Nacisté je poslali na smrt. Oni se vrátili živí a sešli se v osudovém domě

Forbes Před 6 hodinami

Zvenčí byste ho možná bez většího zájmu minuli, je to jen nenápadná, šedivá kostka. Jenže příběh, který ukrývá Brummelův dům, je jako námět na hollywoodský trhák.

Vila na Husově ulici, kde interiér vytvářel slavný architekt Adolf Loos, dnes patří k pokladům Plzně. Je součástí prohlídkové trasy a majitelé ho přeměnili na muzeum. Za sebou má však pohnutý osud, do něhož často promlouvalo štěstí.

Jeho historie sahá do roku 1886, kdy byl vystavěn plzeňským stavitelem Eduardem Krohou. Až později, v roce 1929, nechala rodina Liebsteinova, která patřila v Plzni mezi významné obchodníky se dřevem, původní jednoposchoďový dům přestavět na dvougenerační pod taktovkou Adolfa Loose.

Společně v něm žili Hedvika Liebsteinová a její dcera Jana, která se provdala za Jana Brummela. Než přišla druhá světová válka, která se pro ně coby židovské obyvatele stala osudnou.

Část rodiny Brummelů reagovala na nastupujícího Hitlera včasným útěkem do Spojených států, ti, kteří zůstali, se snažili poslat děti těsně před válkou vlakem do Anglie. Manželé Brummelovi, kteří byli bezdětní, se rozhodli v Plzni zůstat, stejně jako Hedvika Liebsteinová. Doufali zřejmě, že na nejhorší nedojde. Marně.

Válečná perzekuce pro ně začala nuceným vystěhováním. Dům v Husově ulici byl roku 1940 arizován, když ho koupil obchodník se dřevem Adolf Straub z Krušných hor, který spolu s domem převzal i Janovu dřevařskou firmu. Naštěstí to byl slušný člověk.

„U nás v rodině se traduje, že přišel s taškou, a když válka skončila, dům zamknul a odešel zase jen s taškou. Veškerý cenný mobiliář od Loose zůstal zachovaný,“ vypráví Gabriela Brummelová, snacha Michala Brummela, který byl synovcem Jany Brummelové. Tomu se dům po revoluci vrátil.

Ale nepředbíhejme. Jan, Jana a Hedvika odjeli s transportem do Terezína. Tam Hedvika v roce 1944 zemřela. Manželé pak byli deportováni do Osvětimi, kde oba prošli selekcemi, a před koncem války je odeslali do pracovních táborů.

Janě se podařilo utéci z pochodu smrti a v opuštěném německém maloměstě se pak schovávala do příchodu Rudé armády. Jana zastihl konec války v táboře na území dnešního Polska.

Ač to zpočátku vypadalo, že ti dva se už nikdy nesetkají, povedlo se. Domů do Plzně se vrátili oba a dokonce i ve stejný den. Bylo to štěstí, stejně jako to, že dům přežil bombardování nedalekých Škodových závodů, které leží v jeho těsné blízkosti. Jen škoda, že ani po válce si nemohli jeho majitelé domov užívat po svém.

Z historického pohledu si dům prošel několika fázemi. Přestavbou Loosem, obdobím války a obdobím po konci války, kdy se vrací Jan a Jana, ale také přichází socialistický režim. Dům se stává majetkem státu, je rozdělený na jednotlivé byty, které jsou postoupeny dalším, vnuceným nájemníkům a Svazu architektů.

„Po smrti svého manžela zůstali v domě Jana, její synovec Michal a jeho maminka. Michal se odstěhoval v roce 1964, a když pak zemřely i obě ženy, zůstal Svazu architektů byt celý,“ přibližuje Gabriela Brummelová.

Ti v bytě provedli rekonstrukci a přestavbu podle tehdejšího vkusu a možností. Když ho pak po revoluci v restituci získal zpět Michal Brummel, byl v dům ve zbědovaném stavu. Přesto se rozhodl, že ho opraví a původní krásu navrátí i interiéru. Výhodou bylo, že většina mobiliáře se zachovala, stejně jako spousta starých fotografií a dokumentů.

„I když ne všechny byly kompletní, a občas tak byla detektivní práce něco dohledat. Při odstraňování starých nátěrů a maleb jsme objevili skrytou tapetu, jejíž původní grafiku vyrobila nově firma v Příbrami,“ podotýká snacha majitele.

Na rekonstrukci přispívalo město Plzeň s tím, že bude pak dům v určité dny v roce zpřístupněn veřejnosti. Místo očekávaných pár nadšenců bylo nakonec nutné vytvořit pořadník návštěvníků, a proto se Michal Brummel rozhodl otevřít dům jako standardní muzeum. Je součástí projektu Iconic Houses a od roku 2015 se rodina na provozu domluvila s organizací Plzeň Tourism.

„Teď se snažíme vymyslet, jak stavebně zpřístupnit druhé patro. Vedou tam jen dřevěné půdní schody, což pro návštěvníky není ideální vstup. Rádi bychom tam vytvořili knihovnu, studovnu a místo, kde by se shromažďoval další Loosův mobiliář a kam bychom mohli pozvat odbornou veřejnost nebo třeba studenty architektury,“ podotýká Gabriela Brummelová.

Potenciál má i sklep, který by jednou mohl sloužit pro výstavy. „Já osobně mám moc ráda žlutý pokoj, kde je skutečně sofistikovaně vymyšlený interiér. Místnost je rozdělená do tří částí, v jedné jsou pracovní stoly, ve druhé pohovka, kdy si odpočíváte a u toho se díváte z okna a ve třetí pak další pohovka s kulatým stolem a velmi pohodlnými křesly. Vše je ze dřeva, vyvedené ve žluté barvě,“ svěřuje se Gabriela Brummelová.

Na to, čím vším si dům prošel a co všechno přežil, třeba válečné bombardování nebo hrozbu zbourání kvůli výstavbě autobusového nádraží, měl vlastně štěstí. Stejně jako Jan a Jana Brummelovi, kteří se v něm mohli znovu sejít a prožít společně zbytek života.

The post Nacisté je poslali na smrt. Oni se vrátili živí a sešli se v osudovém domě appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek