Najít si hodinu času na rozhovor je při jeho hektickém pracovním tempu skoro nemožné. Jenže zakladatel a majitel elektrotechnické firmy Jablotron Dalibor Dědek, kterému v žebříčku nejbohatších lidí Česka patří sedmdesátá pozice, málokdy lidi okolo sebe odmítá.
Raději hledá cestu, jak ostatním vyjít vstříc a pomoci. Je už prostě takový. Filantrop, jenž se drží hesla, že smyslem života je být užitečný, nebude nikdy tvrdý a nesmlouvavý byznysmen.
Peníze jsou pro něj možnost, jak být svobodný, ale také nástroj, skrze který lze konat dobro. Ať už válkou mučené Ukrajině, aby měla dostatek zbraní a mohla se bránit, ať už dětem, aby je nesemlel školský systém, vědcům, aby neodcházeli za lepším do světa, anebo starým lidem, aby měli kde žít.
Myslí i na své zaměstnance, aby se měli dobře a byli za svou práci štědře odměněni. Sám tomu říká služba veřejnosti.
Tou jeho nejnovější je ortopedická klinika, která vyrůstá v Liberci. Stavba, která Nadaci Jablotronu vyjde na minimálně sedm set milionů korun, nemá být mlýnem na generování peněz. „Chceme, aby tady bylo něco, co je kvalitní a bude mít charakter páchání dobra,“ říká Dalibor Dědek.
Scházíme se v jabloneckém sídle Jablotronu, kde už na recepci vnímá host přátelskou a uvolněnou atmosféru. Žádné formální oblečení, obleky šité na míru. Ani Dalibor Dědek je nenosí. Do zasedací místnosti přichází v tričku a pohodlných kalhotách, omlouvá se za pětiminutové zpoždění a s otázkou, jak se mám, usedá na jednu ze židlí.
„Je toho teď nějak moc, hodně akcí, hodně práce, do toho se snažím věnovat dětem. Ale nestěžuju si, všechno mě to baví,“ odpovídá, když se ho zeptám na to samé.
Je to dva roky, co Jablotron na své náklady zrekonstruoval a provozuje Svobodnou základní školu. Před lety jste postavili domov důchodců. Teď je před vámi další velký projekt, kterým vkročíte do zdravotnictví. Proč zrovna ortopedická klinika?
Ve zdravotnictví se angažujeme už od počátku. Léta spolupracujeme s nemocnicemi a snažíme se podporovat dostupnost a kvalitu zdravotní péče. V Jablonci jsme vybavovali lůžkovou část ortopedie, kupovali techniku na operační sály.
Ale pořád vnímáme, že kapacita není dostatečná, na druhou stranu je tu řada zapálených a motivovaných lékařů, kteří si pronajímají sály, aby mohli pomoci co největšímu počtu pacientů.
Ještě před covidem se na nás obrátil doktor Robert Švígler, který v Liberci založil ortopedickou kliniku, která dnes funguje víceméně virtuálně, zda bychom něco společně nevymysleli. A protože ta myšlenka nám není úplně cizí, hledali jsme vhodnou budovu, z níž by se stala klinika.
A našli jste Avicenu, v níž ještě donedávna sídlila řada firem, mimo jiné i z automotive.
Původně ale byla tato sedmipodlažní budova stavěná jako poliklinika. Koupili jsme ji, komerční subjekty postupně vystěhovali a nechali jsme projektovat přestavbu toho domu. Jenže do toho vpadl covid a čipová krize, takže jsme byli nuceni projekt odsunout.
Když jsme se znovu nadechli, zase jsme se do toho pustili. Hodně dlouho trvalo projektování, na čisté operační sály tady není příliš mnoho dodavatelů a jsou značně vytíženi. Nicméně loni jsme začali se stavebními úpravami, jsou vysoutěžené dodávky technologií a věříme, že příští rok v dubnu bychom kliniku mohli otevřít.
Foto Jiří Turek a Jana Jabůrková, grafika Forbes Česko
Klinika bude soukromá. Bude veřejnosti běžně dostupná?
Ano, proto ji stavíme. Doplní stávající zdravotní síť v regionu, měla by to být služba veřejnosti. Zatím tam budou v souladu se smlouvami s pojišťovnami probíhat jednodenní drobnější zákroky, nicméně je příslib, že jakmile tam bude dostatečné zázemí, tedy hlavně lůžková část, bude možné nasmlouvat i vyšší výkony.
Chceme jít krok po kroku, přinést podstatně větší, kvalitní kapacitu v oblasti ortopedie a pomoci stabilizaci špičkových lékařů, aby si kromě těch svých úvazků v nemocnici mohli přivydělat i na klinice.
Takže výkony budou pro pacienty zdarma?
Většina výkonů poběží na pojišťovnu, pokud si bude chtít někdo připlatit, tak tu možnost mít bude. Ale cílem není postavit mlýn na generování peněz, my chceme, aby tady bylo něco, co je kvalitní a bude mít charakter páchání dobra.
Byť je klinika komerční subjekt a z vlastního principu by měla generovat zisk, tak je vymyšlena tak, že jakmile se rozjede a dostane do černých čísel, bude splácet postupně investice do ní vložené formou nájmu.
Navíc podstatná část zisku půjde do naší nadace. A buď budeme rozšiřovat zase podobné další projekty, nebo budeme reinvestovat peníze do dalšího vybavení, protože v této oblasti jde technologie velmi rychle dopředu a my chceme, aby to bylo špičkové pracoviště. Chceme pomoci regionu.
Kolik už jste do budovy investovali peněz?
V tuto chvíli se blížíme k sedmi set milionům korun, včetně koupě domu, vybavení, rekonstrukce. Jak už jsem řekl, není hlavním cílem vydělávat peníze, jakmile ale začnou, tak považuju za správné, aby se investice postupně umořila.
Vaše hlavní motivace tedy byla navýšit kapacitu ortopedických zákroků, protože jste vnímali, že je v regionu nedostatečná?
Přesně tak, těch zájemců a lidí, kteří potřebují kloubní náhradu, je stále moc. A v regionu jsou pro to špičková pracoviště. Třeba jabloneckou nemocnici a její velmi dobrou ortopedii dlouho podporujeme a v minulosti se několikrát stalo, že jsem lékařům zavolal a lobboval pro někoho z našich zaměstnanců nebo z rodiny, zda by je nemohli i přes velké vytížení přijmout.
Ale uvědomil jsem si, že je to špatně, že ani tím, že jim pošleme peníze, nemáme právo na to, abychom předbíhali. Tak jsem si říkal, co by se s tím dalo dělat jiného a vyplynulo mi z toho, že je potřeba tu kapacitu zvýšit.
Lékaři tady jsou, tak proč toho nevyužít a nevybudovat něco, co bude šité na míru. Lůžková část, s níž se v klinice počítá, bude pak využitelná nejen pro operované pacienty, ale bude moci přijmout třeba i ty, pro něž nebude místo jinde. V budově bude také rehabilitace a navazující ambulance.
Foto Jiří Turek a Jana Jabůrková
Vy se staráte nejen o blaho veřejnosti, ale i všech svých zaměstnanců. Loni si mohli předčasně sáhnout na peníze na virtuálním investičním účtu, kde se jim prostřednictvím fondu zhodnocuje podíl ze zisku skupiny. Využili toho všichni?
Všichni ne, ti, kteří si podíl nevybrali, tam budou mít na konci letošního roku celkovou částku téměř půl milionu korun. Když si vezmete, že to vyplácíme opravdu všem pozicím, tak zejména v těch nízkopříjmových to jsou peníze, které by si ti lidé nikdy neuspořili. Je to pro ně velmi příjemný bonus. Úrok vypisujeme na daný rok a na letošek je to pět procent. To je rozhodně víc, než vám dá jakákoli banka.
