Ona začínala u rodičů ve vietnamském bistru, on chodil na brigádu do fastfoodu. Spolu začali prodávat vafle se zmrzlinou, nyní vítají první zákazníky ve vlastním bistru na pražském Žižkově. Podnik bbred sotva otevřel a na Instagramu už ho sledují tisíce lidí z celého světa. Korejským sendvičům se sladkou kávou k tomu přitom postačilo půlminutové video.
První tři vteřiny rozhodují o všem. Jedno mrknutí oka – přesně takovou dobu máte na to, abyste někoho zaujali na sociálních sítích.
Dlouhovlasá vietnamka Andy Do si toho je vědoma až příliš dobře. Její video o otevření nového bistra se sendviči korejského stylu se okamžitě stalo virálním a zajistilo tehdy ještě neotevřenému bistru okamžitý boom sledujících. Během prvních dnů jich přibylo přes devět tisíc.
„Bolelo mě na hrudi tak, že jsem musel k doktorce. Takovou jsem z toho měl úzkost,“ sklopil za brýlemi oči spolumajitel Dan Dang. To, že se reelsko zobrazující rekonstrukci, návrh vizuálu či upevňování obřího sendviče vytisknutého na 3D tiskárně na zeď restaurace, stane virálním, vůbec nečekali.
Podnikatelská i partnerská dvojice se video, kvůli kterému jim štěstí s novým bistrem popřáli lidé z Ameriky i Pákistánu, nakonec rozhodla stáhnout. Alespoň prozatím – než obslouží prvních pár tisíců skutečných zákazníků.
V gastru má přitom partnerská dvojice roky praxe. Dokonce ve vlastním podniku. Před dvěma lety spolu totiž otevřeli Taiyaki Bar. Na zmíněné sociální síti ho sleduje asi čtrnáct tisíc lidí. Výdejní okno v centru Prahy začínalo původně jen coby malý stánek za obchodním domem Kotva. „Chtěli jsme to spíš zkusit, z vlastního podniku se zaměstnanci jsme měli strach,“ připouští dvojice.
Recepturu na „japonské trdelníky“ – jakési vafle z japonské lepkavé mochi mouky se zmrzlinou – nakonec i na základě připomínek od zákazníků vyladili natolik, že se ze stánku přesunuli do kamenné prodejny – výdejního okna v Maiselově ulici, blíže ke Staroměstskému náměstí. Lukrativní lokalita je lákadlem pro turisty, místní pak přicházejí především na matcha zmrzlinu.
I přes úspěch konceptu ale začali Dang s Do cítit hrozící vyhoření. „Nic jsme neuměli delegovat. Všechno jsme dělali sami, v práci jsme byli nonstop a náš vztah dostal pořádně zabrat,“ připouštějí.
To byl budíček. Potřebovali zvolnit, změnit tempo i prostředí. A tak na začátku roku svěřili Taiyaki Bar jednomu ze zaměstnanců, jenž ho vede dodnes, a vyrazili spolu na cestu po Asii.
Výlet do Koreje a Vietnamu byl pro teprve čtyřiadvacetiletou Andy Da předně zaslouženou dovolenou. V zemi, v níž vyrostli její rodiče, nebyla od dětství. O dva roky starší Dan Dang se ale do Asie vypravil nasávat inspiraci.
Adresa: Ondříčkova 22, Praha 3
Nyní otevřeno ve zkušebním provozu
Tamní podniky ho fascinovaly. Miluje architekturu a Korea plná kontrastů ho uchvátila. „Znal jsem slavný korejský sendvičový bar Eggdrop, odtud vznikl nápad na vlastní sendvičárnu v Praze, jasnou vizi jsem ale získal až v Koreji – v podnicích jako soulské kavárně Cream Chic či vietnamské RangRang v Ho Či Minově Městě,“ vypráví Dang.
Kouzlu asijské gastro scény ale definitivně propadli až v pekárně Nudake v Soulu. Po vzoru slavného banánu – uměleckého díla s názvem Komediant z roku 2019 přilepeného na zeď textilní páskou – tu byl na zeď připevněný plastikový croissant.
V Nudake však nezůstaly repliky francouzských půlměsíců jen na zdi – nahradily zde kliky u dveří a coby obří sochy se zhmotňují i v prostorech kavárny. A právě taková extravagance mladému páru učarovala.
Dang na realitních webech pročesával jeden inzerát nebytového prostoru za druhým. „A tento pod žižkovským vysílačem nás bavil. S přáteli rádi vyrážíme za roh na Náměstí Jiřího z Poděbrad. To místo má skvělou atmosféru, vždy jsme se tu cítili skvěle,“ popsal. Nebyli však jediní zájemci. V jejich prospěch nakonec hrála především skutečnost, že jeden úspěšný podnik už provozují.
Z Koreje na Žižkov
Hned po návratu začali se stavebními úpravami. Velkorysou místnost, jen pár schodů pod parterem ulice, chtěli prosvětlit. Oproti původnímu tmavě zelenému interiéru dosavadního Tribistra sladili stěny i nábytek do světlých tónů.
Vše tu a tam doplněné jejich signature červenou barvou. Tu v sobě ostatně skrývá sám název podniku bbred. Ono „red“ ale do labelu proklouzlo náhodou.
„Chtěla jsem napsat bread se dvěma bé, ale vypadlo mi písmeno a. Znělo to dobře, tak jsme u toho zůstali,“ přiznává Do, podle níž si název žije vlastním životem. Lidé mají tendenci se nad ním hloubat. Sami majitelé prý červenou barvu v názvu ani neviděli, přivedli je na ni až sami zákazníci. „Do té doby to byl prostě foneticky bread s jedním bé navíc,“ usmívá se majitelka restaurace.
Z Jižní Koreje si přivezli i výstřední vizuál. Sami si totiž na stěnu připevnili obří sendvič s názvem podniku. Největším problémem pak bylo sehnat designéra, který by jim dokázal jejich vizi zvěčnit a repliku obřího toastu, o velikosti menší přikrývky, vytisknout na 3D tiskárně. Nakonec se to ale podařilo hned dvakrát. Vedle baru visí totiž ještě onen „umělecký sendvič“; na stěnu připevněný lepicí páskou.
Do rekostrukce chtěli původně investovat dva miliony, částku o něco málo přesáhli, ale i tak se lidé z jejich okolí divili, s jak malým kapitálem se jim podnik podařilo rozjet.
„Šlo to pomalu. Většinu jsme objednávali přímo z Asie – kvůli ceně i autenticitě,“ líčí restauratéři. Návratnost však spočítanou nemají, spíš doufají, že za rok budou mít oba alespoň den, dva v týdnu volno. Zatím se totiž z nové restaurace ven takřka nedostanou. Otevřeno mají sedm dní v týdnu, od devíti do pěti nebo do šesti hodin.
Foto Bbred
V novém podnikání je nejvíce překvapilo, jak těžké je dobře zaškolit personál. Bbred má v současné chvíli dalších sedm zaměstnanců. „Je těžké vysvětlit druhému člověku, jak komunikovat se zákazníkem, být k němu vlídný,“ zmiňuje Dang.
„Máme určitý standard, kterého se chceme držet. Chápu, nový člověk nebude zvládat postupy na sto procent, ale potřebuji od něj alespoň devadesát,“ upozorňuje Do.
Po vzoru michelinských restaurací i fastfoodů tu vše podléhá přísnému vážení. Na gram přesně se tu v sendvičích měří omáčky i listy salátu.“Cheeseburger z McDonalds chutná všude stejně. My chceme, aby zákazník, který k nám přijde znovu za půl roku, měl zaručený stejný zážitek,“ nastiňuje Dang. Prim však nehraje jen dokonalé servírování, neméně důležitá je čistota, kvalita surovin a vyvážená chuť.
V menu je na výběr ze čtyř sendvičů – s krevetami a česnekovým aiol; s marinovaným hovězím masem a srirachovou majonézou; se slaninou, omeletou a hoisinovou omáčkou či s omeletou a avokádem podávané se sladkou majonézou.
Sladký dezert jako káva
Zkušební provoz jim však ukázal, že receptury, velikost sendvičů i konečnou cenu budou muset ještě mírně upravit. „Učíme se a jsme rádi za zpětnou vazbu. Například jsme zjistili, že, co pro nás není pálivé vůbec, je pro místní zákazníky a zákaznice leckdy na hraně snesitelnosti,“ vypočítává Dang nedostatky, jež odhalili v prvních dnech provozu.
To, kde zákazníkům ustoupit nechtějí, je káva. „Jsme z Vietnamu, tam se pije jiná káva než tady. Není tak kyselá,“ konstatuje Andy Do. „Nechci ve vlastním podniku vařit kávu, kterou bych sama nechtěla pít,“ dodává.
Foto Bbred
Foto Bbred
Foto Bbred
Vietnamské café servírované tradičně s kondenzovaným mlékem tu ale nehledejte. Kromě klasik jako espresso či cappuccina jsou k dostání také korejské „kávové dezerty“, jako tiramisu latte, broskvové americano či matcha latte s vanilkovou zmrzlinou.
„Otevírali jsme s vidinou brunche – dáte si sendvič a k tomu něco mezi kávou a dezertem,“ vysvětlil Dang.
Dvojice si ale uvědomuje, že čtvrť, v níž se podnik rozhodli otevřít, je kaváren s výběrovou kávou kyselejších tónů plná a že místní obyvatelé přesně takový typ povzbuzovače upřednostňují.
A odlišné preference ukázali už první zákazníci. K sendvičům vzdor očekáváním nejčastěji pijí ledový čaj a jídlo si objednávají i s sebou. „Na to jsme nebyli vůbec připravení,“ přiznává Dang s tím, že se obává, že si lidé nový podnik občas pletou s fast foodem. Dost možná pro ony obří plastiky sendvičů, jež přinejmenším na první pohled řetězce rychlého občerstvení skutečně připomínají.
Partneři Andy Do a Dan Dang pocházejí z druhé generace Vietnamců žijících v Česku. Oba se narodili a vyrostli v Praze. Rodiče Do podnikali v klasickém vietnamském bistru, kde sama vypomáhala už od útlého věku. „Nikdy jsem do gastra nechtěla,“ přiznává. Po bistru ale sbírala další zkušenosti v sushi restauraci své sestry, a pohostinství tak nakonec nikdy neopustila.
Zato Dang snil o vlastní restauraci dlouho. „V mládí jsem pracoval v rychlém italském občerstvení Vapiano, byla to dřina, ale hodně jsem se toho naučil,“ popisuje absolvent soukromé vysoké školy Newton, kde vystudoval byznys a management.
Přes to, že je vlastní podnikání časově i psychicky náročné, neměnili by. „Rozjet vlastní restauraci bych bez váhání doporučil každému, kdo má nadšení a chuť,“ uzavírá s rozhodností Dang.
I když se mnohé učí sami až za pochodu, zdá se, že se jim sny plní. Soudě dle závratného instagramového boomu někdy možná i rychleji, než by si sami přáli.
The post K tisícům sledujících stačilo video. Virální sendviče přivezl vietnamský pár z Koreje appeared first on Forbes.
