Představa již 36. snímku z poněkud vyčerpaného marvelovského univerza je pro mnoho diváků tísnivá, což si tvůrci filmu Thunderbolts* dost možná uvědomují. Proto se tentokrát zaměřují na duševní klid partičky superžoldáků. Zažijete v kině úlevu?
Bylo to drahé, ale vypadá to dobře, říká proradná šéfka CIA Valentina, když se narychlo stěhuje do rekonstruovaného mrakodrapu, v němž dřív sídlili Avengers, ale teď už je jen opuštěným odrazem zašlé slávy. Novinářům v něm chce představit nového ochránce města, co vypadá trochu jak blonďatý Superman.
„No co, lidé mají prostě rádi klasiku,“ komentuje jeho vzhled, ale nelze si nedomyslet, že se snaží také znovu zažehnout už jen doutnající plamen marvelovské ságy, jež trpí právě deficitem oněch „ikonických“ hrdinů, kteří vyklidili pole před sedmi lety v posledních Avengers. Formují se tu za ně náhradníci.
Skupina později nazvaná Thunderbolts se potká v obřím podzemním trezoru, kde se má navzájem pozabíjet, jen aby v něm náhodou našla podivného bosého muže jménem Bob. Když se Bob dotkne kohokoli z žoldáků, mezi než se počítá Yelena, sestra Black Widow, nebo John Walker, pošle je na chvíli do jejich vlastní traumatické minulosti. Což je pro tenhle film podstatné.
Zdejšího padoucha totiž lze porazit pouze tím, že ho přesvědčíte, aby se nepoddával lezavé prázdnotě, do níž se jeho život propadá. Thunderbolts* tak spíš než blockbuster drandící po desítkách lokacích nakašírovaných v ateliéru připomíná vztahovku ve stylu Všechno, všude, najednou, kde protagonisté také potkávají různé verze sebe samých. Tady je to možná méně otravné než v oné oscarovce.
Nečekejte ostentativní temnotu nolanovských Batmanů, spíš se připravte na poněkud okaté pomrkávání na vyčerpané a rezignované mileniály, kteří snad v představách producentů ocení, že zdejší superhrdinové také řeší, že chtějí seknout s prací, dusí výčitky vůči rodičům a už si nepamatují, kdy byli naposledy šťastní. Podívejte, i Florence Pugh má stejný splín jako vy!
Recenzent ale stojí před dilematem – ano, tenhle film ze série je rozhodně jinde než ten poslední, jenž vlastně dokonale demonstroval, co je s franšízou špatně, pořád jde ale o titul, u nějž je úplně jedno, kdo ho režíroval.
Vypadá totiž jako drahá úvodní epizoda nějakého seriálu z Disney+, již kdosi naplnil heslovitými instagramovými afirmacemi, na nichž by klidně mohla stát i libovolná pixarovka.
Je tu někde schovaný lepší film – co třeba hbitá komedie ve stylu Ďábel nosí Pradu o asistentce vychytralé Valentiny, která musí své náročné šéfce zajistit šálek prvotřídní kávy i uprostřed pouště?
Tyhle scénáře vás napadnou hlavně díky solidním hercům v čele s Julií Louis-Dreyfus a Lewisem Pullmanem, každopádně se musí nechat, že přes všechen zmatek v hlavách zdejších hrdinů se po letech podařilo zakrýt, jakým produkčním a tvůrčím chaosem marvelovské zářezy vždycky čpí.
The post Jak v marvelovkách pokračovat? Přes terapii, doufá nový film appeared first on Forbes.