Vzhledem k plánovaným investicím a výdajům, jak se dnes daří Jablotronu?
Obratově se pohybujeme víceméně stejně, kolem tří miliard korun ročně, půl miliardy zisk. Někdy je to trochu víc, někdy méně, je to jako kolo, musíte šlapat, aby jelo, a nic není jen samo od sebe. Co se týče našeho oboru, tam se nám naštěstí podařilo překonat čipovou krizi a myslím, že jsme dobře nastartovali inovační cyklus.
Největší posun, který vnímám, že od vývoje a prodeje hardwaru, což byla naše hlavní doména, se posouváme k tomu, že větší a větší část našeho příjmu tvoří služby.
Ať už přímo střežení, tedy, když si někdo pořizuje ochranu majetku, tak aby to nebyly jen nějaké krabičky na zdi, ale opravdu uzavřený cyklus. Že když se tam něco stane, a nemusí to být jen vloupání, ale třeba havárie vody, tak aby následoval odborný zásah, do deseti minut někdo dojel a zabránil škodám.
Druhá část služeb jsou digitální služby. My jsme byli průkopníky IoT řešení v dobách, kdy ještě nikdo nevěděl, že cloudu se bude říkat cloud, a termín IoT nikdo neznal. Dnes máme téměř milion pravidelných uživatelů na našich aplikacích, zhruba 650 tisíc systémů připojených do cloudu.
Zákazníkům tak poskytujeme přímý přístup do jejich systémů, včetně toho, že část logiky se přenáší na servery cloudu. Takže pokud se v objektu cokoli děje, všechny podrobnosti se ukládají nejen do paměti toho systému, ale i do paměti centrálního mozku lidstva.
Pro zákazníka je to tedy jakási dvojí ochrana jeho dat?
Ano, protože když se stane, že dojde k vloupání, tak pachatelé jsou mnohdy schopni zcela zničit alarm, aby po sobě úplně zametli stopy. Ale my máme do poslední chvíle přesnou repliku toho, co se tam dělo.
Druhá věc je, že cloud je schopen sledovat správnou funkčnost toho zařízení, cokoli začne někde vykazovat nějakou anomálii, tak buď informujeme zákazníka, nebo přímo servisního technika. To, aby se nestalo, že někdo žije v domnění, že je střežen, a ve skutečnosti má to zařízení výpadek.
A tyhle služby jsme nově zpoplatnili, protože to samozřejmě generuje ohromné náklady. Postupně celý ten mechanismus, který jsme si velmi dobře odladili v naší a Slovenské republice teď rozvíjíme do světa.
Dříve byl tedy přístupný zadarmo?
Na začátcích jsme bláhově jako všichni ostatní říkali, že je to taková třešinka na dortu, jenže ta třešinka v objemech, o kterých hovoříme dnes, není nic levného.
Nákladově stojí provoz cloudu více než čtvrt miliardy korun a to není možné sanovat z prodeje hardwaru, protože pak bychom ho nesmyslně prodražovali. A když se podíváte kolem sebe, tak všechny digitální platformy vás nějak zpoplatňují.
My to nemůžeme udělat způsobem jako ti ostatní, že sice vám to dají zdarma, ale máte tam přehršel reklam. Protože když se děje něco ve vašem objektu, tak těžko by asi zákazník uvítal, že se mu tam budou promítat různá videa, která může přeskočit za tolik a tolik vteřin.
Jestliže to má být služba, která má svou cenu a svou hodnotu, tak musí být taky zaplacená.
V praxi je to tedy tak, že já si od vás koupím alarm nebo nějaké jiné zabezpečení domu a budu vám měsíčně platit určitou odpovídající částku?
Přesně tak. Máme různé úrovně sazeb. Od provozního dohledu, kdy tomu zákazníkovi děláme jen technický support, tedy propojení aplikací, ukládání události na cloudu, zpřístupnění poplachových fotografií, aby okamžitě viděl, co se děje, a další doplňkové služby, jako je řízení větrání nebo vytápění.
A potom nastupují další služby, kdy už na události v domě reaguje dohledové centrum. Buď v režimu technického dohledu, kdy řeší věci spojené s tím, že se něco stane a živý člověk se postará o to, aby bylo potvrzené, že ten zákazník ví, co se děje.
A druhá věc je ta, že v režimu těch placených služeb garantujeme dostupnost servisu. Nemůže to být o tom, že když něco nefunguje, řekneme, máte model, který je dva roky starý, kupte si nový.
To se u vás stát nemůže?
Naše zařízení fungují dvacet let a déle, sami poskytujeme sedmiletou záruku na hardware, a když se někomu něco poláme, tak mu to zařízení bezplatně dodáme jiné. V této oblasti zákazníkovi nabízíme mnohem víc než zařízení na zdi. A největší procento je těch, kteří si nechávají objekty střežit tak, aby tam byl zásah.
V objektu je v návaznosti na službu přesně daný plán, co se má kde kontrolovat, jsou tam namontované čipy. Ten, kdo je na tom zásahu, ví, co má dělat, kam jít, co zkontrolovat. A celou dobu mají nad ním dohled přes kameru dispečeři, aby věděli, co se tam děje a zda mu třeba nehrozí nějaké nebezpečí.
Dnes máme v tomto režimu asi 130 tisíc objektů a zdokonalování služeb je vlastně to, co nás posouvá dopředu.
Foto Profimedia
Když jste Jablotron před více než třiceti lety zakládali, o dnešních technologiích jste asi tehdy ani nesnili. Jak moc se váš obor posunul dopředu?
Hodně se to změnilo. Jsou některé základní principy, které se do našich systémů replikují dodnes, protože fyzika je stejná, ale to, co je nad tím, ta nadstavba, to jde kupředu velmi rychle.
Jak přicházíte na nové nápady? Přivádějí vás na ně zákazníci, nebo konkurence?
Vždy je úplně nejlepší ten trh vést, sledovat trendy, co dnes technika nabízí. My máme velkou výhodu, že zaměstnáváme spoustu šikovných a tvůrčích lidí. Nápadů je přehršel, trochu problém je v časové kapacitě, protože toho, co by se dalo udělat, je hodně a vytyčit si priority, to je trochu alchymie. Navíc nás velkým způsobem brzdí legislativa.
Tak jako dříve jednotlivé technické normy byly relativně volné, tak se to v posledních letech hodně zkomplikovalo a my více než padesát procent vývojové kapacity věnujeme různé recertifikaci. Například když skončí výroba některého komponentu, tak my při jeho výměně musíme recertifikovat celý produkt.
Stejné je to, bohužel, i když třeba jen změníme barvu plastu výrobku. A navíc do toho vstupuje nová legislativa o kyberbezpečnosti.
Ve finále trávíte spoustu času vyplňováním různých formulářů, přičemž administrativa je čím dál tím složitější. Leckdy u toho musím skřípat zuby, protože legislativa nás brzdí v některých ohledech úplně nesmyslně.
Děje se to jen v Česku, nebo máte stejné zkušenosti i v zahraničí?
To není doména jen Česka. Jsme součástí Evropské unie a potíž je v tom, že když tam existuje společná legislativa, tak ještě řada různých zemí si v rámci ochranářských opatření a různých lobbingových skupin dělá vlastní doplňkové certifikace, a to je ohromně drahá záležitost.
Na druhou stranu, jestliže poskytujeme bezpečnostní služby, data musíme mít chráněná, to je věc, na kterou jsme se nastavili na samém počátku. A myslím, že je potřeba, aby se dělalo vše pro to, že nedojde k úniku citlivých informací.
