„Vzhledem k hlučným manifestacím protikatolickým Svatá stolice na znamení protestu nařídila apoštolskému nunciovi, aby téhož dne opustil Prahu,“ vysvětloval náhlý odjezd papežského velvyslance Marmaggiho katolický deník Čech. Sociálnědemokratický politik Wilhelm Niessner ale hřímal v Senátu, že Vatikán tímto krokem vypověděl válku svobodomyslnému obyvatelstvu Československa.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jana Husa mohl zachránit knihtisk, ten ale přišel až 40 let po jeho upálení
Jisté je, že Praha před sto lety uctila Mistra Jana Husa až kultovním způsobem, stačí se začíst do tehdejšího tisku: „Vysoko nad Prahou na vrchu Žižkově tyčil se k nebi obrovský bílý nápis ‚Mistr Jan Hus‘ a nad ním ohromný bílý kalich, které navečer plály několika sty elektrických žárovek. Za okny v Praze, a hlavně jejích předměstích, hořely navečer svíce a zářily průsvitné obrazy kalichu a Husovy hlavy.“
Husovo výročí poprvé státním svátkem
O mezinárodním skandálu, který rozpoutaly husitské vlajky v Praze, psaly před sto lety přední evropské i americké deníky. Československá republika se 510 let po upálení Mistra Jana Husa přihlásila k jeho odkazu s nebývalou silou. Vůbec poprvé v českých dějinách byl totiž den Husova upálení vyhlášen za státní svátek, a to na základě nového zákona o svátcích a památných dnech ČSR z roku 1925.
„Praha ozdobena byla vlajkami a trať od Hradčan na Staroměstské náměstí ozdobena byla velikým množstvím velikých bílých praporů husitských s červeným kalichem,“ popisoval oslavy nového svátku vládní deník Československá republika. Noviny líčily, jak se 6. července 1925 před 11. hodinou dopoledne pražské Staroměstské náměstí zaplnilo do posledního místečka. A dobové fotografie potvrzují, že na Staromáku se opravdu tísnila hlava na hlavě.
Boží bojovníci a Masaryk
„Těsně před 11. hodinou dojel z Hradu na Staroměstské náměstí k radnici pan prezident republiky T. G. Masaryk, doprovázen panem ministerským předsedou Švehlou,“ popisoval tisk příjezd hlavy státu a premiéra. Oba státníci pak vyšli na balkon Staroměstské radnice, který byl obdobně jako Pražský hrad ozdoben i bílým husitským praporem s červeným kalichem.
„Při vstupu pana prezidenta na balkon propuklo tisícihlavé shromáždění v nadšené volání slávy a máváním klobouků a skloněním praporů pozdravovalo pana prezidenta. V tom okamžiku zahrála vojenská hudba z balkonu polského vyslanectví fanfáry z Libuše a po nich zapěn byl mohutný chorál Kdož jste boží bojovníci,“ pokračovala reportáž.
Masaryk ale z balkonu pouze kynul davům, stejně jako premiér a další vrcholní politici. Na shromáždění dostal slovo jen Ferdinand Hrejsa, profesor Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké, který přečetl takzvaný Manifest k 6. červenci 1925. Dokument z velké části koncipovaný přímo prezidentem, jenž jeho definitivní verzi dokončil v Lánech 18. června 1925.
Frenetický potlesk a oddanost lidu
„Uctíváme památku Mistra Jana Husa v den jeho umučení, avšak nevzpomínáme ho jen jako mučedníka, nýbrž především jako hlasatele a bojovníka za svobodu svědomí a myšlení,“ zaznělo mimo jiné v manifestu. A zaplněné Staroměstské náměstí po přečtení působivě vyladěného dokumentu propadlo jakémusi masovému nadšení, které dobový provládní tisk popsal následovně:
„Po přečtení manifestu zahrála opět hudba a obě státní hymny, čímž slavnost byla podle programu ukončena. Ale shromáždění zůstali na svých místech, volajíce slávu panu prezidentu Masarykovi, a když tento za spontánní projev ten děkoval z balkonu, dalo se shromáždění do zpěvu obou státních hymen a pak frenetickým potleskem manifestovalo svou oddanost hlavě státu.“
Opověď čili krevní msta?
