Gaza: Marah chce zemřít

Investigace.cz Před 2 dny

„Chtěla bych umřít. Představuju si, že ve smrti je stabilita. Pořád na to myslím. Život mi nepřipadá přitažlivý, nedělá mě šťastnou. Nechci žít. Život pro mě nemá žádnou vůni – smrt ji má,“ odpovídá Marah El-Satri na otázku, jestli má nějaký osobní sen. Ještě před dvěma lety, než začala válka v Gaze a Marah přišla o oba rodiče i některé sourozence, by pravděpodobně odpověděla jinak.

Marah je taková normální holka. Donedávna studovala v Gaze na univerzitě al-Azhar masovou komunikaci. Žila se sestrami u rodičů, kde bylo zvykem, „že celá početná rodina bude vždycky obědvat spolu,“ vysvětluje Marah. Se sestrami se úplně normálně často hádaly a smály. Celkem jich v rodině bylo dvanáct. Po dvou letech války jich zůstalo jen sedm.

Marah dnes žije se svými sestrami v jedné ze zaprášených novostaveb na předměstí Káhiry. Nekonečná řada typizovaných paneláků má evokovat prosperitu, působí ale opuštěně. Na rozdíl od běžných káhirských ulic zde chybí nejen ruch obchodů, ale i věčné troubení aut. V paneláku žije kromě třiadvacetileté Marah ještě pět jejích mladších sester v rozmezí od šesti do patnácti let. Do bytu svítí odpolední slunce, na stěně visí obrázky, které namalovala jedna ze sester. Když jsem s Marah před pár dny nahrávala tento rozhovor, holky se pokojem neustále hemžily. Některé poslouchaly z pohovky, jiné okřikovaly ty mladší, že nemají bouchat dveřmi, další přinášela limonádu.

Někdo mě vzal za ruku

„Jediná moje odpovědnost spočívala v chození do školy a studiu. Největší dilema, co jsem tehdy řešila, bylo, co si vezmu na sebe,“ popisuje Marah situaci před válkou. Přes noc se ale její život dramaticky změnil a stala se zodpovědnou za všechno. Nejen za svůj život, ale i za život pěti mladších sester. Za jejich obživu, za jejich vzdělání, za jejich vůli to nevzdat a žít dál.

Patnáctiletá sestra Fatima o životě před válkou na severu Pásma Gazy dodává: „Byla jsem šťastná. Byla jsem dokonce tak šťastná, že mě ani nenapadlo říkat to nahlas.“

Když na ně dopadla bomba, celá rodina se nacházela ve strýcově domě. Museli se tam přestěhovat potom, co jejich domov izraelská armáda označila za místo, které je potřeba evakuovat.

„Najednou jsem nic neviděla. Měla jsem pocit, že někdo zvedl moji ruku. Ale tu ruku jsem nemohla najít, neviděla jsem ji. Napadlo mě, že mě někdo pohřbil hluboko do země. Pak jsem uslyšela kluka, jak volá, tady jsou ještě lidi naživu. Když mě vyhrabal, nechápala jsem, co se děje, nenapadlo mě, že by na nás někdo hodil bombu. Vždyť tam mám rodinu! O půlnoci mi sestra řekla, že máma je mrtvá a s ní i brácha, že ho měla v náručí,“ popisuje Marah El-Satri den, kdy ji nálety připravily o celou rodinu.

„Než přišla válka, byla jsem přesvědčená, že se mi nemůže stát nic horšího než to, že zemřu. Teď mi přijde, že to nejtrýznivější, co se dá zažít, jsou vzpomínky na život před válkou a na rodiče, kteří jsou mrtví,“ dodává.

„Z trosek mě vyhrabal takový mladý kluk. Řekl mi, že hledá svoji mámu, která zpod sutin poslala textovou zprávu, že nemůže dýchat a potřebuje kyslík,“ vzpomíná Marah.

Máma je v márnici

„Chvíli před půlnocí mi zavolala sestra, že naše máma byla zabitá. Odpověděla jsem jí, že to není pravda. Začala na mě křičet: ‚Né, ti to říkám, teď mi volali z márnice, mámu zavraždili‘,“ vybavuje si Marah osudovou noc.

„Nechtělo se mi tomu věřit. Strašně jsem se bála jet do nemocnice a do márnice.“ Druhý den Marah sebrala odvahu a odjela identifikovat matku. „Ten pocit neumím vysvětlit. Bylo tam strašně moc mrtvých lidí a ona byla jen v takové malinké rakvi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stála jsem tam, byla jsem tam, a stejně jsem tomu nemohla uvěřit.“

Otce, který byl v době výbuchu bomby ve stejném domě, nikdy nenašli. Při výbuchu zemřela i její dvouletá sestra a bratr.

Po návštěvě márnice se Marah vrátila za sestrami na hromadu suti, kterou stále ještě vnímala jako svůj domov. „Na zbořeništi bylo pět mých sester a mladší brácha Rafat. Nevěděli jsme, co máme dělat. Bratr na tom byl celkově špatně a jeho stav se nezlepšoval,“ popisuje Marah následující dny.

V nemocnici došla krev

Nemocnice v Pásmu Gazy už neměly kapacitu přijímat nové pacienty. Bratr Rafat byl čím dál unavenější, se sestrami ho musely umývat i krmit. Po dvou dnech od výbuchu bomby vylezl o půlnoci bosý na ulici a zavolal si sanitku. S podezřením na krvácení do mozku jej záchranáři rovnou odvezli do jedné z přeplněných nemocnic. „Dovolili nám jet s ním,“ dodává Marah.

Rafat potřeboval krevní transfúzi, ale zásoby krve už dávno došly. Krevní skupiny sester se s bratrovou neshodovaly, ale Marah se před nemocnicí podařilo přemluvit náhodného mladého muže, aby bráchovi dal svoji krev.

Rafatova situace se přesto rychle zhoršovala, až humanitární organizace zalarmovaly celý systém a zařídili jeho převoz do nemocnice v Egyptě. „Neměla jsem moc na vybranou. Buď zůstaneme v Gaze a Rafat zemře v obrovských bolestech, nebo s ním pojedu jen já a mladší sestry skončí samy ve stanu v uprchlickém táboře. A nebo je nějak dostanu do té sanitky vyrážející směr Káhira,“ popisuje Marah své tehdejší dilema.

Odjezd studenou nocí

Do našeho rozhovoru vstoupí sestra Fatima: „Nebyla jsem připravená odjet. Neměla jsem zabalené žádné oblečení, nic,“ vysvětluje. „Měly jsme jet s Marah a bráchou na hranice, rozloučit se a pak se vrátit do uprchlického tábora. To, že pojedeme v sanitce s nimi, měl být jen takový pokus. Vůbec na nic jsem nebyla připravená. Napadlo mě jen to, jaká je to divná věc, takto cestovat, kam, jak… Nic z toho, co se pak stalo, jsem nečekala,“ dodává.

Všichni nakonec odjeli do Egypta v únoru 2025, jen pár týdnů předtím, než byl přechod Rafah definitivně uzavřen. Cesta chladnou nocí jim trvala sedm hodin. Když ve tři ráno dorazili do káhirské nemocnice, Marah nevěděla, co má dělat. Poprvé v životě opustila Pásmo Gazy.

„Hned se nás někdo ujal. Ptali se, jestli jsem matka toho kluka. Vysvětlila jsem jim, že ne. Dali nás s Rafatem do jedné místnosti a moje sestry do druhé, někam o patro výš, nevěděla jsem, kde přesně jsou.“

V nemocnici Rafata umístili na jednotku intenzivní péče a udělali mu sérii testů, jeho stav byl velmi vážný. Marah a sestry mohly být v oddělené vedlejší místnosti. „Byly jsme tam asi tak tři hodiny a pak mě najednou Rafat zavolal. Napadlo mě, jestli nemá nějaký záchvat nebo něco a přivolala jsem doktora,“ popisuje Marah kritickou noc v nemocnici. „Nechtěla jsem se tam motat, tak jsem šla za sestrami,“ dodává. „Když jsem se vrátila, můj brácha krvácel úplně všude. Z nosu. Z očí. Z pusy. Všechno bylo od krve,“ vybavuje si tu situaci a rozbrečí se. Rafat pár minut poté zemřel.

Následující den musely všechny sestry nemocnici opustit. Přemýšlely, co dělat. Vrátit se do válečné zóny v Gaze? Zůstat v Egyptě, kde nikoho neznají a nic nemají? Rozhodly se zůstat.

Život v limbu

„Začala jsem hledat někoho z Palestiny, kdo by nám mohl pomoci,“ vypráví Marah, jak oslovovala náhodné lidi v nemocnici a jejím nejbližším okolí. „Skončily jsme v bytě bez oken, okamžitě jsme se tam všechny nakazily nějakou vyrážkou,“ vzpomíná na první týden v Káhiře. Byly bez jídla, bez peněz a bez denního světla. „Měla jsem pocit, že kdybychom tam zemřely, nikdo to nikdy nezjistí.“

Postupně si našly lepší bydlení, humanitární organizace je propojila s rodinou, která jim poskytla svůj prázdný byt. Sestry opět začaly studovat, tentokrát online, protože do egyptských škol z rozhodnutí vlády nemohou. Marah se snaží shánět jídlo, vařit, uklízet, vychovávat je, být zodpovědná i za ostatní. „Musela jsem se naučit starat o sestry, jako bych byla jejich máma. Já ale jejich máma nejsem a mámu nikdy nedokážu nahradit.“

„Až vyrostu, chtěla bych být doktorkou,“ přeruší náš rozhovor čtrnáctiletá Raneen. „Chtěla bych být doktorkou a ošetřovat lidi v Gaze. Viděla jsem tam lidi zavalené sutí po výbuchu. Viděla jsem lidi zhroucené na zemi, viděla jsem lidi bez rukou a nohou. Bude ze mě chirurg. Kvůli tomu, co jsem viděla v Gaze,“ vysvětluje. „A já bych chtěla být v Gaze a jíst broskve!“ rychle dodává šestiletá Shuroq.

„To, co mi teď dává naději, co mě motivuje přežít do dalšího dne, je fakt, že život je velký otazník. Opravdu nevím, co se stane zítra. Nemám pocit, že bychom měly jakoukoli budoucnost, ale zkoušíme žít dál. Holky se učí, já studuji na univerzitě aspoň online. Vaříme. Uklízíme. Aspoň nemusíme myslet na smrt,“ uzavírá Marah. „Vracet se do Gazy? To ne. Protože v Gaze není život. Život tam přestal existovat.“

Autorka textu: Pavla Holcová s přispěním Amny Omar Al-Dabash a Selmy Mhaoud