Takže nehrozí nebezpečí, že cloudy, které jsou jich plné, mohou být zneužité?
Spíš hrozí, že na náš trh se dostává velká spousta věcí vyráběných v Asii. A tam se opravdu objevují, ať už kamerové systémy, tak bohužel i implementované komunikační prostředky, které umožňují v případě potřeby se někomu do toho cloudu podívat.
Proto jsem pyšný na to, že si všechny tyto věci děláme sami. Samozřejmě je důležité provozovat cloud tady v Evropě, a my jsme si vybrali infrastrukturu od IBM, která je sice neskutečně drahá, ale chceme mít jistotu, že ta data nikdo nezneužije.
Veškerá vaše výroba probíhá v Česku?
Máme svou vlastní výrobní továrnu, kterou jsme si postavili úplně novou v Rýnovicích. Bohužel za covidu jsme museli značné procento výrobků převést do Číny, kde dlouhodobě vyrábíme část sortimentu.
Ale to jen kvůli tomu, že jsme se museli ohnout před tím, že za čipové krize nebylo reálné od těch velkých hráčů komponenty získat. Zatímco Číňané v Číně využívající efekt zadních dveří to z těch velkých firem, které to tam také vyrábějí, uměli dostat.
Teď ale probíhá proces, kdy výrobu vracíme zpátky do Česka, a díky tomu, že jsme si novou fabriku skutečně špičkově vybavili a máme procesy automatizované, tak se dokážeme dostat na ceny, které jsou s Čínou srovnatelné, nebo i lepší. A hlavně nabídnout špičkovou kvalitu.
Nicméně ohledně čipů jste stále na Číně závislí?
Je pravda, že moje původní profese je mikroelektronika a vlastně jsem dělal design čipů. Ale abychom je vyráběli sami, to je utopie. V Evropě je minimum firem, které toho jsou schopny, ta technologie je nesmírně drahá.
Spíš se stala chyba, že Západ vystrkal všechny tyhle věci do Číny a my jsme na ní teď velmi závislí. Je fakt, že v čipech se dnes hodně angažuje Tchaj-wan, ale situace ohledně Číny a Tchaj-wanu není zrovna ideální.
Stále jsou alarmy tím největším tahounem vašeho byznysu?
Jestliže alarm chápeme jako prostředek k zajištění bezpečí, a to znamená, že to není jen ten hardware, ale i služby, tak je to klíčový produkt. Máme tam samozřejmě k tomu i pár doplňkových věcí, které přibyly a mají charakter bezpečí. Velmi dobře si například vede detektor dechu kojenců, kdy vyrábíme podložky, které účinně brání syndromu náhlého úmrtí.
A mám velkou radost, že jedním z podstatných trhů je pro něj Japonsko. Myslím, že by mohlo leckoho potěšit, že sem jezdí delegace Japonců na exkurze do zdejších porodnic a jsou paf z toho, v jakém stavu naše porodnictví je.
Když jste se před čtyřmi lety vrátil do vedení Jablotronu, co se vám za tu dobu podařilo? Přišli jste na trh s nějakou novinkou?
Jasně. Tou největší královnou krásy je naše touchscreenová klávesnice, kde si myslím, že jsme nasadili laťku hodně vysoko. Nejen designově, ale i funkčně. Dnes udělat nějaký ovládací dotykový panel, to dokáže každý, ale když si to pak zkusíte v reálu ovládat, je to málo pohodlné.
A v tomto jsme udělali velký kus práce. Musíme držet balanc mezi moderním touchscreenem a tím klasickým, že si to někdo chce namačkat tlačítkem. Máme obě dvě alternativy a udělali jsme tam dost podstatných inovací, které jsou velmi dobře cílené na trh.
Foto Libor Fojtík
Pro představu, co dalšího se vám povedlo?
