Velký útěk výrobců z Číny kvůli celním válkám s USA začíná dostávat trhliny. Třetí země nejsou na masivní nárůst poptávky připravené, zatímco část čínských výrobních kapacit náhle leží ladem.
Celní války zahájené americkým prezidentem Donaldem Trumpem měly asi nejsilnější dopad na Čínu, největší a nejlevnější továrnu světa. Tu definují především výrobní procesy vyžadující pracovní nasazení značného počtu lidí, ale produkující jen velmi nízké marže. O to více zničující jsou pro velkou část čínského průmyslu cla, jež donutila západní firmy přesunout významnou část produkce do zemí v jihovýchodní Asii, jako je Vietnam či Kambodža.
Někteří už se ale teď vydávají opačným směrem. Prvním větším příkladem může být největší německý retailer se sportovním vybavením a oblečením Intersport, zatímco samotné značky – včetně gigantů jako Nike či Adidas – z Číny postupně ustupují.
Například pro Adidas je nyní už klíčový Vietnam, kde vyrobí 27 procent svých výrobků, dalších devatenáct procent pak v Indonésii. V Číně je to pouze šestnáct procent, stejně jako v případě obuvi od konkurenta Nike. Ten chce tuto hodnotu dokonce snížit na jednociferné číslo.
CEO Intersportu Tom Foley, který o návratu do Číny uvažuje, poznamenal, že cly vytvořené podmínky „by mohly vyvinout tlak na výrobní kapacity na trzích, které by za normálních okolností takový tlak neměly“.
Země jako Vietnam, Bangladéš nebo Indonésie obvykle nemají se svými výrobními kapacitami problém a zůstávají jim spolehlivé rezervy. Jenže s příchodem globálního zájmu, který historicky zvládala pokrývat Čína, najednou v jihovýchodní Asii zjišťují, že potřebnou výrobní kapacitu nezvládají nabídnout. Alespoň ne všem, kdo ji poptávají.
Je to jako první kapitola v učebnici ekonomie: vysoká poptávka a nízká nabídka vedou ke strmému růstu cen. Možná až tak strmému, že ani cly zasažená Čína a její mamutí výrobní kapacity najednou nevycházejí z propočtů výhodnosti tak zle.
„V současné době nejsme v situaci, kdy bychom museli přesunout výrobu z Bangladéše do Číny, ale mohli bychom to udělat,“ doplnil Foley. Čína i přes americké celní balíčky nabízí v porovnání s ostatními velmi vyspělou průmyslovou infrastrukturu včetně přístupu k levným surovinám.
Situace kolem zvažovaného návratu Intersportu do Číny s sebou nese svou vlastní ministudii sektoru sportovního oblečení. I když Nike, Adidas, Puma a další jsou rozhodně rozpoznatelnějšími brandy než retailový řetězec Intersport, ve výkazech hospodaření se to neprojevuje. Naopak: navrch začíná mít oproti značkám právě retail, který i jejich výrobky prodává.
„Jejich závislost na nás se rozhodně zvýšila. Mocenské poměry se vrátily do stavu, v jakém byly před osmi nebo devíti lety,“ komentoval situaci Foley.
Řetězce jako Intersport tak nyní cítí příležitost ukousnout si z koláče větší sousto. A tím se vracíme zpět k návratu řetězce do Číny. Strategií nejen Intersportu je totiž zvýšit ve svých prodejích podíl vlastních privátních značek (v případě Intersportu z deseti na dvacet procent). S těmi se pojí vyšší maržovost a vyšší zisky než v případě přeprodávání cizích značek.
Otázka je, zda budou výrobce oblečení následovat i další segmenty. V případě elektroniky zůstávají volné výrobní kapacity ve velkých továrnách v Kuang-tungu a Ťiang-su, odkud vycouvali výrobci počítačů a notebooků Apple či Dell.
Čína je tradičně mimořádně silným hráčem ve výrobě nábytku, odkud se hodně importérů přesunulo do Vietnamu či na východ Evropy. Jenže ve Vietnamu a dalších místech vznikly pod tlakem náhlé globální poptávky velmi dlouhé dodací lhůty, což není pro spoustu firem výhodné. O to jsou volné čínské kapacity schopné začít vyrábět hned lákavější.
The post Je čas vrátit se do Číny? Pro velké výrobce to může být výhodné i navzdory clům appeared first on Forbes.
