Sídlí v Ruskem ostřelovaném Kyjevě a předmětem jejich zkoumání je paradoxně ruská společnost. Ukrajinské analytické centrum IKAR od začátku války pravidelně monitoruje nálady ruské společnosti. „Dlouhou dobu jsme se v Ukrajině domnívali, že Rusům rozumíme. Po začátku ruské agrese se ukázalo, že je to iluze. Porozumění Rusku je pro nás teď nutností,“ vysvětluje zakladatel centra Oleksandr Šulga.
Oleksandr Šulga je doktor sociologie. Má šestnáct let zkušeností v oblasti kvantitativního a kvalitativního sociologického výzkumu. Během této doby působil jako vedoucí, konzultant nebo expert při realizaci řady výzkumů, včetně projektů zaměřených na oblasti potenciální eskalace napětí a nestability.
Jak náročné je dělat sociologické průzkumy mezi Rusy, když působíte z Ukrajiny?
Nemůžeme respondentům otevřeně říkat, že jsme ukrajinské výzkumné centrum. Z etického hlediska je to problematické, ale pokud bychom to udělali, nedostali bychom spolehlivá data. Lidé by buď odmítli odpovídat, nebo by dávali formální, společensky žádoucí odpovědi.
Proto tazatelé tuto informaci neuvádějí, mluví plynně rusky bez přízvuku a jednoduše nabízejí účast v průzkumu. Pomáhá to snížit nedůvěru a získat upřímnější odpovědi.
Hlavním výzkumným nástrojem jsou pro IKAR telefonické rozhovory. „V posledním velkém průzkumu v roce 2025 jsme oslovili 1 600 respondentů napříč celým Ruskem. Osobních rozhovorů jsme se záměrně vzdali, protože by mohly ohrozit jak tazatele, tak samotné respondenty,“ vysvětluje Oleksandr Šulga. „Online průzkumy mají zase svá omezení – především kvůli nerovnoměrnému přístupu k internetu a tomu, že zkreslují vzorek směrem k mladším a městským skupinám.“
Šulga zároveň připouští, že i telefonické průzkumy mají své limity. „Hlavní problém spočívá v délce a složitosti rozhovoru. Po telefonu lidé mnohem snadněji hovor ukončí než při osobním setkání. Proto otázky formulujeme co nejjednodušeji a rozhovor držíme v pásmu 20 až 25 minut,“ říká Šulga.
Dá se očekávat, že vaše výsledky se v něčem liší od výsledků ruských průzkumů. V čem je důvod – je to metodou, nebo tím, kdo se ptá?
V první řadě jde o formulaci otázek. V autoritářském prostředí má způsob, jakým se otázka položí, přímý vliv na odpověď. Otázky často obsahují „správné“ odpovědi. A pak je tu faktor zpoždění. Citlivé nebo politicky nepohodlné závěry se v Rusku často zveřejňují později nebo v mírnější podobě. My proto změny nálad ve společnosti často zachytíme dřív – někdy i o rok nebo o rok a půl.
Například?
Typickým příkladem je postoj k pokračování války. Podle našich posledních dat by si 41 % Rusů přálo, aby válka skončila během několika měsíců nebo do půl roku. Jen asi 13 % je ochotno ji podporovat bez časového omezení. Je to důležitý posun, ale je potřeba ho správně interpretovat.
Takže je v ruské společnosti poptávka po míru?
Ne tak docela. Nejde o pacifismus v klasickém smyslu. Spíš o přání válku ukončit, ale při zachování symbolického pocitu vítězství. Více než 70 % našich respondentů říká, že by podpořilo konec války, pokud by jim Kreml řekl, že „cíle vojenské operace byly splněny“. Jde tedy o přijatelný způsob, jak z války odejít, ne o přehodnocení samotné války.
Co si Rusové myslí o jejích výsledcích?
I tady je to poměrně výmluvné. Jen zhruba pět procent si myslí, že cíle byly splněny úplně. Většina mluví o částečném naplnění. To ukazuje, že ve společnosti není silný maximalismus – lidé nepotřebují vidět úplné dosažení všech deklarovaných cílů, aby ukončení války přijali.
Ve svých průzkumech se vyhýbáte přímým politickým otázkám. Proč?
Protože téměř vždy vedou ke konformním odpovědím. Když se zeptáte na důvěru ve vládu nebo podporu prezidenta, měříte spíš ochotu odpovědět „správně“, než že byste zjišťovali skutečné názory. Proto se zaměřujeme na každodenní zkušenost lidí – na to, jak se válka promítá do jejich života.
Co takové otázky ukazují?
Dávají mnohem spolehlivější obraz. Vidíme například, že více než 70 % Rusů zná někoho, kdo se války účastnil, a výrazná část zná i někoho, kdo tam zemřel. To znamená, že válka už hluboce zasáhla sociální strukturu společnosti – zejména u mladších lidí, kde jsou tyto zkušenosti častější a rozsáhlejší.
Zvyšuje to empatii Rusů vůči vojákům?