Zabezpečovací systém jako alarm je stavebnice podobná legu, tam máte stovky a stovky kostiček, které do sebe musejí zapadat. Mají navzájem interakce, a když vezmu tu naši produktovou řadu, tu vlajkovou loď výrobků hardwaru, tak je tam několik tisíc parametrů, které se nechají různým způsobem konfigurovat. Což neuvěřitelně zvyšuje nároky na kvalifikaci lidí, kteří to montují.
A my si uvědomili, že těch techniků je čím dál tím méně. A když už máte proškolené montéry a oni to pochopí, tak to je velmi stabilní segment, oni jsou spokojení s kvalitou, že jim poskytujeme support, a když to máme všechno v cloudu, tak jsme schopni se podívat přímo do toho konkrétního systému a efektivně mu poradit.
Jenže potíž je v tom, že když chcete přidávat nové montéry, tak ten onboarding je velmi složitý. Navíc tím, že tam jsou tisíce parametrů, které se musejí konfigurovat v souvislostech, náročnost je velmi vysoká.
A máte pro to nějaké řešení?
Přišli jsme s platformou, říkáme jí Mercury, a na tom samém hardwaru, který neustále vyvíjíme a vymlsáváme všechny detaily, je konfigurace zprostředkovaná naším cloudem. To znamená, že montér nekonfiguruje přímo ty prvky v objektu na krátko, ale nejdříve je připojí do cloudu, kde je ten mozek, ta kapacita daleko větší.
Montér tak nastavuje jen základní požadavky chování a všechny ostatní vazby dělá umělá inteligence za něj. Takže mu to výrazně zjednodušuje práci a brání tomu, aby udělal chyby. Montér tedy nemusí mít až tak vysokou kvalifikaci, protože my jsme část toho jeho přemýšlení posunuli do cloudu. To byl velký průlom. Ještě jednodušeji řečeno je to inteligentní konzole, která sedí nad všemi systémy.
Odhaduji, že i díky umělé inteligenci se můžete na trhu posouvat a vymýšlet nové produkty?
Samozřejmě tím, že do toho vstupuje umělá inteligence, rozvíjíme řadu nápadů, kde bychom ji dokázali do toho zapojit. Ale pořád je tam důležitá lidská stránka. Jedna z věcí, kterou se snažíme budovat, je trvalý vztah mezi námi a montéry a mezi montéry a koncovými uživateli. Aby to nebylo anonymní.
Když máte zařízení, které vám hlídá majetek a bezpečí, tak musíte mít toho kamaráda v zádech, který se vám o to stará. Takže součástí toho paušálu, který si zákazník předplácí, je i garance servisu. Montéři by měli být motivovaní, máme na ně přímou vazbu, jsme schopni garantovat, že zákazníkovi vždy někdo dokáže pomoci. To je rozdíl od anonymních zařízení.
Umělá inteligence už teď přebírá některé lidské činnosti. Mluví se o tom, zda je to bezpečné, či nikoli. Jak se k tomu stavíte vy?
Myslím, že vzájemné lidské vztahy budou vždy ohromně důležité. Umělá inteligence přináší řadu rizik, obzvláště v informační oblasti. Bude čím dál těžší poznat, co je informace, a co dezinformace. Protože ty budou provedeny v takové kvalitě, že na vlastní oči uvidíte, že jste třeba vykradla obchod, aniž byste o tom věděla, a budete si říkat: „Hrome, asi trpím schizofrenií.“
Je tam řada rizik, ale když to shrnu, pořád se bojím víc lidské blbosti než umělé inteligence. Stačí, když se člověk podívá přes oceán, co se stane, když se někdo nesprávný dostane do hodně vysoké pozice. Pak může páchat věci, kdy se i AI musí bavit.
Odradí vaše bezpečnostní zařízení zločince?
Myslím, že ano, ukazují to alespoň statistiky, které máme k dispozici. Prováděli jsme i šetření mezi vězni a i ti potvrdili, že se snaží zabezpečeným místům vyhýbat. Celý princip je postavený na tom, že zabezpečovací systém je jakýsi filtr, nikdy ho nemůžete udělat dokonalý, každý se dá překonat, jen snižujete míru pravděpodobnosti, že se to stane u vás.
Čím jste movitější, tím jste snazším cílem. Neštěstí u kamerových systémů je v tom, že pořizují velké množství materiálu, který je k ničemu. Vazba alarmu, který má detekční prostředky, vám naopak generuje sekvence v kritických chvílích, kdy se tam opravdu něco děje, ne že se tam jen chvěje větev.
Jste pak schopná rozlišit, že přišlo dítě domů a zapomnělo vypnout alarm, anebo se k vám někdo opravdu vloupal.
Pamatuji si, když si rodiče kdysi dávno pořídili první alarm a čidlo reagovalo i na to, když po zdi přelezl pavouk nebo moucha. To se stále stává?
Je důležité najít balanc, aby ten alarm hlídal a neobtěžoval, aby nedocházelo k falešným poplachům, a mít vychovanou montážní flotilu. Každý výrobek má své výhody a nevýhody, vy musíte vědět, jak funguje, a musíte ho správně umístit.
Pohybové senzory, které detekují infračervené záření z lidského těla nemůžete namířit na tmavý závěs na okně. Protože když ho slunce nahřeje a průvan s ním hýbe, tak fyzikálně je to naprosto stejný jev, jako když se tam pohybuje člověk.
Takže to musí být kvalitní produkt a dobře namontovaný. A to je přesně to, co se snažíme nabízet a řešit – špičkové výrobky, kvalitní montáž a dobré služby.
Kam nejčastěji své produkty vyvážíte?
Většinou do Evropské unie, například do Nizozemska, Itálie, Skandinávie. Do USA prakticky dnes nic nedodáváme, v oblasti zabezpečovací techniky už je ten trh celkem zdevastovaný. Operuje tam několik velkých monitorovacích služeb, které stlačily cenu tak strašně dolů, že kvalita není nic moc.
Potenciál v Evropě je oproti tomu velký. Relativně hodně prodáváme i do Jihoafrické republiky, což je dáno tamní bezpečnostní situací. Produkty máme certifikované pro jednotlivé trhy, a musíme mít schopné montéry. To se dělá daleko lépe v prostředí, kde máte vzdělané lidi, kde rozumíte jejich mentalitě, než někde, kde se horko těžko domluvíte a pak zjistíte, že sice používáte stejná slova, ale každý na to kouká jinak.
Proškolujete montéry i v zahraničí?
Zrovna v Německu teď probíhá velká školicí roadshow, kde putujeme na jednotlivá místa. Školíme sami a v zahraničí máme autorizované distributory, které vedeme metodicky. My nic neprodáváme koncovým uživatelům, všechno to jde přes certifikované montéry, bez certifikace si u nás výrobek nikdo nekoupí.
Když jste se vrátil do vedení, byl Jablotron roztříštěn do mnoha společností. Vy jste je postupně konsolidoval. Kolik jich má skupina dnes?
Dnes má Jablotron Group dvě hlavní nohy. Jablotron Security, což je firma, která je nositelem služeb, kde neustále zdokonalujeme procesy. A pak Jablotron, a. s., to je ta tvořivá společnost, vyvíjí hardware i software a cloudová řešení.
Pak tam jsou ještě podpůrné subjekty, například entita, která vyvíjí infrastrukturu pro pulty centrální ochrany. Snažíme se být na trhu fér, abychom si netvořili dominanci, a dáváme tedy možnost použít naši technologii pultu.
Na českém trhu jsme největší výrobci v této oblasti, to ale neznamená, že bychom chtěli vymýtit konkurenci. Té je dost, jak v produktové oblasti, tak i v kategorii služeb, a nás to nutí být ve střehu.
Jak se daří vodíkové sekci? Na tu jste dřív hodně sázel.
