Extrémně náročné období má za sebou od začátku letošního roku nevládní organizace Člověk v tísni. Kvůli nedostatku peněz, jejichž tok zastavila administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa, musela v některých zemích stopnout humanitární pomoc. S napětím také sleduje události v Gaze a vymezuje se proti izraelské blokádě humanitární pomoci Palestincům.
„Čtyři sta distribučních lokalit, které fungovaly během dočasného příměří napříč Gazou, bylo nahrazeno pouze čtyřmi armádou kontrolovanými místy. Pro dva miliony lidí je to naprosto šílená situace,“ říká Tomáš Vyhnálek, ředitel fundraisingu Člověka v tísni. V rozhovoru se zmiňuje třeba o tom, jak se daří získávat peníze od dárců, kdy jsou Češi nejštědřejší a proč odmítl několikamilionový dar.
Zmínili jsme, že začátek roku pro vás byl velmi obtížný. Bylo to hlavně kvůli zastavení podpory z USA?
Ano. Pracuju v téhle organizaci asi 25 let a tohle bylo mimořádně těžké. Museli jsme výrazně omezit programy a v některých zemích je i zastavit. Je to taky emocionálně náročné, když musíte kvůli nedostatku financí opustit lidi, kteří vás potřebují.
To se stalo například v Sýrii, kde jsme pomáhali více než sto tisícům lidí, přibrzdit jsme museli některé programy v Demokratické republice Kongo, kde se zaměřujeme na léčbu podvýživy dětí.
Jak jste na to reagovali? Snažili jste se peníze najít jinde?
Určitě. A lidé jsou opravdu štědří. Od začátku roku jsme získali od dárců přes tři sta milionů korun. Vlnu solidarity určitě zvedlo, když se dozvěděli o tom, že přišla stopka od Donalda Trumpa. Ale bohužel ani to nemohlo tak obří výpadek vynahradit. USA byly největší donor na světě v oblasti humanitární pomoci a mezinárodní spolupráce.
Když Spojené státy podporu ze dne na den zastavily, nikdo to nečekal. Pak nám ji v některých zemích zase povolili, pak zase zakázali, pak zase povolili… Jen v Sýrii těch protichůdných rozhodnutí během několika měsíců přišlo pět a to finální je, že tam programy hrazené z USAID nepokračují. Naštěstí tam máme i projekty, které jsme s podporou jiných dárců udrželi.
Mluvíte o tom, že vám to zakázali a povolili. Kdo tedy rozhoduje, kam peníze poputují. A proč se české organizace Člověk v tísni až tak moc dotýká, že Amerika zastavila přísun peněz?
Pokud dostáváme peníze v mezinárodním prostředí, ať už je to z Evropské unie, Kanady, Německa, nebo USA, tak soutěžíme v něčem, co by se dalo nazvat výběrové řízení. Ty země mají nějaký záměr – chtějí pomáhat lidem na Ukrajině nebo řešit podvýživu v Africe.
Jsou to mezinárodní tendry, my se do nich přihlásíme, a pokud je náš projekt nejlepší, tak peníze získáme a můžeme je implementovat. Pomáháme díky tomu, že ukazujeme efektivitu, jsme v té zemi dlouho a máme kvalitní týmy. Někdy peníze získáme a někdy zase ne. Nejsou to dotace. Je tam vždy konkrétní záměr, třeba že chceme postavit dvacet škol v konkrétní lokalitě a na to podáváme nabídku.
Takže v Sýrii jste měli program, který jste v minulosti vyhráli a který trval, ale tím, že USA řekly dost, o budget jste přišli, i když na něj máte dál nárok?
Přesně tak. Konkrétně v Sýrii jsme pomáhali v rámci toho programu více než sto tisícům lidí a bohužel jsme ho museli zastavit. Stejné to bylo i v Kongu, ovšem tam už naštěstí můžeme zase pokračovat. Marco Rubio totiž týden poté, co USA zastavily pomoc, vydal nařízení, že se zastavení netýká aktivit, které jsou přímo spojeny se zachraňováním lidských životů, což mnoho našich programů je. Jednou ze zemí, kde je pomoc hrazená USA, je i Ukrajina.
Je to tedy hlavně rozhodnutí Spojených států, kde pomoc omezíte?
Důležité je říct, že Člověk v tísni se opírá o partnerství s OSN, EU, českou vládou a celou řadou mezinárodních donorů. Amerika byla významný, ale ne nejdůležitější zdroj našich financí na pomoc. Po tom finálním rozhodnutí se zastavilo až osmdesát procent programů po celém světě…
A domnívám se, že protože Sýrie byla na sankčním seznamu USA, byla vyškrtnuta jako celek. V Kongu můžeme pokračovat, stejně jako na Ukrajině, ještě jsme měli program v Arménii a ten jsme také museli zastavit.
Rád bych zdůraznil, že se to týkalo tisíce a tisíce organizací a kvůli tomu, že největší donor zastavil pomoc, vzniká na nás najednou obří tlak a potřebujeme tak pomáhat mnohem víc lidem. Když jsem byl naposledy na Ukrajině, tak mnoho organizací, které byly placeny většinově z amerických peněz, prostě zaniklo. Naše štěstí je, že máme české dárce a další zdroje, takže jsme výpadek ustáli.
Pomáhají Češi raději v zahraničí, nebo doma?
Každý dárce je jiný, máme spoustu těch, kteří chtějí pomáhat jen na Ukrajině, nebo jen v Česku. V naší dárcovské základně je zhruba čtvrt milionu lidí, kteří za poslední léta poslali peníze a většinou je zajímají obě témata. A my jim na oplátku říkáme, co se s jejich penězi stalo. Na většinu z nich máme e-mail a kolegyně a kolegové na misích pravidelně přinášejí svědectví o využití darů z Česka, takže posíláme spoustu videí a fotografií.
Zapomenutý Súdán
Předpokládám, že nejvíce štědří jsou Češi v reakci na náhlé katastrofy, třeba na povodně, nebo právě na válku. Jak jste na tom ale s podporou u programů, které běží dlouhodobě?
Máte pravdu, že Češi reagují nejvíce, když je nějaká krize. Loni po povodních jsme vybrali pět set milionů korun, když začala invaze na Ukrajinu, tak jsme v tom roce vybrali dvě miliardy. Přispělo půl milionu dárců. Krize opravdu fungují jako obří motivátor.
Na ty dlouhodobé projekty pak máme Klub přátel Člověka v tísni. V něm je přes čtyřicet tisíc lidí. Ti posílají pravidelně tři sta, pět set nebo i tisíc korun měsíčně, a tím, že jich je hodně, sejdou se nám peníze, které používáme, když je to akutně potřeba. Třeba teď v Súdánu. Málokdo o tom ví, a přitom se jedná o jednu z největších krizí na světě.
Z darů shromážděných v Klubu ale především můžeme pomoci okamžitě, když vypukne válka nebo třeba udeří tajfun či zemětřesení.
Co se děje v Súdánu?
Občanská válka, stovky tisíc lidí v pohybu a my tam skrze místní organizace rozdělujeme základní humanitární pomoc. Naše plány byly o dost větší, ale kvůli americkým škrtům jsme je museli zmírnit.
Jak peníze od dárců získáváte? Obcházíte je a říkáte si o ně?
Tak je pravda, že o řadu dárců pečuju já sám, už se z nich za tu dobu stali i mí kamarádi. Celé naše oddělení fundraisingu vybralo loni více než jednu miliardu korun, na čemž se podílelo zhruba třicet lidí. Někteří naši kolegové fungují skutečně jako telefonisté a dárcům pravidelně volají, někteří pečují o nejvýznamnější dárce a setkávají se s nimi osobně. Máme ale i tým pro online kampaně a tak dále.
A jak vyhledávají nové?
Máme naštěstí skvělý brand, takže dnes už přicházejí dárci spíše za námi. Nepředstavujte si to tak, že bychom podle telefonního seznamu obvolávali lidi. Nicméně snažíme se aktivně vyhledávat nové dárce a oslovujeme je. Na druhou stranu máme docela přísný etický kodex, nechceme brát peníze od každého.
Většinou než oslovíme významné české dárce, uděláme si trochu exkurz do jejich života, podnikání, abychom věděli, že jsme na tom hodnotově podobně. A může se i stát, že peníze nepřijmeme. To je v případě, kdy mají ve svém řetězci dodavatele, kteří využívají dětskou práci, nebo jsou spojeni s ekologickou zátěží. Peníze nechceme ani od lidí s temnou minulostí. Ten kodex je samozřejmě o dost širší, uvedl jsem jen pár příkladů.
Jak vysokou částku jste už museli odmítnout?
Byly to jednotky milionů korun. Byl jsem u několika takových rozhodování a je to těžké, když víte, že peněz na pomoc není nikdy moc. Ale pokaždé, když jsme to udělali, cítili jsme se tak nějak svobodnější a byli jsme rádi, že jsme měli odvahu a naše hodnoty nezradili jen kvůli penězům.
A jakou nejvyšší částku jste naopak přijali?
Jednorázově poslal Ivo Lukačovič, majitel Seznamu, sto milionů korun na pomoc Ukrajině. Bylo to poté, když loni v červenci Rusové zasáhli raketami dětskou onkologickou nemocnici v Kyjevě. Díky tady tomu přímému daru jsme mohli poskytnout pomoc ve skoro třiceti zdravotnických zařízeních v Ukrajině.
Víte, možná někdy zapomínáme, že lidé tam žijí stejný život jako před válkou. Stále tam jsou nemocné děti, onkologicky nemocné nebo ty, které trpí autismem či jinou nemocí. A musejí to zvládat, s tou věčnou nejistotou, že nevědí, kdy a kam dopadne další raketa a zda se dožijí dalšího dne.
Proto jsme za část daru pana Lukačoviče vybudovali v celé řadě zdravotnických zařízení protibombové kryty. Zrovna před pár dny jsem mu posílal fotografie z nemocnice v ukrajinském městě Sumy, kam jsme díky němu dodali zdravotnický materiál a děláme i podzemní kryt. Ruská armáda je zhruba dvacet kilometrů od města, na které běžně dopadají rakety a díky krytu jsou pacienti ve větším bezpečí.
Co se týče krizí – stále posílají Češi peníze hlavně na Ukrajinu?
Z těch třech set milionů korun, které jsme od začátku roku vybrali, šlo sto milionů přímo na Ruskem napadenou zemi. Do toho máme samozřejmě i další sbírky – třeba právě na Sýrii. Ale chtěl bych zdůraznit, že díky sbírce Lepší škola pro všechny pomáháme i v Česku.
Loni jsme podpořili v programech dva tisíce dětí. Některé mají složité vztahy i osudy, většina pochází z extrémně chudých nebo nefunkčních rodin. Doučujeme je, aby uspěly ve škole, organizujeme předškolní kluby, kariérní poradenství… Nově jsme díky českým dárcům mohli ve vybraných případech zajistit i psychoterapeutickou péči.
Stále ještě běží akce Skutečný dárek, kde mohou lidé „koupit“ třeba krávu nebo kuřata a přispět tak na lepší život lidem v chudých zemích světa?
Ano, dělá nám radost a čeští dárci za něj utrácejí nejvíce ve vánočním období, kdy tvoří osmdesát procent všech darů. Ubyla v něm zvířata, naopak přibyla třeba dámská vložka, jako symbol toho, že řešíme menstruační chudobu a ženská práva.
S tím souvisí i projekt Dívčí síla, který upozorňuje na to, že v mnoha zemích mají dívky horší pozici než chlapci. Nemají vzdělání, protože rodiče to nepovažují za důležité, nebo nemohou chodit do školy, když mají menstruaci.
A my se snažíme celé to prostředí měnit. Nikoli ale násilně, nikoho do ničeho nenutíme. Pracujeme s dětmi, které chtějí chodit do školy – i jejich maminky to chtějí. V Afghánistánu jsme třeba budovali komunitní školy.
Izolovaná Gaza
Pojďme se přesunout ke Gaze. Vysvětlete, co se na území děje a proč tam nemohou pomáhat humanitární organizace?
Situace je složitá. Na Ukrajinu můžeme dojet vlakem a svobodně tam pracovat, ale do Gazy nemáme přístup. V současnosti je to tak, že faktický monopol na rozdávání potravinové pomoci má organizace Gaza Humanitarian Foundation, zřízená izraelskou vládou a podporovaná USA. Dříve se pomoc rozdávala na čtyřech stech místech na území Gazy, teď se soustřeďuje na čtyři. V nich musíte rozdat jídlo, které potřebují dva miliony lidí. Za posledních několik týdnů u toho bylo zabito osm set Palestinců.
Jak může pomoci Člověk v tísni nebo Češi coby dárci?
Momentálně je ta pomoc velmi omezená. Izrael nevpouští kamiony s humanitární pomocí, nedostane se tam skoro nikdo. Více než sto nevládních organizací, včetně té naší, proto vyzývá, aby se otevřely všechny pozemní přechody, byl obnoven plný přísun potravin, čisté vody, zdravotnického materiálu i materiálu pro stavbu dočasných přístřešků. Jednoznačně podporujeme snahu o okamžité příměří.
Už v roce 2023 jsme otevřeli v souvislosti s válkou Sbírku na pomoc Gaze, kam mohou lidé přispívat. I přes nesmírně těžkou bezpečnostní a logistickou situaci jsme spolu s partnery poskytli na místě psychologickou podporu více než osmi tisícům dětí. Osobně doufám, že se nám v budoucnu podaří zajistit i další pomoc.
Zažil jste ve své praxi někdy podobnou situaci?
Blokování humanitární pomoci se bohužel děje v mnoha konfliktech. Pracoval jsem třeba v Čečensku, kde bylo náročné dostat se s pomocí do Grozného. Ale vždy to bylo v menším měřítku než v Gaze. Většinou jsou zablokované dvě tři přístupové cesty do země. Málokdy všechny.
Téma války v Gaze v české společnosti dost rezonuje a málo se o ní mluví, protože názory jsou velmi protichůdné. Jak na váš postoj k současné situaci reagují dárci?
Už se nám i stalo, že někteří kvůli tomu ukončili spolupráci. A byli to třeba letití dárci. Na druhou stranu je tu spousta dalších, kteří nás podporují a souhlasí s námi. Je to, jak říkáte – pro společnost je to rozdělující téma. Poslední dobou ale máme pocit, že část veřejnosti získává na válku v Gaze vyváženější pohled.
Co byste chtěl vzkázat vašim dárcům?
Když jsem byl naposledy v Ukrajině, mnohokrát jsem slyšel větu: „Moc děkujeme, prosíme, vyřiďte to doma.“ Tak jestli můžu, tak předávám poděkování od lidí, kteří díky dárcům z Česka mají třeba opravenou nemocnici, školu nebo prostě střechu nad hlavou. Díky moc!
The post Kvůli postoji ke Gaze jsme přišli o některé dárce, říká Vyhnálek z Člověka v tísni appeared first on Forbes.