Ne nutně. A to je jeden z nejpřekvapivějších závěrů. Navzdory osobní zkušenosti zůstává míra empatie poměrně nízká. Často funguje logika individuální odpovědnosti: rozhodl se sám a dostal za to zaplaceno. I osobní vazby tak ne vždy vedou ke kritickému přehodnocení války.
Co dnes Rusy nejvíc trápí?
V posledním roce je vidět jasný posun k ekonomickým problémům. Zatímco v roce 2022 byla válka vnímána jako hlavní téma, dnes se do popředí dostávají každodenní ekonomické starosti. Například 94 % respondentů říká, že pociťuje růst cen, a 69 % uvádí pokles kupní síly. Většina navíc očekává další zhoršení.
Znamená to, že téma války ustupuje do pozadí?
Spíš se stává trvalým pozadím. Lidé s ní dál žijí, ale přestává být hlavním rámcem, skrze který vnímají realitu. Čím dál častěji je vnímána jako něco vnějšího, jako proces, který probíhá souběžně s každodenním životem.
Vidíte v ruské společnosti „červenou linii“, kterou není ochotná překročit?
Nejjasnější hranicí je nucená mobilizace. Smluvní systém narukování do armády lidé vnímají jako dobrovolný – člověk jde bojovat za peníze, svobodu nebo oddlužení. Jakmile by se ale objevil prvek nátlaku, situace by se zásadně změnila. Podle našich dat je proti nové vlně mobilizace asi 75 % Rusů.
Zároveň je ale tento smluvní model čím dál dražší.
Ano, a to je systémový problém. Výše odměn vojáků rychle roste – ze statisíců na miliony rublů (jeden milion rublů odpovídá v únoru 2026 zhruba 260 tisícům korun). Velká část této zátěže navíc dopadá na regionální rozpočty, které už teď čelí deficitu. Jsou to výdaje, které nepřinášejí dlouhodobý ekonomický efekt – neinvestují se do rozvoje, v podstatě jen shoří.
Odměny se nedají zvyšovat donekonečna. Dá se říct, že ten model není dlouhodobě udržitelný, že se vyčerpává?
Už se pohybuje na hraně udržitelnosti. Ale důležité je, že to společnost nevnímá morálně, ale hlavně ekonomicky: „Nejsou peníze, není ani válka.“ Lidé nejsou ochotni se jí účastnit zadarmo.
Jak ekonomický vývoj ovlivňuje ochotu jít bojovat nebo podporovat válku?
Je tu určitý paradox. Zhoršení ekonomické situace může počet lidí ochotných podepsat kontrakt dokonce zvyšovat, zejména u těch, kteří přijdou o příjem nebo práci. Je to ale krátkodobý efekt, který neřeší dlouhodobé systémové problémy. (Rozhovor proběhl 17. 2. 2026, tedy před začátkem války v Íránu. Stoupající ceny ropy jsou momentálně pro ruskou ekonomiku pozitivní. Dlouhodobý efekt ale ještě nelze odhadnout, pozn. red.)
Otázka: „Jaké země NATO se projevují nejvíc nepřátelsky vůči Rusku?“ V první trojici nejpopulárnějších odpovědí jsou „všechny země NATO“, Velká Británie a Polsko. Celých 6 % respondentů se domnívá, že se nejvíc nepřátelsky chová Česká Republika. Zdroj: IKARExistují i jiné zdroje nespokojenosti Rusů?
Ano, a jsou čím dál viditelnější. Jde o omezení v běžném životě – blokování služeb, kontrolu internetu, zpřísňování regulace. A důležité je, že naprostá většina Rusů, bez ohledu na názory, používá VPN (Virtual Private Network je služba, která šifruje internetové připojení, skrývá skutečnou IP adresu a nahrazuje ji jinou, například západní, což uživatelům v Rusku umožňuje přístup k blokovaným službám, pozn. red.).
Jak se vám daří pracovat s tématem ruské společnosti a udržet si nadhled?
V sociologii se snažíme vyhýbat hodnotícím soudům a pracovat s daty pokud možno neutrálně. V Ukrajině dlouho panovala iluze, že Rusům rozumíme – jejich společnosti, motivům i způsobu uvažování. Tato představa vycházela ze společného postsovětského prostoru, kde byly ukrajinská média i kultura silně propojené s ruskými vlivy. Ruská agrese tuto iluzi sice rozptýlila, ale nevedla k hlubšímu porozumění.
Ukrajině chybí systematické, pragmatické a neideologické studium Ruska. Ruská společnost je velmi různorodá, je složená z různých střípků, které se od sebe výrazně liší – ekonomicky, sociálně i kulturně. Proto je nutné ji analyzovat po částech, region po regionu, a teprve pak skládat celkový obraz. Rád bych se jako dříve věnoval výzkumu ukrajinské společnosti, ale dnes je pro nás naprostou nutností zkoumat Rusko, ať už to chceme, nebo ne.
Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender
The post „Nebudou peníze, nebude ani válka.“ Rusové odmítají bojovat zadarmo, říká sociolog appeared first on investigace.cz.
