Dáváme si zbytečně malé cíle, říká první Slovenka, která zdolala Mount Everest i K2

Forbes Před 3 dny

Jako první Slovenka stanula na vrcholu Mount Everestu, který navíc zdolala bez kyslíku. Pokořila i nejtěžší horu světa K2 a během jediného roku vylezla také na nejvyšší vrcholy každého ze sedmi kontinentů světa, čímž zkompletovala takzvanou Korunu Země. Přesto o sobě říká, že není horolezkyně, ale „profesionální dobrodruh“.

Původně se Lenka Poláčková zviditelnila jako herečka a moderátorka, jenže dnes už ji veřejnost zná z úplně jiného světa. Z toho, kde se bojuje s nedostatkem kyslíku, mrazem a vlastními limity.

Osmitisícovky jí ale nedaly jen fyzickou odolnost. Změnily i způsob, jakým se dívá na sebe. „Tam nahoře jsem si dokázala, že zvládnu cokoliv. A že už nemám nikomu co dokazovat,“ přiznává.

S manželem, fotografem Janem Poláčkem tráví v horách týdny v základních táborech i na nekonečných výstupech. Tvoří spolu sehraný tým, byť ne vždy jdou ve stejném tempu.

Lenka Poláčková v exkluzivním rozhovoru, vůbec prvním po návratu z vrcholu K2, popisuje, v čem ji osmitisícovky naučily klidu, jak se shánějí stovky tisíc eur na horolezecké expedice a proč věří, že sny by měly být vždycky větší, než si sami myslíme.

Právě jste se vrátila z výstupu na K2. Jaké je to být po tak velké expedici zpátky doma?

Vlastně se nic zásadního nemění. Vrátíte se do toho, co jste doma nechali. Nic se neudělá samo. První dny až týdny je člověk u vytržení z obyčejných věcí. Že teče voda, že si dá sprchu, že si uvaříte dobré jídlo. Tyhle samozřejmosti jsou najednou strašně vzácné.

Píše se o vás jako o „profesionální dobrodružce“. Popsala byste se tak?

Teď čtu knihu Duchové K2. Nechtěla jsem ji číst před výstupem, název mi přišel děsivý. Autor (Mike Conefrey – pozn. red.) lidi ve vysokých horách označuje jako „bláznivé snílky“. To se mi líbí. Neoznačovala bych se jako horolezkyně, tak se necítím. Víc sedí „profesionální dobrodruh“. A líbí se mi i v angličtině „high-altitude tourist“, překlad vysokohorský turista už tak dobře nevyzní.

Překvapuje mě, že byste se neoznačila za horolezkyni, když jste zdolala nejvyšší hory všech kontinentů, Everest bez kyslíku, K2 bez kyslíku…

V Česku a na Slovensku je standard nastavený hodně vysoko. Horolezec je vnímán primárně jako ten, kdo i ve vysokých horách leze alpským stylem (výstup bez návratů a fixování – pozn. red.). Já v himálajských a karákóramských výškách (dvě nejvyšší pohoří světa – pozn. red.) lezu expedičně a po fixech. I když chodím bez kyslíku, je u nás laťka tak vysoko, že bych se tak nenazvala. Je to mé subjektivní vnímání.

Jak jste se dopracovala k lezení bez kyslíku?

Odvážně. Když jsme jeli poprvé do Himálají, šli jsme lyžovat na Mera Peak a rovnou vylézt i na Ama Dablam (hora v Nepálu, vysoká 6812 metrů nad mořem – pozn. red.). Tam jsem se cítila mimořádně dobře. Překvapilo mě, jak svižně se hýbu ve vysoké nadmořské výšce. Z vrcholu Ama Dablam je krásný výhled na Mount Everest, tak jsme s manželem začali uvažovat o ještě vyšších kopcích.

Pro mě varianta s kyslíkem vlastně neexistovala. Netušila jsem, že je to tak odvážné a netradiční rozhodnutí jít na svou první osmitisícovku a rovnou na Everest bez kyslíku. Nikdy jsem neměla výrazné potíže s vysokou nadmořskou výškou ani při běhání, přišlo mi to přirozené.

Je to tak, že se k cílům propracováváte, nebo se vynoří sen a jdete za ním?

K Everestu vedla postupná cesta nejdřív přes dálkové běhy. V létě roku 2023 jsme chtěli na vrchol Pik Lenina, ale rozhodli se pozdě a jeho sezónu promeškali. Známý nás pak nasměroval do Himálaje, právě na Mera Peak a manžel vždy snil o Ama Dablam.

Úspěšný výstup nám otevřel úplně nové obzory a my jsme začali doufat, že bychom mohli zkusit nějakou osmitisícovku. Na první dobrou se nabízela Manáslu (osmá nejvyšší hora světa – pozn. red.), která bývá jednou z nejčastějších vstupních osmiček, ale řekli jsme si, že by Everest mohl být marketingově atraktivnější a když už osmitisícovku, tak proč ne rovnou tu nejvyšší.

Jak se shánějí peníze na takovou expedici?

Rozhodně ne snadno. Několik let jsem dělala charitativní dálkové běhy, přeběhla dva tisíce kilometrů napříč Alpami, celé Pyreneje, Colorado, inckou stezku v Peru a snad až na jeden z projektů v USA, se nám nepovedlo nikdy získat významnější sponzorství, které by pokrylo alespoň náklady.

Byly to roky a roky zavřených dveří a „ozvěte se příště“. Všechno jsme si hradili sami. Přitom se nám ve dvou lidech povedlo vysbírat a předat na charitu více než dvanáct milionů korun. A pak přišel Everest a byl zakončený kusem štěstí.

Po období řady odmítnutí, z nichž jedno bylo hodně nesportovní, se na nás usmálo na poslední chvíli štěstí a my se potkali s majitelem slovenského Fondu pro budoucnost sportu Romanem Bergerem. Sedli jsme si a pan Berger na počkání řekl, že do toho jde.

Je Everest nejdražší expedice v Himálaji?

Myslím, že ano.

Kolik stojí?

Jeli jsme oba s manželem, dohromady asi za 110 tisíc eur (2,6 milionu korun – pozn. red.).

Jaké to vlastně je, lézt s partnerem?

Těžké. Každý jsme v jiné kondici. Někde se sladíme, jinde vůbec. Na Denali (nejvyšší hora Severní Ameriky, dnes opět přejmenovaná na Mount McKinley – pozn. red.) jsme měli první pokus o výstup na vrchol neúspěšný právě kvůli tempu, až na druhý pokus to vyšlo. Je to škola trpělivosti. A je v tom i strach jeden o druhého.

Na druhou stranu, být tam spolu více než sedm týdnů je úžasná mentální opora. Můj manžel je někdo, kdo přesně ví, jak se cítím. Nedokážu si představit, jak těžké to je pro ty, kdo jsou tam sami, bez internetu, obklopení cizími lidmi.

Společnou expedici jsem na Everestu vnímala jako obrovský benefit, protože manžel ví, jak se normálně chovám. Kdyby se objevily první příznaky výškové nemoci jako iracionalita nebo mluvení z cesty, včas pozná, že něco není v pořádku. Horský vůdce vás zná pár týdnů, partner roky.

Nosíte si s sebou na vrcholy talismany nebo děláte nějaké rituály?

Na Mount Everest mi můj mentální kouč dal pár drobností. Třeba náramek, o kterém řekl, že je z pralesa a když mi ho uvazoval na zápěstí řekl, ať si něco přeju. Možná to bylo jen placebo, ale ten příběh se mi líbil.

Sama jinak moc na talismany nejsem. Ale přiznám se, že na K2 mě víc než talisman, držela mentálně nad vodou slanina, kterou nám před Everestem poradil slovenský horolezec Peter Hámor a skrz několik vtipných zážitků se stala takovou naší legendou.

Slanina?

Uzená. Měli jsme ji s sebou a jak v osmi tisících chutnala.

Obrátím teď list – jak vnímáte zájem médií o horolezectví? Tento rok byl zjitřený i mnohými tragickými zprávami.

Je to těžké, i kvůli našim mámám. Jsme oba jedináčci. Je to žhavé téma a šíří strach. Hory nejsou jen o smrti, děje se tam spousta krásného, ale tragédie média hodně živí. „Smrt“ je klikací slovo. Pak se těžko vypráví příběh tak, aby nerezonovaly jen tragédie. Zároveň je pro nás v horách důležité vědět, co a kde se stalo a nacítit horu i skrz neštěstí, abychom mohli identifikovat případná rizika.

Přemýšlejí o tom i vaši sponzoři?

Záleží na sponzorovi. V korporátech se kampaně plánují dlouho dopředu, když něco nevyjde, musí řešit, co dál. Náš sponzorský vztah je spíše přátelský a nebyl nastavený čistě výkonnostně.

V tom mám velké štěstí. Primárně jde o zviditelnění Fondu, který má krásné poslání, aby lidé věděli, že se mohou hlásit se svými sny a projekty, protože je sportovním mecenášem jak pro profesionální, tak pro hobby sportovce.

Je skvělé, že se sport zviditelňuje…

Ano, je krásné vidět, jak pár tisíc eur může někomu změnit život. Plavkyně Soňa Rebrová díky grantu jako první Slovenka uplavala Arktickou míli. Nikola Čorbová vyhrála nejtěžší triatlon na světě v Himálajích.

Marketing se často dělá influencersky podle tabulek, ale investice do takových sportovců a malých projektů často přinese zajímavější věci, než samotné příspěvky na sociálních sítích.

Ne každý má cíl vylézt na osmitisícovku, přeplavat Arktickou míli nebo zvládnout nejtěžší triatlon světa. Umíme si podle vás vytyčit cíle?

Myslím, že si dáváme zbytečně malé cíle. Mám pocit, že lidé na Slovensku chtějí všechno držet v rámci svých hranic a bojí se je překračovat. U Čechů to tak možná není.

Jak jste to měla vy, měla jste vždy blízko ke sportu? Veřejnost vás původně zaznamenala jako herečku a moderátorku.

Dlouho ne. Začalo to klasickým během. Běhám už přes deset let. K horám mě posunul můj muž, který už dřív lezl v Tatrách. Kam jsme to společně posunuli, nad tím občas doma kroutíme hlavou. Je to až neuvěřitelné.

Změnily vás osmitisícovky?

Jsou to zážitky, které nezmizí. Ano, mám vystudované herectví a dlouho jsem se pohybovala v jiném světě. Když jsem začala běhat ultramaratony, hodně jsem se v této nové komunitě hledala.

Dostávala jsem spousty nevyžádaných rad a hodnocení na to, jak věci dělat, nebo nedělat, jenomže já jsem za ty roky sebeprezentace v televizním světě znala jen ten svůj způsob, který byl na míle vzdálený syrovému ultra.

Ten svět mi učaroval, hrozně jsem tam chtěla patřit, vyhovět a zalíbit se všem. Ale vůbec jsem v té době netušila nic o tom, kdo jsem já a kam chci svůj život směřovat. A tak jsem měla dlouhou dobu pocit, že pořád někomu musím něco dokazovat.

A Everest to změnil?

Tam nahoře jsem sama sobě ukázala, že když dokážu přežít na nejvyšším bodě světa bez kyslíku, zvládnu cokoliv. A taky jsem zjistila, že už nemám komu co dokazovat. To, že jsem sama sobě dokázala tak velkou věc, mi přineslo neuvěřitelný klid.

Když jsme jeli na K2 a dlouho to vypadalo, že se lézt nebude, už jsem necítila, že „musím“. Prostě když to půjde zkusíme, a když ne, tak o nic nejde. Až osmitisícovky mi pomohly ve vnímání sebe sama a sebepřijetí…a to jsem přeběhla Alpy na délku. Zároveň mi hory otevřely „Pandořinu skříňku“ toho, co člověk zvládne.

Popište mi ten moment, kdy jste nahoře na hoře a tělo říká, že už nemůže, a vy si v hlavě řeknete, že to dokážete.

Je to těžké. Ještě před Everestem jsem se snažila najít moment, kde je ta hranice. Z běžeckých ultrazávodů jsem zvyklá, že za tím „nemůžu“ je ještě spousta sil. To ale na osmitisícovkách nemusí fungovat.

Hranice, kdy už by se člověk tlačil k tragédii, je tenká. Je dobré mít vedle sebe člověka, který pomůže situaci vyhodnotit. A vždy byly náročnější sestupy, než cesta nahoru. Tam člověk jde na hranici možného a musí si hlídat, aby neudělal chybu. Je fascinující, kolik sil v sobě máme. Pud sebezáchovy je strašně silný.

Jste první Slovenka, která zdolala nejvyšší hory všech kontinentů, první Slovenka na Everestu bez kyslíku, na K2… Jaké je sbírat ta „první“?

Tohle není soutěž, je to jedno. Ale přiznávám, že mě zaujalo, když jsem zjistila, že jsem desátá žena na světě na Everestu bez kyslíku. To mi přišlo hodnotnější než být první, nebo druhá Slovenka.

Mnohem více si však vážím setkání s účastníky expedice 1984 na Everestu, se „starou gardou“, s potomky těch, kteří se nevrátili z Hard Way (slovenská výprava na Everest vedená Ivanem Fialou v roce 1988 – pozn. red.). To, že se můj život začal propojovat s těmito příběhy, je pro mě důležitější, než nějaké pořadí.

Co bylo těžší? Everest, nebo K2?

Celkově K2. Ale překvapilo mě, o kolik těžší je Everest bez kyslíku. A to se tam „jen“ jde do kopce, jsou tam dvě techničtější pasáže. Je to skoro devítitisícovka. Ale v součtu je K2 nesrovnatelně těžší.

Co následuje po návratu fyzicky? Jak dlouho trvá dát se dohromady?

Everest nám dal obrovsky zabrat. Paradoxně po K2 se začínám cítit dobře dřív, než po něm. Když jsem se vrátila z Everestu, měla jsem ještě asi měsíc silný kašel. Je tam výrazně chladněji a dýchací cesty to pocítily především. Teď jsme si přivezli spíš žaludeční potíže, otravu z jídla. Myslím, že po Pákistánu si budeme mikrobiom dávat ještě dlouho dohromady.

Vracejí se vám ty zážitky do každodennosti nebo do snů?

Sny ne, ale byla jsem dlouho zahlcená. Korunu Země jsme udělali během roku a dvou týdnů, zážitky byly extrémně intenzivní a já je nestíhala zpracovávat. Dlouho po Everestu jsem měla pocit, že ten zážitek je natolik nepřenositelný, že si o tom nemám s kým popovídat, ani s kým ho sdílet. Lidé si to vyslechnou, ale nerozumí tomu. Nemůžou.

Pak jsme se na Antarktidě, v komunitě lidí, které potkáváte na stejných místech při sbírání Koruny Země, bavili s horským vůdcem, který byl na Everestu také bez kyslíku. A on se mě zeptal: „Tam nahoře, to je zvláštní pocit, že?“

Tehdy jsem poprvé měla dojem, že mi někdo rozumí. A podobný pocit nastal, když jsme natáčeli výpovědi do připravovaného filmu o výstupu s horolezci Michalem Orolinem a Vladem Launerem. Jejich zážitek je sice jiný, ale pocitově stejný.

Rozumím, je to asi těžko přenositelný zážitek. Veřejnost ale občas vidí fotku fronty na Everestu a řekne si, že tahle hora je vlastně „masovka“. Jak to vnímáte po tom všem?

Vnímám to tak, že když neznáte kontext, fotka může být zavádějící. My jsme byli v takové frontě i na K2, kde tam bylo v ten moment přes čtyřicet lidí a masovka to rozhodně nebyla. Vždyť v základním táboře, ani jinde na hoře, už nikdo nebyl.

Ale když se vrátím k Everestu, tak třeba nám nevyšla předpověď. Měly být dva dny okna hezkého počasí, zbyl jeden. První den bylo příšerně, a z toho druhého byl nejkrásnější den sezóny a na vrchol šli všichni.

Jen ta fronta nad jižním vrcholem vznikla proto, protože se utrhla převěj (přečnívající okraj sněhu na horském hřebenu – pozn. red.) se čtyřmi lidmi. Dva nebyli zafixováni, přepadli na čínskou stranu. Dva se povedlo zachránit a kvůli tomu se čekalo. To vám ale fotka neřekne.

Co vás čeká dál? Plánujete, nebo čekáte, co přijde?

Pro uklidnění mojí mámy: „mami, neboj, teď se nikam nechystáme“ (smích). Kromě Afriky jsme letos stáli na všech kontinentech, celkem to dalo zabrat. Možná do Afriky vyrazíme jen k moři. Uvidíme. Tento rok se stalo tolik neuvěřitelného, že se mi ani nechce myslet na další výzvy.