Mnoho nekrologů asi dnes bude vzpomínat na obláčky cigaretového kouře, které se nad ním neustále vznášely. Jiří Bartoška ale miloval především život. A všechny jeho barvy. Odešel největší frajer, kterého česká kultura měla. A neuvěřitelně pracovitý muž.
Při tiskových konferencích předcházejících tradičnímu Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech se na ten moment tradičně čekalo. Hlavně fotografové čekali. Moment, kdy si Jiří Bartoška zapálí. Byli to totiž ty nejlepší fotky. Fotky pro Bartošku typické, charismatické, elegantní.
Jenže Jiří Bartoška byl celý takový. I vysoko po sedmdesátce byl chodící charisma, elegance, sexappeal. Do kolen z něj pořád padaly dámy o generace mladší. Jeho hlas pravidelně působil ženám husí kůži.
Byl odsouzen k tomu, stát se velkým hercem. Jeho vysoká atletická postava, hluboký pohled, a především všestranné nadání od Pánaboha. Stačí jmenovat pár těch jeho nejznámějších rolí, a bude mezi nimi samozřejmě Sokolí Oko v adaptaci slavných štorchovek, kněz v impozantním opusu Je třeba zabít Sekala dle Jiřího Křižana či houslový virtuoz Samuel v Mináčově dramatu Všichni moji blízcí, za něhož Bartoška právem obdržel Českého lva, aby to člověku bylo jasné.
Jiří Bartoška byl narozen k tomu, aby hrál velké, dramatické role, v kterých uplatnil svůj všestranný talent. A i v těch seriálových, dodnes reprízovaných, je to Bartoška, kdo na sebe třeba i v menších rolích strhává veškerou pozornost.
Mlynář Smetana, vlastenec s pohnutou minulostí, v populárním bassovském Cirkusu Humberto, zásadový soudce Oliva v My všichni školou povinní, či obdivovaný, oblíbený a šarmantní doktor Skalka v Sanitce, jenž zde skončí tragicky.
Své charisma, šarm a eleganci, stejně jako brilantní smysl pro humor a bezbřehou vášeň pro život později Jiří Bartoška uplatnil i ve své roli nejslavnější – jako prezident Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, který počátkem devadesátých let se svým týmem doslova zachránil, ba vydupal z ničeho a jakoby s lehkostí sobě vlastní jej proměnil v nejprestižnější kulturní událost roku.
Karlovy Vary se díky Bartoškovým schopnostem i vlastnostem dostaly do hledáčku hollywoodských agentů, zdejší atmosféra, podpořená právě láskou k bijákům, ale právě i k životu, se stala pro karlovarský filmový festival mezinárodním reputačním triumfem.
Hollywoodské hvězdy sem jezdily za svými fanoušky, ale právě i proto, aby si s Jiřím Bartoškou dali třeba právě onu vyhlášenou staročeskou kachnu v karlovarském hotelu Embassy. Když John Malkovich o Jiřím Bartoškovi prohlásil, že „ten muž umí žít”, trefil se dokonale.
Když jsme ve Forbesu před deseti lety požádali Jiřího Bartošku o rozhovor, velké profilové interview, věděli jsme s tehdejším šéfredaktorem Petrem Šimůnkem, proč to děláme. Jistě, Vary, to byl už tehdy i velký byznys. Ovšem Jiří Bartoška, to byl hlavně velký dramatický příběh. Příběh herce, hvězdy, i osobního přítele Václava Havla, příběh bohéma i topmanažera. A taky člověka, který u nás poprvé promluvil o své zkušenosti s vážnou onkologickou nemocí.
Tehdy měl za sebou úspěšnou léčbu, byl plný tvůrčí energie a opět – chuti k životu a práci.
Jiří Bartoška byl pracovitý a nesmírně zásadový člověk. Člověk, který mluvil pravdu, jakkoli byla někdy nepohodlná a nepříjemná. Člověk, který rád nazýval věci pravými jmény – v kultuře, v byznysu i v politice. Se svým šarmem a elegancí byl ovšem zrozen i k přirozené diplomacii a své sympatie mu pravidelně vyjadřovali lidé ze všech stran politického i společenského spektra.
„Když jste rovný člověk, většinou se vám to v dobrém vrátí. Ne vždycky jste každému pohodlný, ale zase nemusíte lhát, a pak si taky nemusíte pamatovat, co jste komu kde nakukal, nemusíte to řešit, protože si za svým slovem stojíte. To mi celkem vyhovuje,” řekl nám tehdy mimo jiné.
Dodám ještě jeden postřeh – nejen postřeh novinářky, ale též postřeh ženy. Když s vámi Jiří Bartoška mluvil, měla jste jako žena pravidelně pocit, že jste v tu chvíli ta jediná na světě, která ho zajímá. A to dokázal i ve zcela přísně pracovním kontaktu. Není divu, že na něj ženy letěly. Tohle kouzlo osobnosti se prostě nedá naučit, s tím se člověk musí narodit.
Nebudeme psát o prohraném boji s nemocí. Jiří Bartoška nic neprohrál. Odešel tak rovný, jako byl vždycky, tak velkorysý, tak statečný, tak charakterní. Velký frajer, který nás ovlivnil všechny.
Nechť odpočívá v pokoji. A ať má nahoře vždycky po ruce dobrý biják a všechny přátele, kteří už na něj čekají.
Hodně sil jeho rodině, i všem přátelům a blízkým.
Nezapomeneme.
The post Frajer, který miloval život a bijáky. Osobní vzpomínka na Jiřího Bartošku appeared first on Forbes.
