Gaza: Vědec z Gazy na Slovensku – Moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla

Investigace.cz Před 8 hodinami

Ahmed Ghorab je počítačový vědec, kterému se díky studentské nadaci podařilo odjet z válečné Gazy. Jeho rodina tam však zůstala. Slíbil, že je dostane k sobě do Evropy. Narazil ovšem na tvrdou slovenskou byrokracii, se kterou už víc než rok bojuje. Mezitím se psychický i zdravotní stav jeho dětí výrazně zhoršil.

Ahmed Ghorab učil na University College of Applied Sciences (UCAS) v Gaze informační technologie a koordinoval mezinárodní akademické projekty. Jako počítačový vědec se specializoval na neuronové sítě, umělou inteligenci a zpracování obrazu. Mezi projekty, na nichž spolupracoval, byla například automatizovaná diagnóza glaukomu (zeleného očního zákalu). V Gaze se mu žilo dobře, v pátek hrával s kolegy na pláži fotbal, manželce koupil auto a pokoje dětí vybavil do nejmenšího detailu. „Zrovna jsem dokončoval doktorát, udělal jsem všechny zkoušky a chystal jsem se pustit do disertace,“ vysvětluje Ahmed svou tehdejší situaci dokonalou angličtinou. Psal se začátek října 2023 a zamýšlenou práci už nikdy nedokončil. Dnes žije na okraji Bratislavy, kde veškerý volný čas věnuje snaze dostat svoji manželku a čtyři podvyživené a traumatizované děti pryč z Gazy.

S Ahmedem jsme se sešli v kavárně, kousek od místa jeho bydliště. Přestože bylo v ten letní den docela chladno, nepřestával si utírat zpocené čelo do kapesníku. Bylo vidět, že s novináři není zvyklý hovořit a je mu nepříjemné vracet se k traumatickým vzpomínkám, k okamžikům, kdy se mu podařilo z Pásma Gazy odjet, zatímco jeho rodina tam zůstala a on je zatím nedokáže zachránit.

„Týden jsme nespali“

V Gaze žila Ahmedova rodina v jedné z nejvyšších budov města. Bylo jasné, že po vypuknutí války tam nebudou v bezpečí. „O domov jsme kvůli bombardování přišli přesně dvanáct dní po začátku války,“ vzpomíná na zničení domu, kde v době náletu už s rodinou naštěstí nepřebývali. Žili u tchána v bezpečnější zóně Dajr al-Balah uprostřed Pásma Gazy.

V půlce prosince roku 2023 se rodina sešla k večeři, byl to jeden z těch klidnějších dnů. „Po večeři jsme všichni seděli v obýváku, taková ta chvíle, než půjdeme spát. Byla tam moje rodina, rodina mé švagrové, i rodiče manželky. Většinu dětí už jsme uložili ve vedlejší místnosti, kde konečně usnuli. A najednou dopadly tři bomby,“ popisuje Ahmed noc, na kterou nikdy nezapomene. „Ty bomby dopadly na dům přímo naproti přes ulici, ani ne deset metrů od nás. Čtyřpatrová budova byla úplně na cucky a pětadvacet lidí na místě zemřelo.“

Hned po bombardování se Ahmed vydal přes ulici pomáhat se zachraňováním lidí a odklízením trosek. Tlaková vlna zasáhla i dům, kde přebývala jeho rodina, poničila stěny, okna i fasádu. „Nejhorší bylo, že všude kolem nás se povalovaly lidské ostatky. Poprvé v životě jsem držel v rukou lidskou hlavu bez těla. Byla to nějaká žena. Přímo před naším domem ležela tři rozsekaná lidská těla. Bylo to strašné, uklízet je. Dětem jsme samozřejmě zakázali vycházet z domu, aby to neviděly. Jen ten nejstarší pomáhal odstraňovat následky bombardování. Týden nikdo z nás nespal.“

Tvrdé dilema

„Nedalo se to dál vydržet. Jediné, co mě napadlo, byla možnost zaregistrovat se jako doktorand na studentský portál, který pomáhal studentům a jejich rodinám s evakuací z Gazy,“ vysvětluje. Opustit Pásmo Gazy šlo tenkrát pouze přes přísně střežený hraniční přechod Rafah na hranici s Egyptem.

