Činoherní soubor Národního divadla na prknech Stavovského uvedl poslední premiéru končící sezony. Tři mušketýři a já představují imaginativní inscenaci, pod jejímž povrchem se skrývá bolavé rozjímání nad hranicemi dětství i formy.
Pražský soubor ve spolupráci s původem ruským režisérem Dmitrijem Krymovem připravil výtvarně stimulující a pestrost i těžkost dětského světa zpřítomňující autorské dílo. Krymov ve své tvorbě vychází ze své osobní zkušenosti. Ačkoli dlouhodobě vystupuje proti agresivnímu ruskému režimu, tentokrát bojuje především s nespravedlností dětství.
Inscenaci otevírá opulentní výjev, kdy se za absolutní tmy, v popředí s několika zářícími cigaretami, otevřou v jevišti hluboko zapuštěné dveře vedoucí přímo na ulici. Mistrovská hra se světlem na pozadí smazávání hrany mezi iluzí a realitou uvádí do fabulovaného světa kráčejícího protagonistu – malého chlapce, který se vrací do mizanscénou strohého domova.
Ze školní aktovky vyndává jednu knihu po druhé, na scénu vyjíždějí jednotlivé rekvizity a objekty, po interakci s nimi zase mizí. Inscenace od začátku plně využívá zcizujících efektů. Dětská optika je stále rozpolcená mezi imaginativním nitrem a racionalitou zatíženým vnějším světem dospělých. Jediný, kdo při životě udržuje pohádkové světy, je babička.
Maminka s otcem jsou zatížení „dospěláckým“ životem a se synem čas netráví. Šílená babiččina vyprávění pak přivolávají Dumasovy mušketýry. Při protínání dobrodružného světa fantazie a bezbarevné reality se mažou jakékoli hranice, což perfektně reflektuje dětský pohled, neukotvenost a rozplývající se jistoty.
Samotné pojetí mušketýrů je takřka demytizující. Jde o vulgární balíky s kostýmy asociujícími kovboje, nejvíce se starají o kouření, jejich interakce a souboje sklouzávají k nevybíravé frašce.
To v kombinaci s věčně duchem nepřítomným otcem tvoří jeden z opěrných motivů – absence mužských vzorů. Babička přejímá takřka režijní úlohu a snaží se pro chlapce uchovat zbytky dětství.
Humor staví na zcizujících efektech a výbušnosti, kterou nese především energická a rétoricky zemitá babička, jeviště se kolikrát mění v mistrně inscenovaný organizovaný chaos, který překypuje různorodými podněty. Do děje zasahují vodiči loutek, nápověda, bravurní violoncellista, frustrovaný protagonista se v jednu chvíli odmítne účastnit představení a uteče do hlediště.
Dekonstrukce formy na jednu stranu přispívá k reflexi protagonistova nitra, na stranu druhou pro mladší ročníky poslouží i jako názorná demonstrace toho, jak vzniká divadlo a iluze. Vyprávění a distribuce informací je především vizuální, spoléhá na fyzično herců. Dialogy jsou často improvizovaného rázu, rozepíná se před námi svět, kde slova nemají takřka žádný význam.
Foto Patrik Borecký
Foto Patrik Borecký
Foto Patrik Borecký
Jakkoli se tedy setkáváme s poťouchlou a přehnanou stylizací a někdy možná až příliš na sílu tlačeným hláškováním babičky, v jádru inscenace ztělesňuje tesknou osamělost dětství, kdy se dosavadní vzory transformují, blednou a posléze i zcela odcházejí. Tuto skutečnost podtrhují především závěrečné obrazy.
Tři mušketýři a já jsou mnohem více než sebereflexivní a formu rozkládající inscenací. Díky ironii a citu pro vyprávění obrazem, stejně jako proplétání všudypřítomné melancholické ambivalence, svou eruptivní a na druhou stranu v určitých segmentech i tlumenou povahou míří hluboko do našich možná už dávno zapomenutých dětských světů.
A možná se v nás snaží i každodenním životem zadusávanou dětskou naivitu vyvolat. To, že dospěláci odmítají přistoupit na pravidla potrhlé dětské hry, je tou největší tragédií, nikoli jen pro dítě. Co vůbec znamená dospět a kdy tuto hranici překračujeme? To už Krymov nechává na každém z nás.
The post Kdo si hraje, nezlobí? Tři mušketýři a já rozkládají dětství a mužské vzory appeared first on Forbes.
