Benovi je dvanáct let. Jen o rok více trvalo režisérce Kristině Dufkové, než o něm natočila film. A ne ledajaký, ale loutkový.
Život k sežrání, který vypráví příběh kluka, jenž nade vše miluje jídlo, hudbu a vaření, což se podepisuje hlavně na jeho postavě, je jejím prvním celovečerním počinem. Od svého uvedení do kin sbírá jedno ocenění za druhým. Třeba cenu poroty z prestižního festivalu v Annecy, tři České lvy nebo dvě slovenská Slnka v sieti.
Na letošním Anifilmu v Liberci si autorka stihla odnést Cenu České televize za nejlepší animované dílo a ovládla i soutěž celovečerních filmů pro děti a mládež.
Pečlivě vyvedené loutky, které překvapivě nejsou ze dřeva, a hlavně skvěle nadabované postavy, kdy jedné z nich propůjčil hlas i herec Jiří Bartoška, dělají z filmu, natáčeného kompaktními fotoaparáty Nikon Z 6 s manuálními objektivy, výjimečný počin. „Nejtěžší bylo přesvědčit sponzory a partnery a lidi kolem mě, že ten film zvládnu,“ říká Kristina Dufková.
Potkáváme se v libereckém paláci Liebieg, kde je v rámci Anifilmu instalovaná výstava k Životu k sežrání. K vidění jsou jednotlivé scény z filmu – třeba bazén, tělocvična, školní jídelna i celé čtvrti města, kudy Ben se svými kamarády prochází a kde zpívá se svou kapelou. Ostatně všechny písně otextoval Kristinin partner Jiří Macháček, frontman kapely MIG 21.
Inspiraci pro film jste našla v knize francouzského autora Mikaëla Olliviera. Proč vás zaujalo právě tohle dílo?
Knížku jsem četla společně s dcerou, která byla ve věku hlavního hrdiny. Tedy, on je trochu starší, než já ho udělala ve filmu. V té době jsem usilovně hledala nějaké téma pro film a tohle mi přišlo super. A měla jsem štěstí, že chvíli poté přijel autor knihy do Prahy, do divadla Minor na autorské čtení. Tak jsme mu náš záměr vyložili a dostali jsme od něj svolení.
Jak moc jste se držela původní předlohy?
Hodně jsme si ji upravili. Knížka je dost útlá, takže jsem věděla, že na formát celovečerního filmu budu muset nějaké motivy přidat. Naštěstí autor je i scenárista, takže věděl, co se s tou knihou může stát.
Celá je psaná v ich formě, jako takový deník, což se strašně špatně adaptuje, abychom zachovali energii a atmosféru. Se scénářem začínala Bára Dřevikovská, pak ho po ní převzal Petr Jarchovský, který s ním taky dlouho bojoval. Měli jsme nakonec čtrnáct verzí scénáře.
Film vznikal dohromady třináct let. Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší byl začátek, přesvědčit ty lidi okolo mě, že to zvládnu, protože to byl můj první celovečerní film. V Česku se v té době příliš takové loutkové formáty nedělaly a my museli dokázat, že najdeme prostory i že je ta látka na animovaný film vhodná.
Spousta lidí mě přesvědčovala, ať to natočím jako hraný film, že to bude rychlejší, pohodlnější, ale mně přišlo, že by to v hraném formátu hodně ztratilo. Stále dokola jsem musela vysvětlovat, proč to vidím jako animaci, když tam nejsou žádné přeměny, metafory, kouzla. To byla hodně složitá fáze.
S tím souvisely i peníze. Kde jste je sháněli?
Rychle jsme pochopili, že film nenatočíme jen v rámci českých peněz, že si budeme muset najít partnera ještě v jiných zemích, což bylo před těmi třinácti lety taky v plenkách. Pro zahraniční partnery jsme byli nedůvěryhodní, třeba jen proto, že na jejich poměry jsme to dělali levně.
Hodně jsme stáli o to mít francouzského partnera a dlouho to vypadalo, že Francie vůbec koproducent nebude. Nakonec do toho vstoupila až v začátku natáčení.
Když už jste měli peníze pohromadě, tak šlo natáčení rychle?
V rámci animovaného filmu celkem ano. Ale bylo to hodně dané tím, že jsme ještě s kamarádkou Monikou Hodkovou začaly loutky vyrábět dopředu, doma, pak v pronájmu, postupně se k nám přidávaly další ruce. Samotné natáčení trvalo 120 týdnů, tedy dva a čtvrt roku, a pak ještě rok se dělala postprodukce.
Na rozdíl od hraného filmu je to dlouhá doba, že?
Určitě, je tam rozhodně více natáčecích dnů, nějakých šest set. Když se dělá hraný film, tak jich je třeba jen třicet. U toho animovaného je ještě výhoda, že chodíte do práce od pondělí do pátku, od devíti do pěti. A nedohadujete se s herci.
Je ve filmu nějaká náročnější scéna?
Máme tam scénu v bazénu, už na grantech mě upozorňovali, jak to budu dělat, protože voda v animaci je velmi komplikovaná, nedá se fázovat, zastavit. Řekli jsme si s kameramanem, že se to pokusíme udělat přímo na place a vyhneme se počítačové úpravě vody.
Hledali jsme způsoby a stále jsme bazén posouvali ke konci natáčení, abychom na to byli připraveni. Ale povedlo se nám to celé vymyslet a poskládat tak, že jsme nějaký dojem, že tam voda je, vytvořili.
Foto Jakub Volný
Stalo se, že jste si nějakou scénu vysnila a ona pak ve finále tak dobře nevypadala?
To se děje. Něco si připravím a vymyslím a pak zjistím, že to vůbec nejde. Třeba loutka Bena byla velmi komplikovaná, jak byl velký, tak byl velmi těžký a různě padal. Nedržel ve fázích, nestál, blbě běhal, nějaké takové pohyby s ním byly komplikované. Pak už jsem si to přizpůsobovala hlavně tomu, aby to šlo. Na druhou stranu víc bylo těch okamžiků, kdy jsem byla mile překvapená, že ty záběry dopadly lépe, než jsem myslela.
Jak jste loutky rozpohybovali?
Snímají se krok za krokem. Loutka má v sobě kovovou kostru, která má ohybné všechny klouby a vy ten pohyb děláte po těch fázích, jak je snímáte. A aby stála, vrtá se do podlahy.
Která z postav je vám nejblíž?
Asi Ben, prochází celým příběhem, je málo míst, kde vůbec není. Bylo celkem komplikované najít jeho podobu tak, aby vypadal na první pohled sympaticky, mile. Máme všechny loutky pojmenované, protože mají hodně různých částí, abychom je dokázali složit. Mou oblíbenou ve třídě je třeba Vilma, ale u té nikdo neví, jak se jmenuje, protože ne u všech postav se jméno objevuje i ve filmu.
Kolik loutek od každé z nich máte?
Všechny byly vyrobené jen jednou, kromě Bena, který měl čtyři těla – tři oblečené, jedno nahé do bazénu. Ale loutky měly hodně hlaviček, asi sedm. A výrazů. Spodní část hlavy je dělená, třeba u Bena jsme měli tři mluvící dělené hlavy a ty měly třeba třicet různých výrazů.
U loutek jsme zvyklí, že jsou většinou dřevěné. Ve vašem filmu to ale tak není. Tak z jakého jsou materiálu?
Je to kovová kostra, která se obalí molitanem, na to se ušije oblečení. Hlavička je dutá, jsou do ní vsazené oči a každá má paruku z pravých vlasů. Vyráběla nám je přímo maskérka z hraného filmu Nevena. Na hlavy jsme používali kombinace několika materiálů syntetických, abychom mohli modelovat pusinky nebo třeba víčka. Měli jsme štěstí, že hodně věcí nám pomáhaly vyrábět stážistky, které to velmi bavilo a třeba jídla vyrobily opravdu hodně.
Mně osobně je na příběhu sympatické, že je pozitivní a vtipný. Ač mohl snadno sklouznout k tématu šikany, která se vzhledem k Benovým proporcím nabízí.
A to se mi velmi na knížce líbilo. Ben je jiný typ outsidera, umí si ze sebe udělat legraci, je bystrý a umí na to reagovat, do chvíle, než ho to víc semele. To jsme se do filmu snažili přenést. Tím, že jsem měla děti, které dospívaly, tak jsem věděla, jaká je to pro ně komplikovaná doba. A chtěla jsem, aby ten film byl plný naděje.
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
Jak na hotové dílo reagoval autor knížky Mikaël Ollivier?
Měli povinnost posílat mu vždy novou verzi scénáře. Já osobně jsem s ním mluvila na začátku a pak jsme se viděli až po třinácti letech, na dokončení. Jinak jsme celou dobu komunikovali s jeho agentkou, které jsme posílali scénář. Na to nikdy nikdo nereagoval, a když jsme pak dokončovali film, tak jsme si řekli, že bychom ho měli zase oslovit, a poslali jsme mu trailer.
