Co vám o komunikaci nikdo neřekl? Cílem není zalíbit se všem, říká psycholožka

Všichni mluvíme. Ale málokdo opravdu komunikuje. Co když hádky nejsou známkou nefunkčních vztahů, ale nefunkčního naslouchání? Co když ticho ve vztahu křičí víc než slova? Psycholožka Alžběta Šašinková z filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně odkrývá nejčastější komunikační omyly, které si neseme z dětství, a vysvětluje, proč se lidé často slyší, ale nerozumějí si.

Co je podle vás nejčastější překážkou v kvalitní komunikaci mezi lidmi – a proč ji tolik podceňujeme?

Nejnáročnější částí komunikace je naslouchání. Pokud nedokážeme aktivně naslouchat tomu, co k nám přichází, zajímat se, doptávat se a rozvíjet téma, které přináší druhá strana, stává se z komunikace boj o moc. Dnešní doba nabízí množství zdrojů, které nás učí, jak něco sdělit, ale poslouchat se musíme zpravidla učit svépomocí.

Jakou roli hraje naše dětství a rané vztahy v tom, jak dnes komunikujeme v dospělosti?

Dětství a rané mládí jsou základy, na kterých stojí naše komunikační vzorce. V dětství je zásadní naučit se v bezpečném prostředí zpracovávat vlastní emoce – pokud nám jako dětem dospělí umožní emoce prožít a učit se postupně, což trvá dost dlouho, regulovat své chování pod vlivem silných pocitů. Pak vznikají nejlepší předpoklady pro to, abychom později dovedli férově, empaticky a dospěle komunikovat.

Jaký je rozdíl mezi tím, co říkáme, a tím, co skutečně komunikujeme?

Autentičnost – soulad mezi tím, co cítíme nebo co si myslíme, a tím, co říkáme navenek – je základní pilíř zdravé komunikace. A ano, dokonce i tehdy, kdy potřebujeme třeba z nadřízené pozice dosáhnout objektivního cíle.

Jaké typické „neviditelné vzorce“ v komunikaci si lidé často neuvědomují – a jak ovlivňují naše vztahy?

Každý z nás si vytváří strategie, které nás samotné chrání. Takového autopilota, který naskočí ve chvílích velké zátěže – třeba konfliktu, nebo naopak rutiny – třeba ve chvílích únavy, nebo když nám malé dítě položí třistasedmnáctou otázku ve dvou minutách. Velmi záleží na tom, jakou povahu náš autopilot má. 

Někteří mají sklony k tomu ublížit nám samým, aby nás ostatní náhodou nepřestali mít rádi. Typicky sem spadají lidé, pro které se vžilo pojmenování „people pleaser“ – jejich zažitý vzorec říká, že je potřeba s každým vyjít, souhlasit a nikoho neodmítat. Jiní autopiloti nám získávají pocit vnitřního bezpečí a sebejistoty z uzemnění ostatních. Ne všechny neuvědomované vzorce v komunikaci ale musejí být negativní či zraňující. 

Velmi záleží na tom, jakou povahu náš autopilot má. 

Který z těchto vzorců je tedy pozitivní?

Tak třeba pokud vás raná zkušenost naučila, že je výhodné zastavit, reflektovat vlastní pocity a reagovat vědomě a konstruktivně – pak si můžete gratulovat.

Co se děje v našem mozku a těle při konfliktním rozhovoru – a jak s tím můžeme vědomě pracovat?

Tělo zpravidla reaguje na konflikt stresovou reakcí. Fyziologicky se to projeví třeba zvýšeným tepem a tlakem. Na psychologické úrovni se zrychlují reakce, ale snižuje schopnost naslouchat a vnímat okolí. Všechno se točí kolem zmíněné schopnosti reflektovat své emoce, dát si čas na to je zpracovat, a tím vytvořit podmínky pro to, aby konflikt došel vyřešení.

Existují jednoduché techniky, které mohou pomoci při konfliktu nebo těžkém rozhovoru?

Velmi zjednodušeně je to zpomalení, reflexe a soustředění na vlastní prožitek. To může vypadat tak, že popíšete, co vnímáte a cítíte, a navrhnete, co by v tu chvíli mohlo pomoci. Zraňující pasti, do kterých se často chytáme, jsou totiž nezvažování nebo popírání prožitků ostatních lidí a interpretace toho, co říkají, namísto opravdového naslouchání a upřímné snahy o pochopení.