Jenže egyptské úřady odmítly Ahmedovu manželku a děti pustit přes hranice, dokud nezaplatí „koordinační poplatek“ 5 000 dolarů za osobu, v přepočtu skoro půl milionu korun za všechny. Poplatek vybírala egyptská cestovní kancelář Hala Consulting and Tourism a musel jej tehdy zaplatit každý, kdo se chtěl dostat z Gazy do Egypta. Agentura patří egyptskému podnikateli Ibrahimu Al-Arganimu s úzkými vazbami na egyptské tajné služby a egyptského prezidenta.

Více o vybírání speciálních poplatků za přechod přes Rafah jsme popsali zde.

Takovou částku si jeho rodina nemohla dovolit. Ahmed se proto rozhodl, že zůstanou v Gaze všichni. „Jenže manželka nesouhlasila a trvala na tom, že musím odjet. Že je to naše jediná možnost, jak začít někde jinde nový život,“ dodává. Studentská organizace Mohammeda Dahlana mu nabídla pomoc a oněch pět tisíc dolarů za něj uhradila. Díky tomu se Ahmed dostal na neoficiální seznam lidí, kteří mohli překročit hraniční přechod Rafah do Egypta. Jeho odchod byl koordinovaný přes skupinu na Telegramu.

Když v březnu roku 2024 Ahmed opustil Pásmo Gazy, zamířil nejprve do Káhiry. Tam se snažil sehnat peníze, aby dostal do bezpečí i zbytek rodiny. Své blízké zároveň přihlásil na oficiální seznam lidí, kterým měl Egypt pomoct s evakuací z válečné zóny Gaza. Mezitím byl ale přechod Rafah definitivně uzavřen.

Z Gazy do Egypta, z Egypta do Belgie, z Belgie na Slovensko

Ještě v březnu se Ahmed rozhodl odjet z Egypta do Belgie, kde má přátele a příbuzné. Na belgickém letišti Zaventem přistál 1. dubna 2024. „Hned na letišti jsem požádal o azyl,“ popisuje první okamžiky po přistání. Po osmi týdnech ale musel Belgii opustit a přesunout se na Slovensko. Podle Dublinských dohod totiž azylovou proceduru žadatelů řeší země, která mu udělila schengenské vízum. Tou zemí bylo právě Slovensko, které v rámci akademické spolupráce se Slovenskou poľnohospodárskou univerzitou (SPU) v Nitře Ahmedovi vystavilo vstupní vízum do schengenského prostoru.

Meziuniverzitní spolupráci na projektech, jež se týkají využití informačních technologií v zemědělství v Pásmu Gazy, potvrdila investigaci i PhDr. Renáta Chosraviová, mluvčí SPU.

Ahmed na Slovensku pokračoval v žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Po příjezdu strávil tři týdny v uprchlickém táboře v Humenném a další dva měsíce v ubytovacím centru v Rohovcích. Slovenské doklady opravňující k pobytu v zemi i cestování po Evropě získal Ahmed začátkem září 2024.

Větší problém však nastal se zaměstnáním. „Byl jsem na spoustě pohovorů, ale vždycky jsem dojel na to, že neumím slovensky,“ vysvětluje a dodává: „Jedna hodina výuky týdně poskytovaná státem na integraci cizinců opravdu nestačí.“ Dnes už práci má, zaměstnává ho německá firma, která mu zároveň platí i soukromé lekce slovenštiny.

První pokus: Slovensko chtělo, aby manželka s dětmi přijely z Gazy na ambasádu v Tel Avivu

Od okamžiku, kdy Ahmed zjistil, že svou rodinu z Gazy nedokáže dostat přes systém cestovní kanceláře Hala, začal na Slovensku dělat vše pro to, aby je zachránil jiným způsobem. Mezitím mu od manželky přicházely čím dál zoufalejší zprávy.

„Moje děti strašně zhubly. Nemají dostatek jídla ani pitné vody. A můj nejmladší syn Jusuf přestal mluvit. Podle doktorů je to následkem šoku. Byl ve školce, když na druhé straně parku spadla raketa na auto, které vybuchlo a shořelo i s lidmi, co seděli uvnitř. Výbuch zabil i jedno z dětí, které bylo s Jusufem ve školce. V noci vůbec nespí, pořád se jen třese a brečí. Je traumatizovaný,“ vypráví Ahmed o situaci doma.

Když se podivujeme, že v Gaze stále ještě fungují školky, kam děti docházejí, Ahmed vysvětluje, že rodiče se snaží udržet u dětí alespoň nějaké zdání normality. Organizují pro ně společné aktivity, aby mohly být mezi vrstevníky a nevnímat tolik válku.

Ahmed Ghorab má právní nárok na to, aby jeho rodina získala slovenská víza a mohla za ním přijet. Tato víza se na Slovensku udělují podle zákona o pobytu cizinců a nárok na víza pro rodinu má Ahmed jako osoba, která získala na Slovensku doplňkovou ochranu, což znamená, že zatím neobdržela azyl, ale nemůže se vrátit do země původu vzhledem k tam probíhajícímu válečnému konfliktu.

Veškerá Ahmedova snaha evakuovat svou rodinu z válečné zóny přitom naráží na nesplnitelné požadavky slovenských úřadů. První pokus dostat své blízké z Pásma Gazy na Slovensko totiž instituce podmínily tím, že se děti musí osobně dostavit na slovenskou ambasádu v Tel Avivu a tam si nechat sejmout otisky prstů. To ale není možné. „Už pouhé přiblížení se k hranicím Pásma Gazy s Izraelem je zakázané, natož dojet do Tel Avivu. Na hranicích po Palestincích střílejí bez ptaní,“ říká Ahmed.

Lukáš Novák ze slovenské Ligy lidských práv, který palestinského uprchlíka a jeho rodinu právně zastupuje, k tomu dodává: „Ahmedova rodina má zákonné právo na udělení národních víz na základě § 15 ods. 2 zákona č. 404/201 o pobytu cizinců. Tato víza se udělují rodinným příslušníkům osob, kterým byl na Slovensku udělen azyl nebo doplňková ochrana. Rodina má všechny dokumenty, jež je třeba k žádosti přiložit. Problém však spočívá v tom, že žádosti o víza lze podávat pouze na příslušném slovenském velvyslanectví v zahraničí. Tím je pro palestinské občany slovenské velvyslanectví v Tel Avivu, které však z pochopitelných důvodů nemohou navštívit.“

Novák posléze pokračuje: „Slovenské úřady sice udělily Ahmedově rodině územní výjimku, díky níž by mohli žádosti o národní víza podat také na slovenském velvyslanectví v Káhiře nebo Bejrútu. Problémem však je, že rodina nemá reálnou možnost vycestovat do žádné z těchto zemí, protože jako palestinští občané potřebují ke vstupu do těchto zemí víza. Pro Palestince je ale v současné situaci téměř nemožné je získat. Požádali jsme také o výjimku z povinnosti osobně se dostavit na velvyslanectví, aby mohli podat žádost o víza na dálku. Státní orgány to však odmítly.“ Více o tom, jak složité je vycestovat z Pásma Gazy a jak vysoké jsou neoficiální poplatky, jež se za to platí, jsme psali zde.

Když Ahmedův právník slovenským úřadům vysvětloval, že v Pásmu Gazy zuří válka a pro tamní obyvatele neexistuje možnost, jak se do Tel Avivu dostat, odpověděly mu údajně s tím, že taková jsou holt pravidla. Po více než roce snah o sloučení rodiny tak jediným výsledkem zůstává pochybnost, jestli vůbec slovenský stát chápe, co se v Pásmu Gazy skutečně děje.

„Žádný z úřadů není ochoten převzít odpovědnost. Chybí politická vůle,“ myslí si právník Lukáš Novák.

Na dotaz investigace.cz, zda slovenské velvyslanectví v Tel Avivu skutečně požadovalo, aby se rodina Ahmeda Ghoraba osobně dostavila na ambasádu a poskytla biometrické údaje, jako jsou otisky prstů, odpověděl Komunikační odbor Ministerstva zahraničních a evropských záležitostí SR:

„Ministerstvo zahraničních a evropských záležitostí Slovenské republiky věnuje zvláštní pozornost zranitelným skupinám osob, včetně rodinných příslušníků žadatelů o azyl. V tomto případě konzulární služba dlouhodobě aktivně koordinuje své činnosti s dalšími příslušnými státními institucemi – Ministerstvem vnitra Slovenské republiky, Migračním úřadem Slovenské republiky, Úřadem pohraniční a cizinecké policie Policie Slovenské republiky – a také se zahraničními partnery prostřednictvím našich diplomatických misí,“ sdělil nám Komunikační odbor slovenského Ministerstva zahraničí, které se vyjadřuje i za slovenská velvyslanectví.

„Je třeba zdůraznit, že Slovenská republika a její diplomatické mise jednají výlučně v mezích zákona,“ uzavírá debatu komunikační odbor tamního Ministerstva zahraničí.

Druhý pokus: návrh ambasády poslat pasy poštou

Nakonec i ambasáda uznala, že z Gazy asi nebude jednoduché během války vycestovat do Tel Avivu, a proto vymyslela náhradní plán. Ahmedova rodina měla poslat pasy na ambasádu poštou. „Nevím, co si pod tím představovali. V Gaze totiž žádná zásilková služba teď samozřejmě nefunguje. A i kdyby je někdo z mých zahraničních kolegů na tu ambasádu dovezl, jak by si je moje rodina vyzvedla, no jak?“ ptá se Ahmed.

Třetí pokus: žádné náhradní doklady pro Ahmedovu rodinu

Ahmedův právník tak navrhl slovenské ambasádě v Tel Avivu řešení, které už úspěšně použily některé jiné evropské země při evakuaci lidí z Gazy. Jejich ambasády jim vystavily takzvané náhradní cestovní doklady s platností jen pár dní. S těmito doklady mohli lidé z válečné zóny odjet a následně si požádat o azyl.

„Když jsme slovenskou ambasádu požádali, aby pro moji rodinu udělali něco podobného, odmítli nás s tím, že tento typ dokumentů nemohou vystavit lidem, kteří nemají slovenské občanství,“ popisuje neochotu Ahmed. „Když jsme jim vysvětlovali, že tohle ostatní evropské ambasády dělají standardně, odmítli o tom dále diskutovat. Prý že pravidla jsou pravidla.“ Ahmed je přesvědčený, že slovenská ambasáda aktivně brání tomu, aby jeho rodina mohla Pásmo Gazy opustit.

Čtvrtý pokus: když už to vypadalo nadějně, vládní speciál nepřiletěl

Právník Novák se boje o záchranu a sloučení Ahmedovy rodiny přesto nevzdal. Žádost o víza pro rodinu azylanta nejprve poslal na slovenský migrační úřad ministerstva vnitra a následně i na slovenské ministerstvo zahraničí. Oba úřady si žádost mezi sebou přehazovaly, žádný z nich nechtěl převzít odpovědnost.

Dočasné doklady, s nimiž mohou Ahmedovi nejbližší vstoupit na slovenské území, jim na základě humanitární výjimky nakonec vystavil Úřad hraniční a cizinecké policie Policejního Prezidia. Dokument měl platnost do 22. října 2025. Na tento den byl naplánován odlet slovenského vládního speciálu, který dostal povolení přistát na letišti v blízkosti Gazy, s nímž měly Ahmedova žena a děti odletět na Slovensko. S palestinskými autoritami a izraelským vládním Úřadem pro koordinaci vládních aktivit na teritoriích (COGAT) se nakonec podařilo zajistit včas všechny další potřebné dokumenty, aby mohla rodina vládním speciálem odcestovat. Radost ale byla předčasná.

Deset dní před odletem Ahmed i právník Novák zjistili, že vládní speciál si už zarezervoval někdo jiný, a tím pádem rodina z Pásma Gazy opět nevycestuje. Potřebné koordinační dokumenty se tak budou muset vyřizovat ještě jednou.

Na otázku, kdo ze slovenské vlády si vládní speciál na tento den objednal, nám ze slovenského úřadu vlády odpověděli, že oni takovými informacemi nedisponují. Podle údajů z přístroje na monitorování letadel Flightradar byl jeden ze čtyř strojů slovenské vládní letky s kódem OM-BYA v Bruselu na summitu Evropské unie. Co se dělo s ostatními třemi letadly, není jasné, na Flightradaru žádný záznam o letu nemají.

Výjimku ke vstupu na Slovensko se sice podařilo prodloužit o dva měsíce, tedy do konce roku 2025, jenže vůbec není jisté, zda se evakuace zdaří. „Každý občan Palestiny, který se snaží opustit Pásmo Gazy, potřebuje k vycestování povolení od izraelského úřadu COGAT. O toto povolení ale mohou požádat jen státy, které se rozhodly tyto osoby přijmout,“ popisuje situaci Lukáš Novák

Slovensko o toto povolení zatím nepožádalo.

O projektu Gaza

Zjistit, co se poslední rok odehrává v Pásmu Gazy, je téměř nemožné. Zahraniční novináři mají vstup zakázaný, těm místním kritici vyčítají, že jsou traumatizovaní, zaujatí nebo placení Hamásem. Hraniční přechody jsou uzavřené pro všechny kromě humanitární pomoci a kamionů s jídlem. Proto jsme se rozhodli udělat sérii rozhovorů s lidmi, kteří v Gaze během války žili a podařilo se jim odejít, i s lidmi, kteří tam stále žijí.

U těchto třinácti rozhovorů jsme upřednostňovali autenticitu před politickými názory nebo náboženskými ideologiemi. Jejich výpovědi jsme konzultovali s experty, analyzovali jsme videomateriály pořízené v Gaze, snažili jsme se je ověřit ze zpráv OSN, reportů humanitárních organizací, na sociálních sítích nebo s izraelskými novináři.

Mluvili jsme s obchodníky z Pásma Gazy, kteří velmi konkrétně pojmenovali problémy, kterým Gaza čelí: výpalné, korupce a rozmach organizovaného zločinu.

Mluvili jsme i se ženami, jež po bombardování přežily svoji smrt. Mluvili jsme s klukem popáleným bílým fosforem, který má na ruce a rameni hluboké jizvy. Mluvili jsme s malými holkami, které se kvůli tomu, co viděly v Gaze, chtějí stát lékařkami. Mluvili jsme s lidmi, co přišli o celé rodiny, domovy, rodiče, budoucnost. Ale i s lidmi, co neztratili naději, že život má smysl, a jsou vděční, že jsou naživu.

Během projektu jsme navštívili uprchlíky z Gazy v egyptské Káhiře, kde bylo zrovna čtyřicet stupňů Celsia. Vedli jsme online rozhovory s pohublými novináři v Gaze, za nimiž na jediném drátu visela z prasklé zdi klimatizace. V zakouřené kanceláři jsme hovořili s obchodníky, kteří svůj byznys vybudovali na dovozu jídla do Pásma Gazy, a náš rozhovor neustále přerušovaly telefonáty jejich řidičů přímo z Gazy, dožadující se pomoci.

Nemáme ambice vysvětlit na pár stránkách celou historii izraelsko-palestinského konfliktu, jednoho z historicky nejsložitějších konfliktů na světě. Naše ambice je přinést přímá svědectví několika lidí o životě a smrti v Gaze.

Přečtěte si další příběhy ze série Gaza, které jsme dosud publikovali:

První díl, Právo silnějšího, ukazuje, jak Gazu během válečného chaosu ovládly organizované skupiny zločinců. V druhém díle, Marah chce zemřít, slyšíme příběh mladé ženy, která přišla o část rodiny a přesto se stará o své sestry. Třetí díl, Promiňte paní, ale vy jste mrtvá, sleduje televizní produkční, která přežila svou smrt. Čtvrtý díl, Vědec z Gazy na Slovensku: moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla, vypráví příběh Ahmeda Ghoraba, počítačového vědce, kterému se podařilo uprchnout z Gazy, ale už více než rok marně bojuje se slovenskou byrokracií, aby zachránil svou rodinu uvězněnou ve válce.

Poslechněte si další příběhy ze série Gaza, které jsme dosud publikovali:

Celou sérii Gaza si můžete poslechnout také v kanálu podcastu Odposlech, který najdete na všech podcastových platformách. Režie, zvuk a hudba Miroslav Tóth. České znění: Renata Klusáková, Daniela Čermáková, Petr Gojda.

The post Gaza: Vědec z Gazy na Slovensku – Moje rodina umírá a úřady říkají, že taková jsou pravidla appeared first on investigace.cz.

Pokračovat na celý článek