To bylo poprvé, kdy viděl část filmu. A na to mi hned odpověděl, asi i zapomněl, že se film točí. Když byl film hotový, jeli jsme mu ho promítnout do Paříže. To už jsem měla jednu projekci pro distributory za sebou a vůbec mě nenapadlo, že to vlastně budu ukazovat jemu, a že je to jeho autobiografický příběh. Byla jsem hodně nervózní, protože kdyby se mu to nelíbilo, byl by to asi průšvih.
Jak to dopadlo?
Seděl tehdy v kině v řadě přede mnou a když to skončilo, otočil se, objal mě a měl slzy v očích.
Promítla jste něco z něj do podoby Bena?
Já jsem se dozvěděla, že je to jeho osobní příběh, až když jsem měla hotové první obrázky. Takže ne, z jeho podoby jsem nevycházela, spíš to byla taková kombinace různých lidí, často i z ulice, které jsem potkávala. Ale třeba postava Erika vypadá trochu jako můj syn.
Jaký byl konečný rozpočet filmu?
Šestasedmdesát milionů korun. Tím, že to byl běh na dlouhou dobu, tak u toho soukromé investice moc nefungují. Využívali jsme tak různých grantových možností.
A už se vám peníze vrátily?
To je stále v procesu. Film se prodal do více než dvaceti zemí, v nichž ale do kin vstupuje víceméně pořádně až teď, takže uvidíme, jaký bude ohlas. Nově je teď i na Maxu, což nás také těší, protože streamovací platformy jsou pro tu mladou věkovou skupinu daleko dostupnější.
Mají diváci o loutkové filmy zájem?
Je zajímavé, že na ně chodí stabilní počet lidí. Ale obecně nalákat diváky, aby šli do kina, to je dost těžké.
Život k sežrání pro vás byl prvním celovečerním filmem. Plánujete další?
Plánuju, chystáme ho už pět let. Začala jsem v době, kdy byl na chvíli zastavený Život k sežrání. Tentokrát jsem si řekla, že půjdu jednodušší cestou a udělám film rodinný, pro menší děti, s cílovou skupinou, která je trochu větší a početnější. A že si to zkusím napsat sama, ve spolupráci se scenáristou Tomášem Holečkem, podle vlastní látky, abychom se vyhnuli placení autorských licencí.
Tentokrát jsem si řekla, že půjdu jednodušší cestou a udělám film rodinný.
Ve výsledku to ale nebyla jednodušší cesta. Nicméně teď jsme ve fázi, že máme několik verzí, stále dokola si opravuji story board a měli bychom začít v příštím roce natáčet.
A dokážete odhadnout, jak dlouho to potrvá?
To už by mohla být rychlejší varianta, už jen proto, že využívám tým, který jsem měla u předchozího filmu, mám stejný ateliér, spolupracuji se stejnými koproducenty, partnery, už mám trochu víc prošlapanou cestu. Víme, o jaké granty žádat a kdy. Samotné natáčení ale moc nezkrátíme. Jsme limitovaní velikostí ateliéru. Kdybychom měli víc místa, můžeme mít víc animátorů, ale my víme, že se nám jich tam najednou vejde jen pět.
Od začátku jste se věnovala hlavně seriálům nebo krátkým filmům. Proč jste se rozhodla pro celovečerní?
Když jsem dostudovala školu, změnila se politika grantového systému a rozhodlo se, že se budou podporovat celovečerní filmy a ne ty krátké, které jsou na festivalech a moc se k divákům nedostanou. Jenže já celovečerní nikdy dělat nechtěla, na škole nás to ani neučili. S Denisou Grimmovou (autorka snímku Myši patří do nebe, pozn. red.) jsme si tehdy tedy řekly, že buď skončíme u Večerníčků, nebo zkusíme ten celovečerní.
Jenže u grantů už zase mezitím začali znovu podporovat ty krátké. Ale to už jsem Život k sežrání měla rozdělaný, tak jsem ho dokončila. A když jsem pak přemýšlela, co bych chtěla dělat, tak jsem si řekla, že mi celovečerní film vlastně vyhovuje. Vím, jak dlouho co trvá, tu cestu jsem si už prošlapala a je to větší šance, jak film dostat k divákům.
The post Chtěla jsem, aby Život k sežrání byl plný naděje, říká jeho autorka appeared first on Forbes.
