Urbanista a architekt Osamu Okamura od září nastoupí do vedení Českého centra v Tbilisi. S Forbes Life promluvil o tom, jaká mise jej čeká v Gruzii, a podělil se i o svou perspektivu řešení problémů dnešních měst. Na motivy své úspěšné knihy Město pro každého nedávno zahájil výstavní projekt v Roztokách u Prahy i v Německu.
Jako urbanista se dlouhodobě zabýváte tím, jaké problémy trápí dnešní města. Jak je na tom gruzínské Tbilisi, kde se od září stanete ředitelem Českého centra?
Tbilisi leží na hranici našeho evropského civilizačního okruhu. Ale to, co se děje v jeho centru, je do značné míry definováno právě tím, co se odehrává na okraji.
Gruzie leží na průsečíku několika civilizačních a kulturních okruhů – západ/východ, sever/jih, křesťanství/islám, Evropa/Asie. Kolem Kavkazu existuje dokonce pět různých nejasných variant toho, kde končí Evropa a začíná Asie. Je to zkrátka místo kulturních střetů a to mě láká.
Gruzie je jedním ze strategických míst, kde nyní Česko posiluje kulturní diplomacii. Proč?
Kulturní diplomacii v Gruzii nijak zvlášť neposilujeme, jsem jen dalším ředitelem v řadě, České centrum v Tbilisi působí již několik let. Gruzie je sice relativně malá země, ale svou polohou důležitá, mimo jiné láká i řadu českých podnikatelů a investorů.
Mnoho Čechů tam ale především pravidelně jezdí proto, že milují tamější přírodu, lidi i jídlo. Máme s Gruzií dlouhodobě dobré vztahy, přinejmenším od dob Rakouska-Uherska.
Současná politická situace v Gruzii je ale velmi napjatá. Jaké kvality vám do nové role poskytne váš background architekta a urbanisty?
Zkušenost s vyjednáváním mezi stranami, které se rozcházejí v pohledu na svět, je pro urbanistu denním chlebem. Dohoda o směřování města na komunální rovině je svým způsobem apolitická v tom smyslu, že se lidé musejí na něčem shodnout napříč politickým spektrem, aby město dobře fungovalo, a tady to bude podobné.
Díky tomu, že mám zkušenosti z městského plánování, bude mojí snahou přemosťovat rozdělení společnosti. Podobně jako v oblasti architektury, tak i v oblasti kulturní politiky se budu snažit nacházet společná témata, která pomohou udržovat a rozvíjet funkční vztahy.
Máte rozmyšlené první kroky, které v Gruzii podniknete?
V architektuře je důležité to, aby se domy nepřesazovaly katalogovým způsobem z jednoho prostředí do druhého. První fází každého architektonického projektu je proto mapování, zaměřování a průzkum terénu, teprve pak vzniká další koncept.
I v mé nové roli bude první fází zaměřování terénu – konkrétně kulturního. Mám zkušenosti z architektonických a urbanistických konzultací projektů na Ukrajině, v Rumunsku nebo v Moldavsku, ale pole kulturní diplomacie pro mě bude opět novou pracovní perspektivou.
Jste aktivní i v mnoha dalších oblastech – píšete knihy, kurátorujete výstavy, vyučujete a také například vystupujete v urbanistické divadelní performanci Virtual Ritual. Budete se těchto aktivit muset kvůli nové roli vzdát?
Všechny aktivity, které mám v Česku, postupně ukončuji a další si nenabírám. Jsem ale člověk, který celý život dělá paralelně několik různých věcí najednou. Narodil jsem se v Tokiu, nějaký čas jsem strávil v Chicagu, žil jsem mnoho let v Brně, Liberci, Praze a nedávno jsem se vrátil z Hongkongu, a i když se fyzicky přestěhuju do Tbilisi, není pro mě problém pracovat mentálně po celém světě.
Virtual Ritual se hraje už šest let a zatím poslední představení by mělo být v listopadu v Plzni. Když jsem byl děkanem liberecké fakulty, bral jsem si na divadelní představení vždy moji soukromou dovolenou, a pokud mi to bude umožněno, tak to budu dělat i z Tbilisi.
Foto Středočeské muzeum v Roztokách
Na základě oceňované knížky Město pro každého, kterou jste vydal spolu s Jiřím Frantou a Davidem Böhmem, právě probíhá nová výstava v Roztokách u Prahy i v Německu. Bude mít projekt nějaké další pokračování?
Knížka byla zatím kromě češtiny vydána i v Německu, Číně a v Japonsku, získala řadu ocenění a tyto ohlasy přilákaly pozornost institucí, které se nám začaly ozývat s tím, že mají zájem vystavit modely města, které jsou v knížce nafocené.
Jenže ty byly vytvořeny vždy jen na jednu fotografii do knihy a už neexistují. Přišlo mi ale škoda nevyužít tento skvělý vizuální můstek k přibližování profesionální urbanistické linky, protože s Jirkou a Davidem se obsahově i formou dobře doplňujeme.
První nás oslovily Roztoky a potom nejvýznamnější německé muzeum architektury ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam dostala výstava obrovskou vizibilitu, protože po třech letech, kdy bylo muzeum zavřené, otevírali budovu po rekonstrukci. Jirka s Davidem pro ni vytvořili nový model města a mojí rolí bylo uspořádat sérii workshopů a vzdělávacích programů o tom, jak zlepšovat kvalitu života ve městech, které jsme připravili spolu s Pěšky městem.
Dodali jsme urbanistický kontext z knihy, který koresponduje s nejdůležitějšími výzvami pro Frankfurt, jimiž jsou monofunkční městské zóny, gentrifikace, doprava a nedostupnost bydlení. A k nim jsme přidali konkrétní příklady z Frankfurtu. Do Roztok jsme přizvali i další výtvarné umělce, kteří se u nás zabývají veřejným prostorem, architekturou a městem – a zájem o další výstavu mají také v Labyrintu Divadla Drak v Hradci Králové a v knihovně v Nymburce.
Je Praha „městem pro každého“?
Snaží se jím být. Představuji si pod tímto termínem město, které je finančně dostupné, inkluzivní i pro sociálně slabší a jinak znevýhodněné a současně je příjemné pro život. Jde tedy o kombinaci ekonomické a sociální přívětivosti i kvality životního prostředí.
Zároveň by každé město mělo být inspirativní. I ve městě, které na první pohled vypadá perfektně, totiž mohou být lidé nešťastní. Města musejí být dynamická a překvapivá, aby vytvářela určitý kvas, který lidi baví. Do města proto nevyhnutelně patří i drobná napětí, střety kultur, generací, názorů a snů.
Kdo se reálně nejvíce snaží o to, aby byla Praha městem pro každého?
Projekty a záměry, které koncipuje IPR (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, pozn. red.), jdou tímto směrem, ale vnímám i to, že o město začíná jít samotným lidem, kteří v něm žijí. Zlepšuje se to spolu s nástupem generace, která již nezažila komunismus. Lidé cestují, vnímají pestrost míst nedotčených totalitou a chtějí ji přenést i sem.
Města, kde úsilí vychází od samotných obyvatel, mají energii. U nás je vidět nejen v podobě stavebních investic, ale třeba i v podobě různých festivalů, cykloakcí, ale i demonstrací. Města, o která jejich vlastní obyvatelé ztratili zájem, nemají budoucnost. Já v tomto zjednodušeně rozděluji města do dvou kategorií: na ta úspěšná, do kterých se lidé stěhují, protože v nich chtějí žít, a ta neúspěšná, z nichž lidé utíkají.
Foto Středočeské muzeum v Roztokách
Co nebo kdo rozhoduje o tom, jestli bude město úspěšné?
O tom si lidé rozhodují sami. Když nemají vzdělání, schopnost vyhledávat příležitosti a prosazovat různorodé nové podnikatelské záměry, nemají kapacitu město rozvíjet. Jako odstrašující příklad urbanisté rádi uvádějí Detroit – někdejší výkladní skříň automobilismu, která mívala jeden a půl milionu obyvatel.
Dnes přežívá na polovině a každý den tam bourají čtyři prázdné domy. Vsadili totiž jen na jednu kartu, neinvestovali do vzdělání, došlo k prostorovému rozdělení města a rozbujela se tam kriminalita.
Že lidé z města utíkají, ale není chyba urbanistů – každé město je jen otiskem svých obyvatel. Když něco ve městě nefunguje nebo chybí, od díry v chodníku až po dostupné bydlení, jsme jako obyvatelé jediným viníkem, protože si to neumíme spolu domluvit a zařídit.
Které město je dnes takovým největším českým Detroitem?
Z dvaceti největších českých měst se s úbytkem obyvatel bohužel potýká nadpoloviční většina. Je to celoevropský fenomén, důvodem je kombinace nízké porodnosti s odchodem obyvatel jak do úspěšnějších měst, tak z centra na předměstí.
Není to ale nutně špatně. Pokud se bavíme o rozvoji měst, nemusí to nutně znamenat jejich rozrůstání. Proto teď urbanisté v Evropě řeší, jak chytrým způsobem zintenzifikovat města tak, aby se z nich stala příjemná, zdravá, bezpečná, funkčně pestrá a finančně dostupná místa krátkých vzdáleností.
Ve kterých českých městech se toto daří?
Velký kvalitativní skok vnímám u měst, která se rozhodla, že zaměstnají městského architekta – ať už jde o člověka na částečný úvazek nebo několikasethlavou instituci. Jsou pak schopna systematicky, koncepčně a dlouhodobě plánovat, protože jejich práce překlenuje politická volební období.
Každé město je jen otiskem svých obyvatel.
Příklady dobré praxe vycházejí ze schopnosti samospráv napříč politickým spektrem spolupracovat s experty. V Česku je asi 650 měst a kolem dvou set z nich už svého městského architekta má. V tom se u nás třeba Polsko nebo Rumunsko může inspirovat. Naopak my bychom měli jezdit pro inspiraci do Vídně, jako to dělá například starosta Litomyšle.
Ta je již známou výkladní skříní české architektury. Kdo další Litomyšl následuje?
Například prstenec menších obcí kolem Prahy, jako jsou Dolní Břežany nebo Líbeznice. Stěhuje se tam střední třída obyvatel z Prahy, která má vyšší požadavky a vytváří tlak na kvalitu prostředí. Ostrava nebo Liberec nastartovaly městské plánování oproti Praze s několikaletým zpožděním a nyní už se postupně začíná realizovat. Jako první se to většinou projeví v revitalizaci důležitých veřejných prostranství a budov.
Kvalitní veřejné stavby teď vznikají především v regionech – ať už jde například o Galerii Plato v Ostravě od polského architekta Roberta Konieczného, která se poprvé dostala za Česko mezi hlavních pět nominací na Evropskou cenu za architekturu, galerii GAMPA v Pardubicích od Jana Šépky, nebo novou radnici v Lázních Bělohrad od studia re:architekti.
Foto Foto Juliusz Sokołowski, Jakub Certowicz
Foto Ondřej Bouška
Foto Aleš Jungmann
Tato kvalitativní změna nastala v průběhu posledních deseti let a souvisí i s generační obměnou v politice, kde se angažují i sousedské strany, hnutí nebo občanské iniciativy. Starší generace se ještě spoléhala na to, že za ně jejich problémy někdo vyřeší, kdežto ta mladší již bere věci do svých rukou.
Skutečným hybatelem změn je ale často i soukromý sektor…
Projekty, které kladou důraz jen na jednostranné zájmy svého majitele, ale nemusejí být dlouhodobě udržitelné. Nejúspěšnějšími projekty jsou ty, kde dochází ke spolupráci napříč všemi aktéry – urbanisty, samosprávou, developery, investory, občany.
Tím, jak se chováme, sami vytváříme poptávku po tom, jak by město mělo vypadat. A té pak budou naslouchat developeři i politici, protože se jim to vyplatí. Město plánuje každý z nás už jen tím, že každý den vychází ven na ulici.
Jak?
Když ráno sáhnu pro klíčky od auta, zvyšuju tím pravděpodobnost, že za dvacet let budu trávit dny v dopravní zácpě. Když vyrazím pěšky, zvyšuju tím šanci, že budoucí město bude zdravé, bezpečné a všechno v něm bude na dosah ruky.
Mentální mapa města se takovým vědomým rozhodnutím přepisuje a začnete se rozhodovat jiným způsobem i o tom, jak a kde si vybíráte bydlení, práci nebo školu pro děti. Najednou zjistíte, že potřebujete stín, ale nikde nejsou stromy, protože s klimatizací v autě jste je nepotřebovali.
Foto Středočeské muzeum v Roztokách
Chůze je podmínkou zdravého života i nástrojem městského plánování. Kombinace stárnutí populace a tepelných ostrovů ve městech nás jednou bude stát zdraví i spoustu peněz.
Ve svém projektu Město pro každého vyjmenováváte vedle dopravy i řadu dalších problémů současných měst, jako je gentrifikace nebo kvalita veřejného prostoru. Pociťujete některé z nich na vlastní kůži?
Veřejný prostor by měl být nízkoprahový a co nejinkluzivnější, aby v něm bylo dobře i vícečetné rodině, která si chce venku jen sníst svačinu z domova. V Praze mi například chybí pítka, která jsou třeba v Římě na každém rohu. Když jdete běhat podél Vltavy, není tam několik kilometrů ani jedno, o veřejných toaletách ani nemluvě.
Některé části Prahy ale postupně procházejí pozitivní proměnou, jako například Stromovka, Riegrovy sady, Karlovo náměstí nebo Rohanský ostrov, kde se těším na nový park. Jde to správným směrem, jen to trvá dlouho. S klimatickou krizí například znovu objevujeme svůj vztah k vodě. Ve světě se čistí řeky a obnovují městské plovárny, u nás vznikají alespoň náplavky.
Notorickým příkladem je ta v Praze, která je teď paradoxně zase ohrožena, protože tam vznikají drahé kavárny pro turisty a všude parkují komerční lodě. Původní iniciátoři proměny náplavky, mezi nimiž byl například (A)void, teď dostávají nepochopitelně od města vyhazov. Náplavky ale nedávno obnovili například také v Hradci Králové, Plzni, Brně, Ostravě či v Liberci.
Kousek od pražské náplavky se dostavuje Dvorecký most, jehož prostor dotváří umělec Krištof Kintera. Je to i jeden z příkladů kvalitativní proměny veřejného prostoru, který ukazujete na výstavě v Roztokách u Prahy. Které další umělecké projekty dokázaly pozitivně proměnit veřejný prostor?
Umění do veřejného prostoru patří. Krištof Kintera si hraje s jazykem pouličního mobiliáře, z obyčejných lamp dělá sochy a dává jim hlubší význam. Model jeho sochy Myslitele, která bude stát u Dvoreckého mostu, jsme umístili na výstavu tak, aby jako jeden z aktérů seděl u stolu a zamýšlel se nad podobou budoucího města spolu s návštěvníky naší výstavy.
Z poslední doby se mi líbí například revitalizace parku na Náměstí TGM ve Zlíně od Ellement Architects s výtvarným dílem Jiřího Valocha nebo zásahy Richarda Loskota do nového parku na Moravském náměstí v Brně od ateliéru Consequence Forma, kterému se díky vodním prvkům říká Brněnské moře.
Obdivuji také systematickou obnovu parků ve městech, kterou iniciuje Nadace rodiny Karla Komárka – nedávno proběhla například revitalizace parku Střed v centru Mostu od Tilla Rehwaldta a Patrika Hoffmana.
The post Města tvoří každý z nás, říká Osamu Okamura. Povede České centrum v Tbilisi appeared first on Forbes.
