Mamut v brance. Karel Vejmelka o nové smlouvě snů, Utahu, Arizoně a investicích

Forbes Před 13 hodinami

Karel Vejmelka je nyní po Lukáši Dostálovi druhým nejlépe placeným českým hokejovým brankářem, jeho cesta do NHL byla přitom hodně trnitá. Jeho čerstvě podepsaný kontrakt za více než půl miliardy korun ho posouvá do vyšší byznysové ligy. Pro elegána se zálibou v módě, skládání investičního portfolia a rychlých motorkách je to jen další výzva.

Na to, že Karel Vejmelka v devatenácti letech odmítl sen každého hokejového kluka, zahrát si NHL, se mu dnes nevede vůbec špatně. Má za sebou čerstvě podpis pětileté smlouvy, která mu vynese přes sto milionů korun ročně a je jasnou brankářskou jedničkou nejmladšího týmu nejlepší hokejové ligy světa.

V letošním Forbes žebříčku nejlépe placených sportovců je na děleném dvacátém až dvacátém druhém místě. Ale to je ještě se starou smlouvou. Ta nová by ho posunula těsně pod hranici top 10, třeba před tenistku Báru Krejčíkovou, fotbalistu Adama Hložka či nejlépe vydělávajícího českého hráče pokeru Romana Hrabce.

I když svou situaci Vejmelka popisuje jako pohádku, poznáte moc dobře, že v životním příběhu vždy stylově oblečeného elegána se žádné pohádkové zázraky neděly. Jen spousta zodpovědné práce a nesmírné dřiny.

Potkáváme se příznačně v Brně. Právě odtud, z místní Komety, do NHL před pěti lety odcházel a tady vyhrál dva extraligové tituly. Třebíčský rodák má jihomoravskou metropoli v krvi, i proto si jako místo na focení vybral ikonu brněnského panoramatu, katedrálu svatých Petra a Pavla.

Petra a Pavla… Osud je někdy docela vtipný. Na svou brankářskou masku, s níž prošel i zlatým mistrovstvím světa loni v Praze, si totiž nechal namalovat prezidenta Petra Pavla. Ale také Hradčany. Kontroverze, jakou hlava státu na brankářské masce vzbudila, neočekával.

Teď když sedíme v kavárně na Zelném trhu, má Karel Vejmelka už zahájenou letní přípravu. A za sebou tři týdny dovolené.

„Udržoval jsem se tenisem nebo jízdou na kole. Odpočinek mám rád, ale musí to být trochu aktivní. Byl jsem na Tenerife, hned po mistrovství světa. Procestoval jsem celý ostrov, jsou tam sopky, což mě baví. A pak jsem byl v Rakousku šlapat po horách. Tak mi to sedí, odmala mám ten pohyb v sobě,“ vykládá.

V NHL zůstává, hraje už však vyšší ligu. Byznysovou. Od letoška mu nabíhá kontrakt skoro dvakrát tak velký, než měl doposud.

Má byt v Arizoně, investuje do nemovitostí v Česku, plánuje koupit byt v Utahu, zajímají ho investiční hodinky a pestré investiční portfolio. Devětadvacetiletý magistr sportovního managementu totiž moc dobře ví, že hokej bude hrát prim v jeho příjmech jen po omezeně dlouhou dobu.

Máš čerstvě podepsanou smlouvu na pět let bezmála za dvacet čtyři milionů dolarů…

To je sen. Kdyby mi to někdo dřív řekl, nebudu mu věřit. Na druhou stranu ale moc dobře vím, co všechno jsem pro to udělal, co jsem obětoval. Že to bude v novém týmu NHL, je hodně divoký sen, který jsem popravdě ani neměl. Je to pohádka.

Jaký máš přístup k penězům, řešíš je rád?

Ano. Mám v sobě určitou míru odpovědnosti, nerad rozhazuji. Takže mě baví zajímat se o investování tak, abych peníze využil někde jinde. Tím však neříkám, že si nechci koupit hezké auto, ale zkrátka nerad riskuji. Jsem rád, že peníze můžu zhodnotit i mimo hokej.

Kdo ti s penězi radí?

Mám na to člověka přímo v Americe, jehož mi doporučili spoluhráči, kteří s ním měli dlouholetou zkušenost. Mám k němu plnou důvěru, utvrdil mě v tom, že to byl dobrý krok. Postupně budujeme moje portfolio, abych měl po hokeji čistou hlavu a byl zajištěný.

Ostatně jsi sám management studoval, nemáš k financím daleko. Snažíš se chodit v investicích do detailu?

Snažím se o to. Pokaždé když máme s mým poradcem nějaké sezení, rozebíráme různé postupy a možnosti, které jsou na stole. Chci po něm, aby mi to vysvětlil do detailů. Už od školy mám k financím blízko a také vím jak fungují kluby a jak fungují finance hráčů během kariéry. Hlavně ale po ní. I kolem sebe mám lidi, kteří to neřešili a dopadli zle. To je odstrašující příklad, chci být zodpovědný. Je to také způsob, jak odfiltrovat hokej.

Co je pro tvoje portfolio nejtypičtější?

Jsou to hlavně nemovitosti, pak samozřejmě dluhopisy. Snažím se, aby bylo široké. Moje první investice byla tady v Brně do bytů, byl to první krok, tehdy ještě na hypotéku. V Americe jsem měl už jiné možnosti, ale pořád se soustředím na nemovitosti tady v Česku.

V Arizoně jsi nic nekoupil?

Tam mám byt, který momentálně pronajímám. Ale během letoška jsem byl v Utahu ještě v nájmu, protože jsem nevěděl, jak celé angažmá dopadne. Teď mám však podepsanou smlouvu, takže se začínám dívat po vhodném bydlení.

Za co utrácíš? Četl jsem o tobě, že máš rád motorky.

To ano, ale mám už dlouho jen jednu, Hondu CB v kubatuře 1000 ccm. Mám ji ale v Čechách, během sezony na motorku sedat nechci. Musel bych mít pořád v hlavě, že je to riskantní, a to nechci. Když jsem v Česku, sednu si na ni, abych si vyčistil hlavu, loni jsme třeba s kamarádem jeli na road trip.

To je rychlá silniční motorka. Choppery a klidná jízda po Route 66, která vede i přes Arizonu, tě neláká?

Ale ano, první motorka, která se mi začala líbit, když jsem byl malý, byl právě chopper Harley-Davidson. Časem na ni asi dojde, teď mě však ještě baví rychlá jízda.

Za deset let tě tedy potkáme v Brně v kožené bundě na Harleyi?

Přesně tak to mám v plánu. Ale momentálně mám radši nějakého naháče a svižnější jízdu.

Dobrá, takže motorky ne. Za co si tedy dovolíš utratit, i když víš, že bys nemusel?

Musím říct, že poslední dobou mě hodně baví hodinky, také z investičního hlediska. Nedávno jsem si koupil rolexky, jež jsme si dopřáli s klukama z týmu, který loni vyhrál mistrovství světa v Praze. Domluvili jsme se, že si koupíme společně speciální model i s gravírováním. Rolex nám je oficiálně předal letos v červnu, měli jsme i společnou večeři. Byl to moc příjemný večer.

To už jsme ve světě módy. Ty máš ostatně i vlastní e-shop s oblečením. Baví tě móda?

Baví mě už odmala, měl jsem totiž vždy trochu jiný vkus než ostatní. Chtěl jsem se odlišit, bavilo mě vymýšlet si odlišné styly.

V teplákovce mě v Brně asi nikdo nepotkal. Mám možnosti pořídit si hezké obleky na zápasy, sledovat trendy a mít přehled o tom, co se ve světě módy děje. Myslím, že to, co člověk nosí na sobě, o něm hodně vypovídá. Snažím se vypadat trochu jinak než jako…

Hokejista?

Hokejista. Musím ale říct, že se situace hodně změnila. Hokejisté si hodně vymýšlejí vlastní obleky a outfity na různé akce mimo led jako charitativní večírky a galavečery.

Kromě hodinek jsi na některou část šatníku vyloženě vysazený?

Asi ne, na chlapa mám možná docela dost bot. Ale pořád je to v normě, někteří spoluhráči mají třeba šedesát párů bot, já budu mít do dvaceti.

Vraťme se k e-shopu s oblečením, čí to byl nápad?

Byl můj. Ležel mi už nějakou dobu v hlavě, původně vznikl ve spolupráci s třebíčskou charitou. Z Třebíče pocházím a chtěl jsem s ní spojit a vymyslet projekt, který pomůže potřebným. Vymysleli jsme spolu tenhle projekt. Navíc to pro mě je zajímavá zkušenost i z hlediska managementu a marketingu.

Měl jsem na začátku úplně jiné představy o jeho fungování, nakonec je s tím mnohem víc práce, než se zprvu zdálo. Ale patří to k tomu. Jsem hlavně rád, že to pomáhá dobré věci a že to už druhým rokem funguje.

Máš přímo prsty i v jiných byznysových projektech?

Angažuji se ještě v Saves Help, což je nadační fond, který založil hokejový brankář Šimon Hrubec, ten v Třebíči chytal, když jsem byl ještě malý kluk. Byl to pro mě jeden ze vzorů a já jsem byl rád, že když to před pár lety zakládal, byl jsem mezi prvními, jež oslovil.

Je to organizace založená vyloženě pro hokejové brankáře a za každý zákrok při zápase jde deset korun na dobrou věc. Když se mi třeba povede odchytat zápas se 46 zákroky, je z toho 460 korun. Během sezony, když sečtete všechny zápasy a vynásobíte počtem brankářů, kteří se na tom podílejí, je to slušná částka.

Během dvou mistrovských sezon v Brně, kde jsi v základní části hodně chytal, sis dodělával bakaláře. Bylo to kvůli rodičům, nebo spíš jako investice do budoucna?

Od našich jsem často slýchával, že nemám jistotu, že mě hokej uživí. To byla samozřejmě pravda, víme to všichni. Ale v těch dvanácti nebo patnácti letech byste na zimáku byli nejradši celý den a na školu kašlali.

Já jsem věděl, že na zimáku vždy odvedu maximum, ale pak mě čekaly domácí úkoly po tréninku, kdy jsi unavený a vážně se ti nechce. Na gymplu jsem už měl individuální plán a na tenhle režim si zvykl. Naučil jsem se učit se sám, což mi pak při studiu na vysoké škole hodně pomohlo.

Bakalářku jsi psal na téma přípravy profesionálního hokejového brankáře. Dozvěděl ses o své profesi skrze teorii něco nového?

Velká část studia byla zaměřená na anatomii, která mi umožnila si uvědomit, co moje tělo při chytání vlastně dělá. Bližší téma jsem si asi vybrat nemohl, takže mě bavilo. Diplomku jsem pak psal na téma neurovizuálního tréninku, což je trénink zaměřený na okohybné svaly.

Ty se dají trénovat?

Ano. Je to sval jako každý jiný, jen jsou na to specifická cvičení. Je to o tom, dostat oči do extrémních pozic, ale pořád je mít soustředěné na jeden bod. Věděl jsem, že je to zajímavý druh tréninku, ale moc jsem o něm nevěděl. Tak jsem si řekl, že se o tom aspoň něco dozvím, před šesti lety to tu nikdo neřešil.

Jeden z trenérů mi to doporučil s tím, že to dělají tenisti a že by se mi to mohlo hodit. Zjistil jsem, že mozek se dá vycepovat tak, jak jsem to nečekal. Diplomku jsem začal psát až po dvou letech cvičení, takže jsem viděl svůj progres a začalo mě zajímat, jak to funguje.

Takže ti ro zkracuje reakční čas?

Ano, to je ten cíl. Oči mají rychlejší reakci a mozek se tolik neunaví, protože je vycvičený na zápřah. Pracoval na tom se mnou jeden český očař, který se zaměřuje na sporty, jako je golf, tenis a podobně. U sebe jsem viděl progres už po dvou měsících a rychle jsem pochopil, jak důležitá část tréninku to může být.

Karel Vejmelka je taková jednička s číslem 145. Na tomto sítě si ho totiž v roce 2015 vybral v draftu do NHL klub Nashville Predators. Za ten ovšem nikdy nenastoupil, nováčkovský kontrakt totiž odmítl s tím, že si chce dodělat školu.

Kromě toho měl silnou pozici v Brně, zatímco v zámoří by se devatenáctiletému českému brankáři zápasy sbíraly těžko. A tak vlastně vsadil na sebe. I s vědomím, že sen o NHL tím může definitivně skončit.

Dnes jsme ale v kalendáři o deset let dál a Vejmelka je v úplně jiné životní pozici. Dvojnásobný mistr české extraligy, zatím ještě nejlépe placený český brankář a také jasná jednička v týmu NHL. Nutno dodat, že jde o velice unikátní tým: loňská sezona pro něj totiž byla vůbec první v jeho existenci. A v bráně u toho byl Karel Vejmelka.

Máš za sebou rok v Utahu, zvykl sis tam?

Asi jo, oproti Phoenixu v Arizoně je Utah více evropský. O Utahu jsem předtím moc nevěděl, kromě toho, že tam žije hodně mormonů a že hlavní město je Salt Lake City.

Až když jsem se nastěhoval, zjistil jsem, že je to menší město v údolí mezi horami. Žijí tam specifičtí lidé, kteří mají životní filozofii postavenou na velkém počtu dětí. Je to svým způsobem vlastní národ. Okouzlila mě ale tamní příroda, hory jsou nalepené přímo na město, takže Utah má pro mě hodně vyžití i mimo hokej. Je to pro mě ideální destinace.

Hraje roli nadmořská výška? Hodně sportovců říká, že hrát ve městech, jako je třeba Denver, je náročné.

Je to poznat i v Utahu, průměrná nadmořská výška je někde pod dvěma tisíci metry. To byl pro mě velký skok, když jsem přijel z Arizony, první dva týdny jsem to hodně cítil při tréninku. Pak se na to plíce i tělo adaptovaly a teď už je to spíš výhoda. Máme díky tomu fyzičku navíc.

V Utahu se už desítky let hraje basketbalová NBA, hokej tam má za sebou první sezonu. Má tam hokej nakročeno dobře?

Na NBA jsem ve Phoenixu byl, když byli na vrcholu. Naopak v Utahu se jim sezona nepodařila, ale lidé halu, kterou s týmem Utah Jazz sdílíme, přesto zaplnili, což by se nepodařilo jen tak někde. Takže potenciál pro vrcholový sport Utah nepochybně má.

Od příští sezony ti bude krýt záda Vítek Vaněček, čerstvý vítěz Stanley Cupu. Čecha jsi zatím v Utahu neměl, těšíš se?

Rozhodně, bude to zpestření. Je vždy fajn mít v týmu nějakého Čecha, tím spíše brankáře. Známe se z mládežnických reprezentací, ale dlouho jsme se neviděli. Je super, mít možnost s někým i mimo zimák probrat nějaké věci v češtině.

Kluci v týmu jsou super, ale Čech v týmu je benefit. Navíc možná přibude třetí Čech v Utahu, křídelník Michal Kunc v Utahu podepsal takový zkušební kontrakt, podobně jako já kdysi v Arizoně. Znám ho z Brna jako mladého kluka, bude to pro něj velký skok. Znám to, byl jsem v podobné pozici, počítal jsem s tím, že skončím v béčku na farmě. Ale dopadlo to, jak to dopadlo.

Chytal jsi za Utah v jeho vůbec první sezoně existence. Dokonce se tým ani nejmenoval Utah Mammoth jako nyní, byl to „jen“ Utah Hockey Club. Vnímal jsi z hlediska sportovního managementu nějakou lekci? Přece jen jsi měl srovnání se zaběhnutou Arizonou.

Být u prvního roku organizace bylo unikátní, protože pokud se nic nestane, ten klub tu bude další desítky let. Věděl jsem, že první rok bude mimořádně důležitý: kvůli fanouškům, vnitřní organizaci i sponzorům. Bral jsem to jako velkou výzvu i zodpovědnost, takovou šanci nedostane moc lidí.

Snažím se vnímat, jak marketing kolem týmu funguje, a musím říct, že dělají skvělou práci. Ve srovnání s Arizonou je tady už teď víc merchandisingu, máme velký fanshop, kde se věci pravidelně mění.

V Arizoně fanshop ani nebyl, vše se kupovalo online. Během zápasů v Utahu navíc prodávají nejen týmové dresy, ale tisknou přímo na stadionu i konkrétní jména lidí na záda. Když vyjedu na led, rozhlídnu se po hledišti, a když vidím svůj dres, skoro tomu nevěřím.

Dostal si pětiletý kontrakt, jsi jejich první jednička. Není to z hlediska historie klubu hodně výjimečné? Budeš nejspíš u toho, když se budou bořit významné milníky.

Takhle jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ale ano, mám šanci zapsat se na první místo v hodně klubových metách. To je obrovské privilegium a motor do další práce.

Překvapila tě rozvířená debata kolem tvojí masky na mistrovství světa, na kterou sis nechal namalovat českého prezidenta Petra Pavla?

Nečekal jsem, že to bude mít tolik negativních reakcí. Ale neřešil jsem to, dal jsem si to tam z vlastního rozhodnutí a respektu k aktuálnímu prezidentovi. Dřív bývalo také běžné, že si brankáři dávali prezidenty na masky.

Věděl jsem, že Petr Pavel má hokej rád, sám ho hrál, byl se podívat na naše zápasy a pozval nás na Hrad, když jsme vyhráli zlato. Já za tím vůbec nehledal politiku, jak se někde psalo. Pro mě to byl projev patriotismu.

Jak vnímáš celou situaci kolem ruských hráčů, kteří si za svůj tým na mezinárodních akcích nezahrají, ale v NHL jich je plno? Bavíte se o tom v šatně?

Určitě se to řeší, mám spoluhráče Rusa, s nímž se o tom občas bavíme. Celkově je to pořád velké téma, které se moc neřeší, ale jakmile na to přijde řeč, bavíme se o tom intenzivně a dlouho. Ale vždycky v klidu, nehádáme se. Názory jsou však různé, to ano.

Alexandra Ovečkina, hlasitého zastánce Vladimira Putina, v týmu nemáte…

To ne, tam by to asi bylo trochu ostřejší. Na druhou stranu nejsem politický fanatik, jen se nebojím vyslovit svůj názor. Tady jsou karty, myslím, rozdané jasně: je zřejmé, kdo se brání a kdo je agresor.

O brankářích se říká, že jsou trochu jiná sorta lidí než ostatní hokejisté. Podepsal bys to?

Já osobně asi ne, byť jsem tyhle narážky slýchával celou kariéru až doteď. Myslím si ale, že to říkali hráči, kteří sami o sobě pochybovali nebo cítili zášť. A pak si to vylévali na nás. Musím říct, že znám hodně divných hokejistů z pole, rozhodně to neplatí jen o brankářích. Viděl jsem hráče dělat rituály, které jsem u brankáře v životě neviděl.

Ale něco na tom třeba bude, přece jen málokdo by na sebe nechal střílet pukem rychlostí 120 kilometrů za hodinu. To si málokdo dokáže představit. Přesně tak to podle mě vzniklo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak, že se do brány nikomu moc nechtělo.

Není pro tebe vlastně hokej, coby pro brankáře, individuální sport?

Tvrdím to také. Jsme ti, kdo zachraňují situaci ve chvíli, kdy hráči před námi udělají tři chyby. Ale já tu chybu už udělat nemůžu. Jako brankář jsem na hraně: buď to chytím a budu za hrdinu, nebo to pustím a jsem za idiota. Proto je pro nás velmi důležitá mentální stránka přípravy.

Platí, že kdo se vrací, nevěří brankáři?

V nadsázce ano. Ale nejde to jen zlehčovat, zažil jsem i zápasy, kdy to v podstatě skutečně bylo na mně. Buď jsem podal hodně dobrý výkon a zázračně jsme těsně vyhráli, nebo to nevyšlo ani mně a byl z toho debakl.

V NHL držíš rekord v počtu zákroků při své první vychytané nule. Měl jsi jich 46, což je na jeden zápas enormní číslo. Byl to jeden z těch zápasů, kdy to bylo o tobě?

To bylo v době, kdy jsem byl v Jiříkově vidění, byla to moje první sezona v NHL. Svět kolem mě zmizel, řešil jsem jen jedno střídání za druhým. Šel jsem od střely ke střele, ani jsem po zápase neřešil, kolik střel na mě šlo. Doteď je to pro mě jeden z velkých hokejových zážitků. Ale také to bylo potvrzení, že na to mám a můžu chytat nejlepší hokejovou ligu světa.

Do NHL jsi šel v pětadvaceti letech, ale už roky předtím si tě vybral Nashville na 145. místě. To je pozice, na níž si hráči často NHL už ani nezahrají. Vydržela ti naděje i tak dlouho poté, co si tě na draftu někdo vybral?

Když jsem měl v Nashvillu možnost podepsat nováčkovský kontrakt, hrozně se to ve mně pralo. Chtěl jsem si to jít zkusit, ostatně většina kluků na tu jednu kartu vsadí a jde tam. U mě však byla situace jiná, měl jsem vzdělané rodiče, kteří po mně chtěli, aby byla na prvním místě škola. Když se mi nedařilo ve škole, měl jsem zákaz jít na trénink a podobně.

Přirozeně jsem tak řešil jako první školu a rozhodl se školu dodělat. Neříkám, že to nebylo na stole, ale poté, co mi agent řekl, že bych byl nejspíš na farmě druhý či třetí brankář, rozhodl jsem se zůstat. Přitom tady v Kometě jsem měl dobrou pozici a věděl jsem, že tu chytat budu.

Ale žádná bezpečná varianta to také nebyla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ riskoval jsem, že si tím cestu do NHL nadobro zavřu. Nakonec to klaplo a magisterský titul jsem si dodělal ve stejný rok, kdy přišla nabídka z Arizony.

Jak na ni došlo?

Po sezoně v Brně jsem agentovi řekl, že bych chtěl zkusit hrát někde venku, prioritně v NHL. Ale bylo mi už pětadvacet, takže jsem byl nohama na zemi a říkal jsem si, že to bude spíš Švédsko nebo Finsko.

Byla to zvláštní sezona 2019/2020, která se kvůli covidu ani nedohrála. Ani jsem nedoufal, že by laso z Ameriky přišlo. Nakonec mi agent po čtrnácti dnech zavolal, že přišla zajímavá nabídka z Arizony, kde bych měl šanci hrát o místo jedničky na farmě.

Také je dobré připomenout, že jsi byl v pozici čerstvě dvojnásobného mistra extraligy.

To mohlo hrát roli, ale na druhou stranu jsem v play-off nechytal. V bráně jsem však byl hodně během základní části, která nás do play-off dostala. Školu jsem měl tehdy dodělanou, a kdy jindy si to zkusit než teď. Dal jsem si den na rozmyšlenou a nabídku přijal.

Proběhl tam nováčkovský kemp, na nějž navázal tréninkový kemp s hlavním týmem. Všichni kluci, kteří se chtěli dostat do brány, byli mladší než já. Pro mě to byl malý zázrak, takhle staré nováčky už většinou kluby nechtějí. Chtěl jsem si to hlavně užít, věděl jsem, že to může být naposled.

Poslední zápas přípravy jsme hráli v Las Vegas a měl jsem ho odchytat celý. Věděl jsem, že se tam bude lámat chleba. Vyhráli jsme 3:1, měl jsem kolem čtyřiceti zákroků a všechno dobře dopadlo.

Bylo by to pro tebe osobně těžší, kdybys do NHL odešel hned po draftu, když ti ještě nebylo ani dvacet?

Určitě bych na situace, které se objevily, reagoval docela jinak. Ani v Kometě jsem neměl situaci jednoduchou, do brány jsem se musel probojovat. To mě naučilo pracovat pod tlakem. V devatenácti letech jsem na takové úrovni určitě nebyl, dříve jsem býval větší nervák, i v těch pětadvaceti.

Měl jsi někoho, kdo by ti v NHL řekl co a jak? Nemají třeba čeští hráči jednu whatsappovou skupinu?

V kontaktu všichni nejsme, v Arizoně tehdy byl jediný Čech, Dmitrij Jaškin, kterého jsem do té doby neznal. Přišel jsem s mizernou angličtinou, hodně mi při adaptaci pomohl, trávil se mnou prakticky veškerý čas mimo led. Jsem mu za to vděčný. Další dva kluci z Arizony jsou se mnou teď v Utahu a jsou to z týmu moji nejlepší kamarádi.

Vyhovuje ti americký způsob života? Během sezony navíc hodně cestuješ.

Asi jsem si už zvykl. První rok v Arizoně byl složitý. Krásné prostředí, ale i pětačtyřicetistupňová vedra, která jsou v poušti extrémní. Na začátku jsem měl dva měsíce rýmu, než jsem si zvykl na přechod mezi ledem a venkovním parnem. Navíc jsou tam všichni zvyklí klimatizovat na sedmnáct stupňů. Ale pak vyjdeš ven a dostaneš ránu z pouště. Říct však hned první týden, že mám rýmičku, to prostě nešlo.

Nejhorší byly výkyvy. V Arizoně máte čtrnáct dní čtyřicítky a další dva týdny monzunové deště a teplota jde na patnáct stupňů. A pak zase tři týdny vedro. Pro tělo je lepší adaptovat se na jednu teplotu než takhle skákat. Musím říct, že dneska už mi třicetistupňové vedro v Česku přijde horší než čtyřicítky v Arizoně. Je tam jiné teplo, suché.

Hodně sportovců teď řeší vlastní atletickou longevity, projevilo se to i u tebe?

No jasně, s postupujícím věkem se to mění, nemůžu například zvedat těžké váhy stejně jako ve dvaceti.

Do jógy ses pustil také?

To jsi zrovna narazil na jejího propagátora, ačkoli dřív jsem o ni ani nezavadil, myslel jsem si, že je to lehké cvičení pro ženy. Ale dospěl jsem si k ní sám, člověk zapojuje úplně jiné svaly než obvykle v bráně, což je hodně specifický pohyb. Jsi v polodřepu v bráně a velkou část zápasu se vlastně pořádně nehýbeš. Jde o kombinaci soustředění a připravenosti na cokoli, co se může na ledě stát.

Letos jsem se k józe dokopal a cvičím ji pravidelně. Cítil jsem na sobě, že tělo tuhle formu relaxu potřebuje. Věděl jsem, že potřebuji tělo zpevnit, a přišel jsem si na to, že jóga je náročnější, než jsem si zprvu myslel.

Je to ve vrcholovém sportu trend?

Potkávám se se spoustou lidí, s nimiž jsem třeba hrával a bývali hodně silní v posilovně a zvedali extrémní váhy. A dnes už to nedělají, netahají to přes záda a nahradili to cviky s vlastní vahou, které jsou v zavěšení. Někteří dělají i pilates.

Například Švýcaři už to řeší delší dobu, v Americe se to dostává do popředí teď. Je to zajímavé, protože člověk si v tom často najde své slabé stránky. Jako hokejisti jsme schopni zvednout 150 kilo v dřepu, ale pak nejsme schopni se hnout v některých z těchto pozic.

Konec kariéry je ještě daleko, ale umíš si představit, že bys v USA zůstal?

Zajímavá otázka. Teď si to neumím představit. Ameriku mám rád a vždy tam rád jedu, ale teď si neumím představit, že bych tam byl pět let v kuse a do Česka se nevracel. Chybí mi česká povaha, čeští lidé, česká kuchyně a české pivo.

Netřeba dodávat, že v Česku mám rodinu, která tu chce zůstat. I do budoucna, například kvůli dětem, vidím jako domov Česko. Umím si představit, že přes zimu budu na pár měsíců v Americe a zbytek roku tady.

Kde by byl ten druhý domov?

Zatím je to Arizona, která mi přirostla k srdci. Byla to první zámořská štace, mám tam kontakty, byt, mám se kam vracet, mám tam i české přátele. Utah je také krásný, ale zatím jsem tam krátce. Zkus se mě zeptat za pět let.

The post Mamut v brance. Karel Vejmelka o nové smlouvě snů, Utahu, Arizoně a investicích appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek