Gaza: Právo silnějšího

Investigace.cz Před 1 dnem

Války otevírají prostor pro rozkvět černého trhu, korupce a organizovaného zločinu. Pásmo Gazy není výjimkou. Z rozhovorů s lidmi, co v Gaze žijí nebo ještě nedávno žili, jasně vyplývá, co všechno dnes organizovaný zločin ovládá: přístup k hotovosti, povolení opustit Gazu i přístup k základním potřebám, jako je jídlo a pitná voda. Oslabení teroristické skupiny Hamás, která využívala násilí nejen proti domnělým nepřátelům, ale i vlastním lidem, sice znamenalo pro mnoho obyvatel Gazy úlevu, tu nicméně vystřídaly nové obavy. Kdo vyplní nastalé mocenské vakuum, kdo bude vymáhat právo a jak?

„Hamás je teď oslabený. V tuto chvíli je asi nejslabší za celou dobu své existence. Přestala existovat jakákoliv centrální moc, která předtím ovládala Pásmo Gazy. Všechny ‚samosprávy‘ jsou momentálně koncentrovány jen ve čtvrti Deir al Balah a už to není, co to bývalo,“ popisuje současnou situaci bezpráví Abdel Naser Abu Oun, bývalý moderátor palestinského rádia z Pásma Gazy.

„Když Hamás ukáže svoji sílu, Izrael okamžitě začne v Gaze sledovat kohokoli, kdo se objeví v uniformě nebo v policejním konvoji a zaměří se na něj. Dokonce i na ty členy Hamásu, kteří jsou jen doma nebo ve stanech v uprchlických táborech. Takže ta centralizovaná moc se rozprskla a pomalu vyprchává. Zůstává jen slabá síla, která má ještě nějaký respekt v Deir al Balah, ve městě Gaza a možná trochu v Khan Younis,“ dodává Abu Oun.

O projektu Gaza

Zjistit, co se poslední rok odehrává v Pásmu Gazy, je téměř nemožné. Zahraniční novináři mají vstup zakázaný, těm místním kritici vyčítají, že jsou traumatizovaní, zaujatí nebo placení Hamásem. Hraniční přechody jsou uzavřené pro všechny kromě humanitární pomoci a kamionů s jídlem. Proto jsme se rozhodli udělat sérii rozhovorů s lidmi, kteří v Gaze během války žili a podařilo se jim odejít, i s lidmi, kteří tam stále žijí.

U těchto třinácti rozhovorů jsme upřednostňovali autenticitu před politickými názory nebo náboženskými ideologiemi. Jejich výpovědi jsme konzultovali s experty, analyzovali jsme videomateriály pořízené v Gaze, snažili jsme se je ověřit ze zpráv OSN, reportů humanitárních organizací, na sociálních sítích nebo s izraelskými novináři.

Mluvili jsme s obchodníky z Pásma Gazy, kteří velmi konkrétně pojmenovali problémy, kterým Gaza čelí: výpalné, korupce a rozmach organizovaného zločinu.

Mluvili jsme i se ženami, jež po bombardování přežily svoji smrt. Mluvili jsme s klukem popáleným bílým fosforem, který má na ruce a rameni hluboké jizvy. Mluvili jsme s malými holkami, které se kvůli tomu, co viděly v Gaze, chtějí stát lékařkami. Mluvili jsme s lidmi, co přišli o celé rodiny, domovy, rodiče, budoucnost. Ale i s lidmi, co neztratili naději, že život má smysl, a jsou vděční, že jsou naživu.

Během projektu jsme navštívili uprchlíky z Gazy v egyptské Káhiře, kde bylo zrovna čtyřicet stupňů Celsia. Vedli jsme online rozhovory s pohublými novináři v Gaze, za nimiž na jediném drátu visela z prasklé zdi klimatizace. V zakouřené kanceláři jsme hovořili s obchodníky, kteří svůj byznys vybudovali na dovozu jídla do Pásma Gazy, a náš rozhovor neustále přerušovaly telefonáty jejich řidičů přímo z Gazy, dožadující se pomoci.

Nemáme ambice vysvětlit na pár stránkách celou historii izraelsko-palestinského konfliktu, jednoho z historicky nejsložitějších konfliktů na světě. Naše ambice je přinést přímá svědectví několika lidí o životě a smrti v Gaze.

Jak opustit Gazu

Rafah, hraniční přechod mezi Pásmem Gazy a Egyptem, byl jediným místem, přes které mohli obyvatelé Pásma Gazy překročit hranici jinam než do Izraele. Zároveň tudy proudila zhruba polovina veškerého zboží směřujícího do Pásma Gazy. Až do května 2024 byl přechod plně pod kontrolou Egypta.

V krátké době mezi vypuknutím války v říjnu 2023, kdy byl přechod Rafah otevřený, se ho snažili využít obyvatelé Gazy k odchodu z neustále se vyostřujícího válečného konfliktu. Odejít ale mohli jen ti, kdo měli desítky tisíc dolarů.

„Pořád se někde v našem okolí tříštilo sklo z oken. Můj syn dostával záchvaty při každém zvuku letadla. Panika mezi lidmi se masivně šířila. Bomby padaly na všechny sousední domy. Evakuovali nás do stanů na jihu Pásma Gazy. Pak do Rafahu. Všude byla krev, masakr. Rozhodl jsem se, že rodinu dostanu z Gazy pryč,“ vysvětluje své rozhodnutí novinář Abu Oun. Tehdy ještě bylo možné odejít přes Rafah do Egypta.

„Celé to koordinovala egyptská firma. Částky (které bylo nutné zaplatit) byly neuvěřitelně vysoké. Byl jsem postaven před podivné dilema: buď celá moje rodina zemře ve válce, nebo zaplatím,“ říká Abu Oun, jak dostal rodinu z Gazy. Sám se pak ještě na dva měsíce do Pásma Gazy vrátil, žil ve stanu v uprchlickém táboře a pracoval jako novinář.

To, co Abu Oun popsal, se opakuje ve vyprávění mnoha dalších lidí – aby se dostali z Gazy, museli zaplatit egyptské firmě Hala Consulting and Tourism. Ta patří egyptskému podnikateli Ibrahimu Al-Arganimu, který má úzké vazby na egyptské tajné služby i na prezidenta.

Systém fungoval zdánlivě jednoduše. Vláda v Káhiře vytvořila dva paralelní mechanismy. Jeden oficiální a jeden neoficiální. Ten oficiální měl lidem umožnit opuštění Pásma Gazy, pokud jejich příbuzní podali žádost na egyptském ministerstvu vnitra o zařazení svých rodinných příslušníků na oficiální seznam uprchlíků z Gazy do Egypta. Podle svědectví osob, které o povolení žádaly tímto způsobem, oficiální systém nikdy nefungoval a oznámení o „propustce“ nepřišlo ani po dlouhých měsících čekání.

Naopak neoficiální systém, zprostředkovaný cestovní kanceláří Hala Consulting and Tourism, byl daleko efektivnější. Stačilo zaplatil prostředníkovi mezi pěti a deseti tisíci dolarů (tehdy 115 000 až 230 000 korun) za dospělou osobu, polovinu částky za dítě, a žadatel se dostal na neoficiální, nicméně funkční seznam. Ten byl koordinovaný přes mobilní aplikaci Telegram a do pár dnů umožňoval přejít z Gazy přes hraniční přechod Rafah do Egypta.

Jak systém fungoval, potvrzuje i Ahmad S. Ghorab, který v Gaze učil na univerzitě informační technologie a koordinoval mezinárodní akademické projekty. „Moje děti neměly žádné cestovní doklady. A Egypťané mi nabídli, že za ‚koordinační poplatek‘ pět tisíc dolarů na osobu bude možné, aby děti vycestovaly,“ vzpomíná Ahmad na těžké rozhodování.

Ahmed má čtyři děti, v jeho případě by to znamenalo zaplatit za celou rodinu „koordinační poplatek“ ve výši dvaceti tisíc dolarů, tedy přes 400 000 korun. Tehdy ještě netušil, že s postupně se zhoršující situací cena vzroste na dvojnásobek. Po naléhání své ženy nakonec odešel v březnu 2024 sám s příslibem, že rodinu z Pásma Gazy dostane později.

„Každý, kdo chtěl přejít hranice v Rafahu, musel zaplatit cestovní kanceláři Hala,“ potvrzuje. Ahmed Ghorab dostal jako válečný uprchlík azyl na Slovensku, protože to byla právě univerzita v Nitře, s níž před vypuknutím války spolupracoval na některých akademických projektech. Jeho rodina je však dodnes v Gaze. Slovenské úřady totiž jejich evakuaci z válečné zóny podmiňují tím, že musí odjet na slovenskou ambasádu v Tel Avivu a tam si nechat sejmout otisky prstů. To ale není možné. „Pouhé přiblížení se k hranicím Pásma Gazy s Izraelem je zakázané, natož dojet do Tel Avivu. Na hranicích lidi střílejí bez ptaní,“ vysvětluje Ahmed.

Egyptská státní informační agentura odmítla, že by docházelo k jakémukoli úplatkářství nebo vydírání. V prohlášení zveřejněném 10. ledna 2024 šéf této agentury Diaa Rashwan odmítl „neopodstatněná obvinění“, že jsou Palestinci na hraničním přechodu nuceni platit jakékoli další koordinační poplatky.

V květnu 2024 se ale situace změnila, neboť správu a kontrolu nad lidmi překračujícími hranice převzala izraelská armáda. Egypt s tímto jednostranným rozhodnutím nesouhlasil a přechod uzavřel, v únoru 2025 ho však opět otevřel pro evakuaci lidí, jejichž životy byly v přímém ohrožení.

Na začátku března 2025 Izrael uzavřel všechny hraniční přechody a nikoho nenechal překročit hranice z Gazy nebo do Gazy, i kdyby měl sebelepší důvod. Do Pásma Gazy tak přestala proudit humanitární pomoc, lidem se nedostávalo základních životních potřeb, jako jsou pitná voda, léky nebo základní potraviny. V Gaze vypukl hladomor.

„Jíme teď v úplném tichu“

„No, co ti mám vyprávět,“ rozohní se Rolla Eldora po otázce, jak vypadal život v Pásmu Gazy po vypuknutí války. Sama se dostala z Gazy do Egypta poté, co její dům během náletů zasáhla raketa a ona málem přišla o život. Vyvázla s otevřenými zlomeninami, potrhanými vnitřnostmi, rozdrcenou čelistí a popáleninami třetího stupně. Její příběh je zde.

„Napřed nebylo jídlo, pitná voda, nebyly léky ani plyn na vaření, nebylo soukromí ani důstojnost. Lidé umírali na banální infekce. Mouku si doma míchali s pískem a vápnem, protože kilo mouky stálo až sto dolarů. Ceny byly nehorázné. Lidé jedli odpadky přímo z koše, plesnivý chleba,“ vysvětluje. „Nás Palestince to změnilo. Jíme teď v úplném tichu,“ dodává Rolla.

Nejhorší situace nastala letos v létě, kdy izraelská armáda do Pásma Gazy téměř zastavila dodávky čehokoli. Z každodenních potřebných 600 kamionů s jídlem, léky a dalšími základními existenčními nezbytnostmi jich do Pásma Gazy bylo denně vpuštěno jen pár, někdy dlouhé dny ani to ne.

Podle svědectví přímo z Gazy stál jeden kilogram mouky v přepočtu přes 2 000 korun, jedno rajče 220 korun, jedna cibule 500 korun.

„Jídlo v Gaze se dá sehnat, ale nikdo na něj nemá. Zejména v současné době, kdy je zhruba osmdesát procent všech obyvatel Gazy nezaměstnaných,“ vysvětluje Mohamed Hamada, koordinátor sítě palestinských nevládních organizací PNGOS. „Jenže i kdyby měl v Gaze člověk milion dolarů,“ pokračuje, „pořád to nic neznamená. Pořád se může stát, že se k jídlu prostě nedostane a umře hlady nebo se zblázní vyčerpáním.“

Kvůli této naprosto zoufalé situaci začaly vznikat ozbrojené klany. Tím nejsilnějším se stal klan Jásira abú Šabába.

Kdo je Jásir abú Šabáb

„Kdo je Abú Šabáb? Co o něm víme a kdy jsme se o něm poprvé dozvěděli?“ ptá se řečnicky moderátor rádia Abu Oun. „Je to nikdo, bezvýznamná nicka v historii… Já bych ho přirovnal k parazitovi. K parazitovi, který vysává ostatní. Nájemný žoldák…“ rozvášní se novinář.

Ve skutečnosti je Jásir abú Šabáb vůdcem jednoho z největších ozbrojených rodinných klanů, který ovládá velkou část koridoru, kudy putuje jak humanitární pomoc, tak další komerční zásobování Gazy včetně potravin.

Jeho banda má na svědomí přepadávání a vykrádání kamionů včetně těch s humanitární pomocí. To vede k nedostatku jídla v Gaze a zároveň k jeho následnému prodeji na trzích za vysoké ceny. Jak velký je rozsah rozkrádání potravin i další pomoci, ukazuje tabulka srovnávající množství naloženého zboží s tím, které reálně dorazí do svého cíle.

V létě roku 2025 izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu přiznal, že zbraně tomuto rodinnému klanu poskyt Izrael. Údajně proto, aby bojoval s Hamásem. Což ale Abú Šabáb popřel.

Podle Adama Shuhaibara, majitele největšího počtu kamionů jezdících po Gaze a jednoho z mála podnikatelů s izraelskou licencí k přepravě zboží, jsou ozbrojená přepadení nákladních aut na denním pořádku. Jednou v noci mu ozbrojení muži vyrabovali 98 z jeho 109 kamionů převážejících potravinovou pomoc OSN z hraničního přechodu Kerem Šalom. Shuhaibar uvedl, že lupiči stříleli na nákladní vozidla a několik hodin zadržovali řidiče.

Jeho slova potvrdila UNRWA – agentura OSN pro palestinské uprchlíky. V její zprávě stojí, že útok nejen zranil řidiče, ale i závažně poškodil kamiony.

Smrt řidičů

„Nejhorší je strach o řidiče,“ vysvětluje Obchodník, který se zabývá prodejem potravin v Pásmu Gazy. „A smrt řidičů,“ dodává. Jeho pravé jméno neuvádíme z bezpečnostních důvodů. Pokaždé, když zazvoní telefon, bojí se, že dostane zprávu o zranění nebo úmrtí některého ze svých zaměstnanců. „Jeden náš řidič byl zavražděn, když někdo vypálil protitankovou střelu proti našemu kamionu. Jindy byli těžce zraněni tři naši řidiči, dva jsou zraněni… no, řekněme lehce. Ale ještě pořád jsou v nemocnici,“ vypočítává Obchodník ztráty na zdraví a životě.

Obchodníci, ale i humanitární organizace včetně OSN jsou tak nuceni platit tisíce dolarů násilnickým klanům za „ochranu“, aby se jejich kamiony vůbec mohly dostat na místo určení.

„Každý den přijdeme o kamion. Musíme ho koupit zpátky. Za padesát tisíc dolarů. A ta mafie jsou naši lidé z Gazy. Rodiny. Většinu jich znám. Žijí u hranic. My jsme tam také žili. Ukradli nám kamion. A my zaplatili,“ popisuje zkušenost s klanem Abú Šabába jeden z obchodníků, kteří mohou vozit potraviny do Gazy. „První den nám ukradli hned patnáct trucků. To je tři čtvrtě milionu dolarů na výkupném,“ dodává.

Podle popisu Obchodníka, který dostává záznamy z palubních kamer řidičů, probíhají ta nejhorší přepadení tak, že ozbrojená skupina maskovaných lidí obestoupí kamion a přikáže řidiči, aby se zamknul v kabině. Následně vylezou na korbu a vyloží veškerý náklad. „Berou úplně všechno. Někdy i solární panel řidiče na nabíjení telefonu, benzín a baterii do auta, je to úplná divočina,“ vysvětluje.

„Z humanitární pomoci si berou deset procent. Deset procent zboží, ne peníze. Pak to prodají na trhu. Ale Šabáb je nenažraný, jeho podíl poroste, časem bude chtít třicet procent,“ odhaduje Obchodník, jak bude vypadat dovoz humanitární pomoci do Pásma Gazy.

Střílet na raněné, ukázat sílu

Organizované klany, jež přepadávají kamiony se zbožím, ale nejsou jediná „mafiánská aktivita“, kterou se Abú Šabáb nechvalně proslavil. Palestinský novinář Mohamed Skaik žijící v Gaze pro investigace.cz uvedl, že Abú Šabáb zastrašuje lidi v nemocnicích.

„Gang Abú Šabába před časem vtrhl do nemocnice a střílel do lidí na příjmu i ve stanech okolo nemocnice. Chtěli tím lidi vyděsit a ukázat svou sílu,“ popisuje Mohamed. V červenci klan Abú Šabába navíc unesl jednoho z nejznámějších palestinských lékařů, Marwana al-Hamse. Podle Mohameda jim šlo o pomstu. „Ten doktor odmítal ošetřit poraněné členy Abú Šabábova klanu s tím, že jsou teroristé,“ vysvětluje novinář.

Kde se vzal Abú Šabáb

Jásir abú Šabáb má za sebou pohnutou historii. Pochází z pouštního beduínského kmene Tarabinů, stejně jako Ibrahim Al Argani, majitel již zmíněné cestovní kanceláře Hala Consulting and Tourism, zajišťující „koordinační poplatky“ za odchod z Gazy.

V roce 2015 byl Abú Šabáb zatčen a odsouzen k 25 letům vězení za obchod s drogami a pašování cigaret. O osm let později, v roce 2023 po vypuknutí války v Gaze, izraelské letectvo vybombardovalo vězení Asda a Abú Šabábovi se tak podařilo uprchnout. Poté se vyprofiloval jako vůdce povstalecké skupiny proti Hamásu s názvem The Popular Forces.

Na začátku června izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu potvrdil, že Abú Šabábovu skupinu vyzbrojil právě Izrael. Šabáb to ovšem několikrát popřel a dodnes tvrdí, že ho vyzbrojili vlivní lidé z jeho kmene Tarabinů. Jeho tvrzení má ale trhliny, protože Tarabinové i rodina Abú Šabába se ho zřekli právě kvůli jeho spolupráci s izraelskou armádou.

Ačkoli Abú Šabáb nedokončil ani základní vzdělání, má velké plány do budoucna. Ve svém komentáři, který na konci října vydal Wall Street Journal, napsal: „Popular Forces vyzývají USA a arabské země, aby formálně uznaly a podpořily nezávislou palestinskou vládu pod naším vedením…“

Hotovost je král

V Pásmu Gazy, stejně jako v jiných válečných zónách, se pouliční ekonomika vrátila zpět k hotovosti. „Peníze jsou v Gaze neustále v oběhu. Jsou tak potrhané a špinavé, že když platíme ‚mafii‘ za ochranu našich kamionů, vyžadují buď zaplatit ve zboží, nebo v takzvaných ‚nových modrých‘, to znamená nových dvou set šekelových bankovkách,“ popisuje současnou praxi Obchodník.

Banky jsou v Gaze zavřené, jejich pobočky po náletech často vybombardované. Hotovosti je v Gaze nedostatek. V kombinaci s násilím, prudkým nárůstem cen jídla, vody a dalších základních potřeb a zároveň s nemožností vymáhat právo se rozvinul systém hawala neboli neformálních převodů peněz prostřednictvím „chodících lidských bankomatů“. Každý, kdo měl v Pásmu Gazy přístup k hotovosti, mohl výrazně vydělat. „Když jsi chtěla vybrat tisíc šekelů, musela jsi dát polovinu jen za ‚výběr‘“, vysvětluje mi Obchodník, jak to v Gaze funguje.

Jeho slova potvrzuje i bývalá novinářka Rolla Al-Dura, která v Gaze žila a pracovala: „Když jsem si chtěla vybrat peníze ze svého bankovního účtu, například tisícovku, tak mi z toho seberou pět set. Proč? Vždyť to není v pořádku. Chci, aby s tím přestali. V Gaze je už tak všechno strašně drahé a já potřebuji nakupovat aspoň to nejnezbytnější.“

Na tuto situaci nedávno zareagovaly banky a spustily bankovní aplikaci, která bezhotovostní převod peněz umožňuje. Stačí mít nabitý telefon a přístup k internetu, což ale v Pásmu Gazy není zase tak jednoduché.

Banky, jako je Arabská islámská banka nebo Palestinská centrální banka (PMA), si z každého převodu berou jen dvacet pět procent. „To je sice pořád hodně, ale lepší než původních padesát,“ vysvětluje Obchodník.

Budoucnost Gazy

Z lidí, s nimiž jsme mluvili, nikdo netuší, kdy válka v Pásmu Gazy skončí. Nevědí, co bude potom, nevědí, co má být cílem války, jak má vypadat mír. Někteří se chtějí vrátit do svých domovů, přestože z nich zbyly jen ruiny. Jiní tvrdí, že z Gazy nikdy neodešli, že jejich tělo je pouze přemístěno do exilu. Nechápou, proč by měli začínat jiný život někde jinde, když všechny jejich vzpomínky i samotná existence se vztahují ke Gaze.

„Jsme připoutané ke vzpomínkám,“ vysvětluje mi Marah El-satri, která v Gaze studovala na univerzitě masovou komunikaci a ze dne na den musela se svými pěti sestrami město opustit a začít se o sourozence starat. „Sestry chtějí tady v Egyptě jet k moři, ale já to nedám. Představa být na pláži je pro mě děsivá, protože mi to připomíná můj život před válkou. Chápeš to? To moře je plné vzpomínek na lidi, kteří jsou už mrtví, na rodiče, kteří jsou také mrtví.“

„Sestry se mě pořád ptají na Gazu, pořád mě tím otravují. Pořád mě vtahují do vzpomínek: ‚Pamatuješ si jak…, jaké to bylo když…, jak jsme se dívali na…‘.“ Na druhou stranu Marah přiznává, že sestry chápe. „Žijeme tu v bezčasí. Nic nového, nic zajímavého se neděje. Nemám jim o čem vyprávět,“ dodává. „Vracet se do Gazy? To ne. Protože v Gaze není život. Život tam přestal existovat.“ Příběh Marah a jejích sester je zde.

Podobně skeptická je k návratu do Gazy i Faiza Al-Zahran Hassan. Při rozhovoru leží v hidžábu v posteli, prodělala sérii operací nohou, ale stále se nemůže postavit. Do Káhiry se dostala jako doprovod vnuka, kterého na rameni a ruce popálil bílý fosfor a nutně potřeboval náročné speciální ošetření. „V Gaze pro nás není místo. Nejsou tam domy, není tam vzdělání, není tam lékařská péče, nejsou léky. Jsou tam jenom nemocné děti, co už nemají rodiče. Gaza přestala být místo, Gaza už je pouze ‚kritická situace‘,“ zamýšlí se.

„Kam ti lidé z Gazy asi tak půjdou? Kdo jim pomůže znovu postavit či opravit jejich domy?“ pokládá řečnickou otázku bývalý vojenský lékař Khalil Elbadash. „Dalších šest až deset let budou Gazané žít ve stanech. Sám jsem třikrát přišel o svůj dům. Poprvé při bombardování v roce 2000, tehdy jsem ho opravil. Podruhé v roce 2024 a naposledy teď v roce 2025. Tři domy, co jsem postavil a přestaly existovat. Celá moje rodina žije ve stanech v uprchlickém táboře. Tohle přece není život. Kde to jsme? Dneska chceš koupit mouku a někdo tě zastřelí. Umřeš. Chceš koupit kilo cukru, umřeš. Tohle má být život?“

„No samozřejmě,“ odpovídá palestinská básnířka Hend Jouda na otázku, jestli se chce vrátit zpět do Pásma Gazy. „Jen čekám na den, kdy ta válka skončí. Že se budu moct vrátit a znovu vybudovat domov, nebo aspoň to, co z něj zbylo. Vzít si na sebe šaty po babičce, které jsem tam musela nechat. Třeba tam ještě někde najdu i všechny své knížky. Kdesi v hloubi srdce věřím, že válka neskončí zítra, ale už dneska. Že se všichni lidi budou moct vrátit a rozhodnout se, co udělají se svým životem. Ještě pořád mám klíč od svého domova. Přestože ten dům už ani nemá dveře.“

„Jestli se vrátíme do Gazy?“ opakuje otázku rozhlasový moderátor Abu Oun. „To je důležitá, ale složitá a smutná a krutá otázka…“

Autorka textu: Pavla Holcová s přispěním Amny Omar Al-Dabash a Selmy Mhaoud

The post Gaza: Právo silnějšího appeared first on investigace.cz.

Pokračovat na celý článek