Krása periferie. Výtvarník Šimon Sýkora hledá inspiraci tam, kde ji ostatní nevidí

Forbes Před 2 měsíci

Po více než měsíci mu končí samostatná výstava v soukromé Polansky Gallery na pražské Letné. Kdo je Šimon Sýkora, umělec, který vystavoval na prestižním veletrhu Liste? Proč rád obchází městské periferie? A jak se vyhnout tomu, abyste jako umělec neustrnuli na jednom místě?

Kdybyste mladičké autorce miniatury horské roubenky řekli, že se jednou její školní výtvor dostane do soukromé pražské galerie, pravděpodobně by musela zakroutit nevěřícně hlavou. I přesto tu její chaloupku s modrými okenicemi najdeme. Stojí položená před jedním z velkoformátových obrazů umělce Šimona Sýkory.

Právě tento výtvarník vystavoval poslední měsíc a půl v Polansky Gallery. Jedním z děl byla i malba zobrazující neexistující horskou vesničku, jejíž dominantou se vedle obecního rybníka stala právě ona roubenka. Jde o idylický výjev s ladovským nádechem protknutý výraznými barvami evokující přicházející jaro.

„Tu roubenku jsem sehnal v jedné skupině, kde se nabízejí skvělé materiály za odvoz. Zrovna tohle inzeroval jeden pán s tím, že to byl školní projekt jeho dvanáctileté dcery. Baví mě, že do něj zakomponovala skleněné odštěpky, krystaly, které se staly jakousi červenou nití mé samostatné výstavy,“ říká výtvarník.

Skutečně. Při bližším zkoumání tohoto folklorního výjevu stojí vedle oné chaloupky velký krystal. A podobné portály, jak jim absolvent Ateliéru multimédií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara a následně malby i pražské AVU přezdívá, jsou pak nenápadně zakomponované téměř ve všech jeho nejnovějších dílech.

Na své další samostatné výstavě, kterých má tento rodák z Plzně na kontě už několik, pracoval ve svém ateliéru ve vršovické Petrohradské kolektiv téměř tři čtvrtě roku. A přiznává, že od své výstavy Wasteland v Galerii Středočeského kraje v Kutné hoře z přelomu let 2021 a 2022 změnila jeho plátna náladu.

Z výsostně melancholických portrétů, které umělec tvořil na rezidenci v tehdy covidem opuštěném Českém Krumlově, se v posledních pár letech posunul k syté barevnosti, až naivistické hravosti. „Bylo to vědomé rozhodnutí, ale musím říct, že mi v tomhle asi dost pomohla i osobní terapie,“ říká umělec.

Jako by se chtěl vymezit škatulkám a externím popisům, které jeho tvorbu provázejí: Šimon Sýkora je často označován za melancholického a osamělého pozorovatele, tuláka, který na svých plátnech zobrazuje místa, jimiž by většina z nás prošla bez povšimnutí nebo touhy v nich setrvat.

Jestliže druhá část popisu sedí, oné melancholie v poslední tvorbě značně ubylo. „Ano, určitý stesk nebo sentiment v mých plátnech pořád najdete, ale snažím se ho rozbíjet nenápadným humorem, často ukrytým v malých detailech. Tím to celé záměrně shazuji, abych se vyhnul patosu,“ říká.

Odkazuje tím například k dětským malůvkám ukrytým ve vypuštěném šumavském koupališti, tričku s kýčovitým motivem jedné z portrétovaných postav, špatně složenému deštníku připomínajícímu vesmírnou sondu nebo motorkářské helmě s motivy pokémona Pikachu, kterou hrdě nosí muž uprostřed opuštěného pole.

„Šimon stále vyvíjí a posouvá svůj malířský projev, přičemž si zároveň uchovává autentický a charakteristický rukopis. Jeho nové pojetí krajiny mě velmi oslovuje, zobrazuje v ní jak melancholii, tak i zvláštní magickou krásu. Fascinuje mě také jeho schopnost zachytit každodenní okamžiky s neobvyklou intenzitou,“ říká šéf zastupující galerie Filip Polanský.

„V jeho obrazech cítím zároveň banálnost i osudovost, spiritualitu i hravost a humor. Mám radost, že je Šimonova práce ceněna i v mezinárodním kontextu. Například na veletrhu Liste v Basileji, kde jsme Šimona před pár lety prezentovali, měly jeho obrazy silný ohlas a velký úspěch,“ dodává.

Ona opuštěnost míst má v tvorbě Šimona Sýkory speciální místo. Několikrát během rozhovoru zmiňuje svou dlouholetou fascinaci městskými periferiemi, ne-místy, kam se člověk dostane spíš omylem než záměrně, urbánními prostory nikoho, prostory proměny a zvláštní svobody.

Umělec, jehož dílo najdeme i ve sbírce Kateřiny Havrlant a její Havrlant Art Collection, se k nim podle svých slov dostal nejen na stáži v Bukurešti, kde se schválně snažil dojít až tam, kde město končí, ale také později při svém pobytu ve Vídni. Zde působil nejen jako asistent v Sophie Tappeiner Gallery, ale také jako kurýr.

Kolem se dostanete na opravdu zvláštní místa, říká k několikaměsíční zkušenosti. Ta se propsala i do tvorby. Na prestižní umělecký veletrh Liste, kde se v minulosti prezentovala taková jména jako Josef Bolf, Eva Koťátková, Klára Hosnedlová nebo Eliška Konečná, přivezl – kromě jiných děl – autoportrét se zeleným kurýrním batohem.

„Zasadil jsem sám sebe do takové až nepatřičně krásné rakouské krajiny s hrázděnými domky,“ vzpomíná na účast na prestižním uměleckém veletrhu ve švýcarské Basileji. Tam ho před třemi lety dovezla jeho Polansky Gallery, která Šimona Sýkoru už několik let zastupuje.

Vedle před pár dny ukončené výstavy v letenské galerii čeká pětatřicetiletého výtvarníka rezidence v kroměřížské galerii Pekelné sáně. A je dost možné, že se tu Šimon Sýkora od svého rukopisu zase jednou odkloní. Jak přiznává, ustrnutí v jednom stylu, schématu ho děsí.

„Ztrácí se tím moment překvapení. A ten bych pořád chtěl do svých pláten dostávat,“ komentuje. Možná i proto začíná experimentovat s obrazy, v nichž bude recyklovat stará, několikrát přemalovaná nebo dále nepoužitelná plátna. Doufá, že tak svým malbám dodá další – a díky přelepování nastříhaných pláten přes sebe i hmatatelnou – vrstvu.

The post Krása periferie. Výtvarník Šimon Sýkora hledá inspiraci tam, kde ji ostatní nevidí appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek