Teritorium českých firem je dneska celý svět, tvrdí Jiří Vodička, partner české pobočky Odgers Berndtson, jedné ze tří nejvýznamnějších headhunterských společností na světě.
„České firmy vyrostly, nakupují v zahraničí a chtějí po nás, abychom ve spolupráci s kolegy v Londýně, ve Washingtonu nebo ve Varšavě našli někoho, kdo v dané lokaci firmu povede.“
Když si pročtete čerstvé číslo tištěného Forbesu a v něm nalistujete žebříček 100 nejbohatších Čechů, můžete si být jistí, že s mnoha z nich Jiří Vodička během let osobně spolupracoval.
Jak sám říká, tahle zkušenost mu dnes pomáhá chápat, jak fungují a koho hledají, když pro ně jeho tým hledá vhodné CEOs nebo další členy top managementu.
Tuhle kariéru přitom začal před deseti lety téměř neuvěřitelným způsobem: jednoho dne prostě zavolal na recepci kanceláře do Londýna…
Kolik lidí obvykle během roku hledáte?
Když se bavíme o pozicích v top managementu, tak jsou to jednotky, maximálně desítky pozic ročně, které obsazujeme. Kdybych to srovnal například s Londýnem, kde máme centrálu a největší pobočku, tam jde o stovky lidí.
Jak těžké je sehnat v Česku CEO? A mění se poptávka po nich?
Strašně špatně se popisují trendy, zejména na tak malém trhu, jako je Česká republika nebo i střední Evropa. Co se ale proměnilo, hledání talentů je mezinárodní disciplína.
Firmy už nemají byznys v jednom teritoriu, proto se na výběru nejvhodnějších kandidátů často podílí hned několik našich týmů v různých zemích. Například když velká česká private equity společnost koupí velkou firmu v Británii a pak hledá pro tu zemi CEO.
Nebo naopak chce někoho, kdo dokáže pokrýt byznys na Balkáně nebo energetický byznys v Německu, a chce někoho, kdo má kontakt a kulturní vazbu na Česko, bude si rozumět s tamní kulturou a dovede řídit tento typ byznysu.
To znamená, že hřiště začíná ve Spojeném království a končí na Maltě?
Teritorium je dneska svět, to je trend. Dřív to bylo hodně o tom, že zahraniční firmy tady měly továrnu nebo pobočku, a hledali jsme šéfy do Česka. To dál pokračuje, ale stále častěji nastávají situace, kdy české firmy vyrostly, nakupují v zahraničí a chtějí po nás, abychom ve spolupráci s kolegy v Londýně, ve Washingtonu nebo ve Varšavě našli někoho, kdo v dané lokaci firmu povede.
Trochu bolavým tématem je pro Česko přesouvání centrál firem do Polska. Všímáte si toho také? Je dnes Praha méně důležitá než Varšava?
Varšava je větší, Polsko je prostě větší ekonomika, větší byznys, tak to je. Ostatně i my budeme zhruba za dva týdny oznamovat jednu akvizici v Polsku. Obecně můžu říct, že tamní trh je natolik náročný a natolik velký, že tam musíte mít lokální lidi.
Je častější, že polský top manažer přichází do Česka, než naopak?
Je běžné a měli jsme takové klienty, kteří rušili role generálních ředitelů pro Česko, nechali tady pozice country sales manažerů nebo market directorů a řídil to někdo třeba z Maďarska. Ale funguje to i naopak, že hlavní vedení sedí v Praze a má na starosti další země ve střední Evropě.
Když český CEO míří na pozici do zahraničí, kam jeho cesta většinou vede?
Z naší zkušenosti nejčastěji do Londýna, do švýcarských centrál nebo do Spojených států. Čeští CEOs se přesouvají do zahraničí zejména v rámci skupiny, kde již působí.
Můžeme to říct i tak, že vrcholem kariéry z tohoto pohledu je Londýn?
Takhle jednoduché to zase není. Globálně skutečně máme nejvíc byznysu v Londýně, Frankfurtu nebo v USA. Je to často dáno tím, že byznys je tam, kde jsou možnosti získání kapitálu.
Osobně mi přijdou zajímavé role ve Skandinávii nebo ve frankofonních zemích. Z pohledu Čechů je pak Asie, Austrálie nebo Střední východ už velmi specifický. Ale Praha má své kouzlo a zajímavý byznys se dá řídit nejen z Paříže, ale i z Pařížské.
Jak se od covidu proměnilo hledání talentů?
Jsou dny, kdy kandidáty nemusíte fyzicky potkat, stačí vám videohovor, což bylo před covidem nemyslitelné.
A to už z pandemických časů zůstalo?
Zůstalo, mnoho pracovních setkání se vyřeší online. Fyzicky se potkáváme až s kandidáty v užším výběru.
V čem je osobní setkání pro vaši práci důležité?
Naše práce se proměnila. Už nejsem headhunter – lovec – který vychází ze seznamu svých kontaktů na manažery, kteří pak rotují na různých postech. Na Západě už se obecně tento termín nepoužívá, spíše jde o „executive search“, čemuž já říkám objevování talentů.
Foto se souhlasem Odgers Berndtson
Takže už nelovíte?
Mně to slovo lovec evokuje to, že skutečně někoho „ulovíte“ a pak ho přinesete firmě napíchnutého na kopí. Jenže ta práce je mnohem víc o jemném, až diplomatickém moderování kontaktů mezi oběma stranami, aby navzájem pochopily svá očekávání. Klíčové je, že objevíte člověka pro tu firmu, ale zároveň i tu firmu pro toho člověka.
Mají Češi v tomto ohledu nějaké handicapy?
Myslím, že z pohledu kompetencí a znalostí ne, ale přiznám se, že vnímám lidi individuálně a neberu to podle národnosti.
Tak se zeptám naopak. Co tedy pomáhá?
Určitě hraje roli zahraniční zkušenost, a je jedno, jestli ten člověk pracoval v zahraničí, nebo pracoval pro zahraniční firmu v Česku. Tam pak vidíme určitou manažerskou vyspělost a rozhled.
Letos na jaře jste do Česka přivezli projekt pro studenty, který už jste zkoušeli jinde ve světě a který propojuje nejmladší generaci s top manažery. Jak se to osvědčilo?
Jmenuje se CEOx1Day a letos jsme udělali pilotní ročník. Já jsem na to měl velmi dobré ohlasy od kolegů z Kanady, Jihoafrické republiky nebo z Turecka, když jsme se potkali v Indii, tak byli nadšení z toho, co to komunitě CEO dalo a že získali úplně nový pohled na generaci Z.
Tak jsme si řekli, pojďme to zkusit i tady. Vybrali jsme si skupinku sedmi zajímavých generálních ředitelů, kteří byli z různých oborů, například šéfka Mastercard, CEO Sazky nebo šéf Hopi EU Logistics a k nim na základě přihlášek vybrali studenty, kteří s nimi strávili čas.
Jaké byly ohlasy?
Chtěli jsme dát možnost šéfům vrátit to, co dostávali za mlada, zprostředkovat zkušenosti. A studenty zbavit nálepek, kterými někdy bývá generace Z označována. A je skvělé, že víme, a že to vědí i naši CEOs, že existuje docela silná skupina mladých lidí, kteří fakt mají hlad po zkušenostech, jsou pracovití, mají chuť se vzdělávat a dělají to trošku jinak.
Odkud byli vybraní studenti?
Byla to pestrá směsice škol, měli jsme studentku z Londýna, ale i nesmírně talentované studenty z Prahy, Plzně a z Ústí nad Labem. Což bylo mimochodem docela objevné pro manažery, že i v regionech můžou najít nesmírně zajímavé talenty.
Jak jste se vy osobně do Odgers Berndtson dostal?
S tím se pojí taková skoro kovbojská historka. Před deseti lety jsem přemýšlel, co bych chtěl dál dělat a prostě jsem zavolal do Londýna na recepci a řekl, že chci mluvit s prezidentem Odgers.
Oni se mě zeptali, jestli chci práci, a já jim řekl, že ne, ale že pro ně mám byznys v Praze. Možná jim to přišlo natolik drzé, že se se mnou ředitel tehdy dokonce osobně potkal v Praze. Představil jsem mu svého společníka a zřejmě jsme ho zaujali, protože ta pobočka tu skutečně v témže roce vznikla.
To vypadá na nejdůležitější telefonát vašeho života.
Je to možné. Každopádně je to něco, co se stane jednou za život.
The post Nejsem lovec mozků, ale hledač talentů, říká muž, který vybírá šéfy miliardářům appeared first on Forbes.