Tu jsem opustil. Snažíme se soustředit na naše klíčové věci. Těmi je třeba větrací technika, kdy vyrábíme rekuperační jednotky, uspoří energii a přispívá zdravému bydlení. Když už ty objekty zajišťujeme z hlediska bezpečnosti, tak nám přijde logické, abychom se starali i o takové věci, jako je zdravý vzduch.
Zvláště v době, kdy se stavby zateplují. Ale zpět k vodíku. Ta technologie má své uplatnění, ale problém je v tom, že tam nevidím racionální využití ve chvíli, kdy nemáme zdroje vodíku, které by dávaly logiku.
Někdo sní o tom, že fotovoltaické elektrárny vyrobí elektřinu, tu uložíme do vodíku a zpátky z toho budeme dělat elektřinu. Ta účinnost je ale pětadvacet procent, tudy cesta nevede, přečerpávací vodní elektrárna je proti tomu super vynález.
Vodík má své uplatnění v místech, kde nedokážete elektřinu dostat jiným způsobem, ale já nerad dělám byznys, který je založený na tom, že ho někdo dotuje a někdo uměle pokřiví prostředí, byť to stojí spoustu peněz. Takže nakonec jsem usoudil, že se na tom dál podílet nechci.
V čem jste ale aktivní, to je podpora nejrůznějších spolků i nadací. Provozujete domov důchodců, školu, posíláte peníze nemocnicím.
… staráme se o jizerskohorské louky. Jsme tak trochu nadace pro nadace. Podporujeme třeba Nadaci Via, která se snaží pomoci lidem, kteří se chtějí zdola dostat do regionální politiky.
Já sám jsem si do té vrcholové zkusil vstoupit a udělal jsem si obrázek, že je lepší pomáhat těm méně viditelným osobnostem, těm mravenečkům, kteří něco pro své bližní dělají. Velkou důležitost spatřuji rovněž v podpoře a propagaci vědy. To je záležitost nadace Neuron, z níž mám velkou radost.
Do ní jste prostřednictvím investičního fondu vložil sto milionů korun.
A fond se velmi dobře rozvíjí a investice zhodnocují. Myslím, že česká věda je na špičkové úrovni, problém je, že řada dobrých vědců končí v zahraničí, protože u nás jsou finančně podhodnocovaní. I o to se v nadaci snažíme, aby tady ti vědci zůstávali.
Nesmíme zapomenout ani na vaši podporu Ukrajiny. K té jste se přihlásil od samého počátku, kdy na zemi zaútočilo Rusko. V rámci akce Dárek pro Putina vybíráte peníze, za něž se pak kupují zbraně a další obranná technika či pomůcky. Stále mají lidé chuť přispívat?
Ano, a já mám k těmto lidem, k těmto dárcům velký respekt. Peníze se nám podařilo vybrat i na vrtulník, který jsme Ukrajině koupili v USA. Naštěstí lidí, co chtějí pomáhat, jsou stále statisíce. Víte, ono je něco jiného říci názor někde v hospodě nebo na nějakém fóru a něco jiného sáhnout do peněženky a poslat peníze.
Když válka začala, nikdo z nás si neuměl představit, jak dlouho bude pokračovat. Tušil jste, že to může trvat roky?
Ne, na druhou stranu je přece úžasné, že dokážou takhle dlouho vzdorovat, a když si vezmu, co teď provedli s letišti, je to bomba. Ale víte co? Je to ostuda Západu, že v tom Ukrajince necháváme.
Už to mohlo být dávno ukončené. Že existuje obava, aby Putin nepoužil jaderné zbraně? Ukrajinci vědí, že je Rusové mají, a bojí se snad? Nebojí, ale bojují. Až bude jednou někdo hodnotit naše dějiny, řekne si, jak jsme byli zbabělí.
The post Chci, aby lidé nečekali na operace, říká miliardář Dědek. A tak pro ně staví kliniku appeared first on Forbes.
