaticky vyšší ceny,“ doplňuje Hradil.
Není podle něj náhodou, že hůře než my se umístily pouze Spojené státy, které mají zákonnou minimální mzdu oproti běžným mzdám v celé OECD nejnižší. V souhrnu tedy tato statistika říká pouze to, že v Česku je minimální mzda oproti „normálním“ mzdám relativně nízká a jedinec, který ji pobírá, je na tom výrazně hůře než jeho ostatní spoluobčané. O chudobě jako takové ovšem nevypovídá prakticky nic.
Hradil dodává, že statistika je paradoxně schopná reagovat opačně, než by člověk čekal: „Pokud by se ekonomická situace v Česku zlepšila a mediánová mzda výrazně vzrostla, naše umístění v žebříčku by se mohlo ještě zhoršit. Důvodem je to, že by se tím dál prohloubil rozdíl mezi průměrnými a minimálními příjmy,“ osvětluje.
Jedinou cestou ke zlepšení této statistiky by tak podle něj bylo postupné administrativní navýšení minimální mzdy. „To však není automatický lék. Zvýšení minimální mzdy má celou řadu vedlejších ekonomických dopadů – a ne všechny jsou nutně příznivé. A hlavně není jisté, zda by to reálně pomohlo těm, kdo žijí na hraně chudoby,“ uzavírá Hradil.
The post Aby unikli chudobě, musejí Češi pracovat téměř o 30 hodin týdně víc než Francouzi appeared first on Forbes.