Manifest by zřejmě Vatikán dokázal diplomaticky ignorovat, kléru římskokatolické církve ale nejvíce vadilo, že se husitská vlajka třepotala nad oficiálním sídlem hlavy státu. Katolíkům se příčila i záštita prezidenta T. G. Masaryka nad první oslavou Husova státního svátku.
Především levicové strany zase útočily na Vatikán, takže třeba na půdě Senátu hned po Husových oslavách hřímal sociální demokrat Wilhelm Niessner z Brna: „Ať se díváme na věc jakkoli: krok pana nuncia jest opovědním boje. Pan nuncius a klerikální strana odjezdem, jenž byl vysloveným protestem proti vnitřním událostem ve státě, hodili rukavici všemu svobodomyslnému obyvatelstvu.“ Senátor použil historický termín „opověď“, což je výraz pro středověké právo vyhlásit válku kvůli cti či krevní mstě.
Ale i když deník Čech plamenně psal, že šlo ze strany prezidenta a vlády o urážku Svaté stolice, postoj římskokatolických církevních představitelů nebyl úplně jednotný. Už jen proto, že v červenci 1925 vládla v Československu takzvaná všenárodní koalice a kabinet tvořily levicové, středové i pravicové strany, které se hlásily k demokratickým principům. Konkrétně agrární Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu s premiérem Antonínem Švehlou, sociální demokraté i národní socialisté s Edvardem Benešem, národní demokraté s Aloisem Rašínem, ale i lidovci s Janem Šrámkem. Byla to vlastně paradoxní situace, protože díky lidovcům se na Husových oslavách podíleli i katolíci.
Trapný odjezd papežova vyslance
„Demonstrativní odjezd nunciův z Prahy byl způsobilý, aby v celé české veřejnosti vyvolal dojem nejtrapnější,“ nebraly se servítky oblíbené Národní listy. Konkurenční Národní politika byl smírnější: „Husův svátek v československé republice je dílem kompromisu mezi koaličními stranami a nebyl — i když jeho letošní průběh zkoumáme nejkritičtěji, zneužit za žádnou manifestaci a urážku proti papežské stolici a československému katolictví.“
Po nunciově demonstrativním odjezdu emoce vyprchávaly jen pozvolna, a to na obou stranách konfliktu. Biskupové Československé republiky třeba 1. srpna 1925 vydali Pastýřský list, v jehož závěru nabádali věřící, aby si nedali vsugerovat protestantismus. List také vyzval k demonstracím na obranu katolicismu.
Bouře ve sklenici vody
Žádná hádka netrvá věčně, a tak spor o husitskou vlajku vidí i dnešní historikové. „Ministr zahraničí a vládní zástupci v Římě se museli činit, aby na diplomatickém poli zmírnili škody napáchané touto aférou,“ uvádí například badatel František Štambera ve studii zveřejněné ve zpravodaji Národního muzea v Praze. „Zakrátko se tedy diplomatická situace uklidnila do té míry, že mohl být připraven i dokument Modus vivendi, který měl ukotvit vztahy katolické církve a státu. Po oboustranných ústupcích vešel v platnost v roce 1928,“ dodává historik.
S odstupem 100 let tak lze celou událost označit jen za bouři ve sklenici vody. V červenci 1925 to nicméně vypadalo na vážnou roztržku mezi nedávno zrozeným Československem a papežským stolcem s tisíciletou historií. Hus ovšem pro katolíky zůstával kacířem i po roce 1925, a až v roce 1999 to změnil papež Jan Pavel II., když vyjádřil „hlubokou lítost nad krutou smrtí“ českého kazatele a církevního reformátora.
Jan Pavel II. doslova řekl: „Taková postava, jakou byl Jan Hus, která byla v minulosti velkým zdrojem sporů, se nyní může stát předmětem společného dialogu, porovnávání a prohlubování.“
Zemanova bizarní tečka
Poněkud ahistoricky a v rozporu s odkazem papeže Jana Pavla II. se k událostem z roku 1925 vrátil prezident Miloš Zeman 6. července 2015, když na Hradě vyvěsil dva husitské červené prapory se zlatými kalichy. Prý po vzoru Masaryka. Komunistické Haló noviny sice prapory vážně přivítaly jako „rudé zástavy“, ovšem lid kalichy ironicky přejmenoval na kalíšky na becherovku či na moravskou slivovici.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Budete litovat, hrozili Sověti. Havel stvrdil konec Varšavské smlouvy perem s nápisem NATO
