Longevity je skvělá věc. Když se však trend prodlužování lidského života potká s trendem poklesu porodnosti, znamená to dramatickou změnu struktury společnosti. Takovou, kterou v současnosti prochází většina světa.
Vědcům je dlouho jasné, že lidí na Zemi nebude přibývat donekonečna. Téměř nikdo však nečekal, že vrchol přijde takhle brzy. Ještě podle prognóz starých kolem deseti let měla světová populace růst i po roce 2100 a zastavit se někde mezi jedenácti a dvanácti miliardami lidí. Poslední dvě revize příslušných dat OSN (2022 a 2024) však odhadují, že to bude už v tomto století.
Konkrétně na 10,3 miliardy lidí zhruba za šedesát let. Pak začne počet lidí na planetě klesat.
Bohaté země už „vymírají“ dlouho. Jedním z nejviditelnějších příkladů je Japonsko, jehož populace se momentálně zmenšuje tempem zhruba sto lidí za hodinu. OSN v aktuálním výhledu odhaduje, že japonská populace se do roku 2100 sníží zhruba o čtyřicet procent. Stejně tak je na tom i populace Itálie. A počet obyvatel Španělska či Thajska by měl do konce století klesnout o třetinu.
A pak je zde Čína, Jižní Korea nebo Polsko, kterým ani zmíněné Japonsko nestačí. V jejich případě by totiž měla do roku 2100 „zmizet“ rovnou polovina populace.
Výše zmíněné příklady jsou ze skupiny padesáti nejlidnatějších zemí světa. Populační úbytek však momentálně hrozí více než polovině všech států světa, v nichž žijí zhruba dvě třetiny obyvatelstva na Zemi. Všechny totiž v současnosti vykazují průměrnou míru plodnosti pod 2,1 potomka na jednu ženu. To je mezi demografy obecně přijímaná hranice potřebná k tomu, aby byla další generace stejně početná jako ta předchozí.
Vedle poklesu porodnosti je zde ale také postupné prodlužování průměrné doby dožití. Po krátkém pandemickém šoku tento ukazatel ve většině světa opět roste a lidé se dožívají požehnanějšího věku než generace před nimi.
Kombinace těchto dvou faktorů znamená, že řada vyspělých zemí míří do neprobádaných demografických vod, kde podíl starších lidí na celkové populaci oproti minulosti výrazně stoupne.
Jak moc? Vodítkem může být v tomto ohledu vývoj zhruba od šedesátých let minulého století, kdy klesající porodnost s prodlužující se délkou života výrazně proměnila strukturu obyvatelstva vyspělých zemí.
„První vlna tohoto demografického posunu zasahuje vyspělé ekonomiky a Čínu, kde podíl lidí v produktivním věku klesne na 59 procent v roce 2050 z dnešních 67 procent. Pozdější vlny zachvátí mladší regiony během jedné nebo dvou generací. Jedinou výjimkou je subsaharská Afrika,“ uvádí poradenská společnost McKinsey ve své letošní studii.
Kdo bude seniorům platit?
Největším problémem tohoto vývoje jsou důchody. Většina zemí světa využívá penzijní systémy financované průběžně – z daní lidí, co jsou zrovna v produktivním věku. Státní důchod je v Evropě a dalších vyspělých státech stále dominantní formou finančního zajištění lidí ve stáří.
Byť některé země, jako například Chile, přešly z průběžného systému na model fondů spravovaných soukromými penzijními společnostmi, v nichž si každý na svůj důchod spoří sám.
A pak jsou zde samozřejmě státy s nabídkou nejrůznějších soukromých penzijních fondů, spoření a dalších způsobů finančního zajištění na stáří. Někde je nabídka bohatá (jako v USA, Kanadě nebo Austrálii), jinde spíš chudá (jako v Česku s penzijním připojištěním či nově DIP).
Na principu průběžného financování však v řadě zemí fungují i systémy sociálního a zdravotního pojištění. Méně lidí přispívajících do těchto systémů a naopak více lidí, kteří z nich čerpají, znamená problém postupného prohlubování deficitu ve státním rozpočtu, jehož řešení země nemohou odkládat donekonečna.
Vlády si nepříznivý vývoj pochopitelně uvědomují a dělají, co můžou, aby skomírající porodnost nakoply. Jejich řešení se však většinou omezují na „rozdáme rodičům co nejvíc peněz“.
Trumpova administrativa v USA zvažuje baby bonus pět tisíc dolarů všem Američankám za každé nově narozené dítě. Maďarsko nedávno všechny své matky dvou a více dětí zbavilo povinnosti platit daň z příjmu.
Politika jednoho dítě je v koši
Čínská centrální vláda přišla na konci července s plošnou podporou nejmladších dětí částkou tři tisíce juanů (8800 korun) ročně v kombinaci s bezplatným předškolním vzděláváním. Na první pohled symbolický příspěvek však představuje zásadní změnu přístupu země k řešení své demografické krize.
Dosud totiž centrální vláda nechávala řešení nízké porodnosti svým místním úřadům, které mladým rodinám nabízely všemožnou finanční podporu. Nyní to vypadá, že situace je natolik vážná, že do toho musel seshora „říznout“ i sám Peking.
Studie časopisu Lancet z roku 2020 předpovídala, že čínská populace dosáhne v roce 2024 vrcholu na 1,4 miliardy lidí a pak se do roku 2100 propadne na polovinu. Počet obyvatel Číny však meziročně poklesl už v roce 2022 a od té doby se každoročně snižuje dál. Slavnou čínskou politiku jednoho dítěte tak urychleně nahrazuje politika „mějte dětí co nejvíc“.
Snahy zemí nakopnout porodnost tím, že rodiče zasypou finanční podporou, mívají různou podobu. Obvykle však mají společné to, že příliš nefungují. Demografové se shodují, že finanční podpora příliš nemotivuje bezdětné, aby svůj názor na potomky změnili. A těží z ní zejména lidé, kteří se chtějí stát rodiči tak jako tak.
Své o tom ví třeba Francie, která na podporu mladých rodin vydává kolem čtyř procent HDP ročně, nebo skandinávské země, jejichž nesmírně štědré sociální programy pro rodiče se taktéž vůbec nepropsaly do tamních statistik porodnosti.
Ve velké části Evropy probíhá „vylidňování“ již desítky let. Pod hranici udržení populace se jako první propadlo Lucembursko (v roce 1950), pak následovaly tehdejší kusy Jugoslávie Srbsko (1963) a Chorvatsko (1968), rok nato pak Dánsko a Finsko. Dvacet let poté už byla pod hranicí většina vyspělých zemí světa.
Zalepení děr v populaci migranty ze zahraničí (například z mimořádně plodné Afriky) není napříč současnou Evropou politicky průchozí. Obzvlášť po zkušenosti s migrační krizí z roku 2015. Mezitím se doba dožití kontinuálně prodlužuje a populace stárnou.
Proroci zkázy, jako je třeba Elon Musk, varují, že tyto změny ohrožují samotnou civilizaci. Taková tvrzení jsou podle mnoha odborníků přehnaná, jelikož jakýkoli případný úbytek populace v budoucnu bude pozvolný. Nicméně přinese s sebou spoustu společenských změn.
Poroste poptávka po zdravotní péči, péči o seniory, penzijních systémech a obecně infrastruktuře vhodné pro starší lidi. Porostou náklady na sociální zabezpečení a hrozí nedostatek pracovních sil a zpomalování ekonomického růstu. Na řadu z toho se však dá připravit. Času stále zbývá dostatek, ve většině západních zemí by se měli lidé nad šedesát let stát největší částí populace až v letech 2060 až 2100.
The post Děti nejsou a nebudou. Jak se bude žít ve světě, který ovládnou senioři? appeared first on Forbes.