Co dělat, když máte pocit, že vás druhá strana vůbec neposlouchá – a přesto potřebujete najít cestu k dohodě? 

Někdy pomůže zásek pojmenovat. A někdy, ač to zní trochu paradoxně, otevřít a vymezit prostor pro sdílení. „Vnímám, že mi teď chceš hodně říct, a zajímá mě to. Zkus prosím pojmenovat to, co považuješ za nejdůležitější, a potom to zkusím já. Souhlasíš?“

Jak poznat, že v rozhovoru nereagujeme, ale spíše se bráníme nebo útočíme – a co s tím?

Často nám napoví tělesné projevy spojené se stresem, které jsem zmiňovala. Někdy totiž tělo reaguje dříve než mysl a hruď se nám sevře dřív, než hlavě dojde, že jsme se ocitli v „bojové situaci“. Velmi záleží na kontextu a vztahu s protějškem a rozhovor bude vypadat odlišně mezi partnery doma v kuchyni a mezi kolegy v zasedačce.

Ticho může být jedním z nejhlasitějších zvuků vůbec.

Zastavení a reflexe toho, co vidíme, by ale mělo fungovat v obou těchto kontextech. Protože pojmenování toho, co se děje – „vnímám, že jsme se trochu zasekli v přetlačované, pojďme to zkusit nějak jinak“ – může přinést úlevu oběma stranám.

Může být „mlčení“ formou zdravé komunikace? Kdy ano a kdy je destruktivní?

Ticho může být jedním z nejhlasitějších zvuků vůbec. Zejména tam, kde je jeho cílem někoho takzvaně „vykoupat“, vzbudit pocit viny. Pokud ale vychází z potřeby situaci promyslet, párkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout a hledat dobrý směr pokračování rozhovoru, může být skvělou strategií…

Ale?

V těchto případech bych doporučila ten proces nastínit všem zúčastněným. Můžeme říci třeba: „Tohle je těžká otázka/situace, potřebuji chvilku na promyšlení.“ Ta chvilka pak samozřejmě nemá trvat hodiny. Ale nevystavujeme svůj protějšek takové míře nejistoty, jakou by mlčení mohlo způsobit bez komentáře, a zároveň dáváme najevo, že bereme vážně, co ten druhá říká, a skutečně o tom přemýšlíme.

Jak rozeznat pasivní agresi, manipulaci nebo gaslighting v každodenní komunikaci – i když jsou velmi jemné?

Pomůže si všímat, jak se po rozhovoru cítíme. Manipulativní nebo pasivně agresivní lidé v nás nechávají stopy třeba v podobě nepodložených pochyb o nás samotných, úzkosti nebo pocitů viny. Je ale samozřejmě pořád potřeba co nejpřesněji odlišovat případy, kdy jsme my sami prostě udělali chybu a negativní zpětná vazba byla na místě. Což je samostatné veliké téma.

Jak reagovat na člověka, který nekomunikuje otevřeně, ale přesto ovlivňuje dynamiku vztahu? 

Zákulisní hry jsou pro mne osobně temným koutem, ve kterém mi není dobře. Proto volím cestu pojmenování a pokusu o vtažení těchto zákulisní hráčů do rozhovoru. Jsou ale chvíle, kdy to nejde. Třeba u nadřízených. Potom bych se soustředila na okolní vztahy, které spoluvytvářejí tu konkrétní síť, ať už je to rodina, nebo pracovní kolektiv.

Jaké komunikační návyky doporučujete lidem, kteří chtějí být lepšími partnery, rodiči nebo lídry?

Ve všech případech funguje propojení dobrého načasování, srozumitelnosti a empatie. Neodkládejte rozhovory, na které se netěšíte déle, než potřebujete na přípravu. Snažte se volit takový jazyk, aby vám všichni v místnosti rozuměli, a najděte způsob, jak si ověřit, že se to podařilo.

Empatii bych tady možná nedefinovala jako schopnost vcítění, ale prosté uvědomění a přijetí toho, že každý má za svým sdělením dlouhý příběh, který neznáme, a důvody pro to, jak se chová. 

Je možné se empatii naučit? Nebo je to něco, co buď máme, nebo nemáme?

Empatie rozhodně není danost nebo zvláštní, neměnné nadání. Pokud si empatii trochu volně definujeme jako schopnost porozumět příběhům, které žijí jiní lidé, můžeme ji rozvíjet právě skrze to, že se vystavujeme množství různorodých příběhů. Přičemž různorodost je naprosto klíčová, abychom si naopak nebetonovali vlastní sociální bublinu.

Pokud konflikty, problémy nebo nedorozumění začínají vytvářet vzorec, je čas se ptát, čím to je. 

V našich výzkumech často k rozvoji empatie používáme technologii virtuální reality, která nám příběhy a s nimi spojené emoce zprostředkovává náramně efektivně. Zásadní je ale vždy nejen příběhy vnímat, ale reflektovat. Což platí jak ve výzkumech na studujících univerzit, tak ve výchově malých dětí.

Jak poznat, že moje vlastní komunikační styl je nefunkční – a že je čas na změnu?

Pokud konflikty, problémy nebo nedorozumění začínají vytvářet vzorec, je čas se ptát, čím to je. 

Co může pomoci člověku, který se bojí mluvit o svých potřebách nebo emocích?

Bezpečné prostředí. Často k tomu stačí jeden blízký člověk, který nám dá pocit bezpečí. Může to být přítel, partner, ale taky terapeut.

Jaké nejčastější mýty o „dobré komunikaci“ slýcháte?

Spousta jich vychází z raných fází vývoje, kde se učíme „dobře chovat“ a to, že velké emoce nejsou v pořádku a nemají v komunikaci místo. Dospělá komunikace ale s emocemi pracuje, nepotlačuje je.

Jak si můžeme být více vědomi vlastních emocí v komunikaci – a proč je to klíčové?

Pro to, jak dovedeme komunikovat, je velmi důležité své vlastní emoce poznat a reflektovat, a to jak přítomné, tak minulé. Jen tehdy můžeme rozpoznat, kdy nás odklánějí od cesty například k vyřešení sporu. Takhle hluboké sebepoznání je ale úkol na celý život a varovala bych před přílišnými nároky, které na sebe někdy v tomhle směru klademe třeba právě pod vlivem různých tiktokových koučů. 

Když už jsme u koučů na sociálních sítích. Jaké jejich tvrzení, vás osobně nejvíc rozčiluje. Je něco, co od nich slýcháváte a pokládáte za absolutně špatnou radu?

Největším problémem na TikToku i jiných sítích je, že je tam spousta samozvaných koučů bez doloženého vzdělání, kteří můžou rozdávat rady, které jsou doslova toxické. Typický nešvar, na který narážím v poslední době – tvrzení, že cvičením nahradíte psychologa.

Někteří rádoby koučové se nezdráhají tvrdit, že za psychické potíže si lidé mohou sami, protože se dostatečně nehýbou. Takové tvrzení a vyvolávání viny u lidí s psychickými problémy by mělo být trestné. 

Další, co mě napadá – poslední dobou se velmi často skloňuje téma narcismu, ale velmi často se zanedbává fakt, že člověk někdy opravdu něco dělá blbě. Mám pocit, že se lidé víc zaměřují na to, jak detekovat v komunikaci druhých patologické vzorce, namísto toho, aby reflektovali, jak se sami chovají. Například, dostanou „zdrba“ od šéfa a odnesou si z toho, že je toxický. Někdy je to relevantní.

Mění se způsob, jakým komunikujeme, v digitální době – a pokud ano, jak to ovlivňuje naši psychiku?

Digitální doba přinesla mnoho fenoménů, které dříve neexistovaly. Například komunikaci jednotlivce k velkým publikům bez osobního kontaktu, zběsilou rychlost sdílení čehokoli, převahu vizuálního obsahu nad textem a mluveným slovem.

Někteří rádoby koučové se nezdráhají tvrdit, že za psychické potíže si lidé mohou sami, protože se dostatečně nehýbou.

V reálném životě vidíme důsledky denně – zkracuje se délka soustředění, často se stírá hranice mezi pracovní a nepracovní komunikací, takřka nepřetržité vystavení srovnávání se s influencery různého druhu na sociálních sítích. Pragmaticky vzato ale není na místě úplná skepse. Řídit nadnárodní projekty poštou bychom nechtěli. Z hlediska pracovní komunikace přináší technologie i nepopiratelné výhody.

Jak se liší psychologické principy komunikace mezi jednotlivcem a ve vedení týmu či firmy?

V komunikaci jeden na jednoho si můžeme dovolit jít víc do hloubky, zatímco ve vedení týmu pracujeme s mnohem komplexnějším systémem. Když se vrátím k principům načasování, srozumitelnosti a empatie, jsou platné v obou kontextech, ale vedení týmu je nesrovnatelně složitější.

Každý v týmu má totiž jiný druh znalostí a dovedností, odlišný způsob prožívání a jiný příběh. Je důležité najít společné téma a cíle a jazyk, kterému budou rozumět všichni. Vedoucí by ale myslím nikdy neměl podceňovat pravidelný osobní kontakt jeden na jednoho.

Co je podle vás nejvíc podceňovaný aspekt leadership komunikace?

Napadají mě dvě věci. Jedna je schopnost uznat, že nevím nebo že jsem udělala chybný krok. Druhá je ustát kritiku, a to i takovou, kterou nemusíme vnímat jako oprávněnou. Říká se, že šéf vždycky stojí sám, a myslím, že je to do jisté míry pravda. Může ale sám stát ve skleněné kukani o patro výš, nebo jako pomyslný pilíř, o který se tým s důvěrou opírá. A důvěra vyplývá z autentičnosti a otevřenosti.

Kdy může být ticho nebo nejistota v roli lídra výhodou a kdy rizikem?

Sama pracuji ve výzkumu a nejistotu máme takříkajíc v popisu práce. Klást si otázky, na které předem známe odpověď, nedává smysl. Přesto ale vnímám, že nejistota musí být ohraničená a tuhle hranici kreslí lídr. Ve vlastním týmu se ji snažím stanovit vždycky tam, kde začíná to, co ostatní členové týmu nemohou ovlivnit, protože odtud si musí leader poradit sám. 

Kdy jste naposledy vedla rozhovor, který vás změnil – a proč?

Dnes mě nejvíc posouvají rozhovory s mými dětmi, protože dávají zpětnou vazbu nejčistším a bezprostředním způsobem a já se od nich učím hodně o tom, jak pracovat s jejich i s mými velkými pocity.

Po pracovní stránce mě v poslední době hodně posunul rozhovor s profesorkou Luiginou Ciolfi, která mě upozornila, že se v prezentaci své práce často schovávám za tým. Řekla mi: „Nauč se vyzdvihnout sebe, ne projekt.“ Tak mám zase na čem pracovat!

Když chceme na své komunikaci vědomě pracovat – kde začít, abychom se neztratili v přemíře rad a technik?

Je dobré reflektovat vlastní motivaci. Pokud je opravdu cílem osobní rozvoj směrem ke zdravé komunikaci – a ne třeba získání přesily nad někým – je fajn začít pozvolna. Moc bych doporučila třeba Nenásilný podcast Petra Hladíka a Petra Sucháčka. Nemusíte se pak hned pustit do studia zrovna nenásilné komunikace, ale rozhodně získáte bližší představu o tom, kam chcete směřovat. 

Jaké knihy, myšlenky nebo autoři vás nejvíce ovlivnili v chápání lidské komunikace?

Z poslední doby mě hodně baví Becky Kennedy a její kniha Good Inside, která je primárně o rodičovství, ale její komunikační strategie se dají prakticky 1:1 použít kdekoli. A právě teď čtu Glass Half-Broken od Borise Groysberga a Colleen Ammerman o bariérách, se kterými se ženy setkávají v pracovním prostředí. Komunikace se tam objevuje opakovaně a ten, kdo chce být dobrým lídrem, se z ní může naučit mnoho. 

Pokud byste měla lidem předat jednu větu o komunikaci, která jim může změnit život, jaká by to byla?

Cílem komunikace je sdílení a poznání příběhů jiných lidí, ne to, aby vás měl každý na světě rád…

The post Co vám o komunikaci nikdo neřekl? Cílem není zalíbit se všem, říká psycholožka appeared first on Forbes.