Se smrtí se setkávali už jako malí. Dva ze tří bratrů z Jablonce nad Nisou, Ladislav a Jan Kopalovi, převzali před dvěma lety po náhlé smrti svého otce pohřební firmu. Souběžně s ní provozují i krematorium Likrem v Novinách pod Ralskem a ve středních Čechách nedávno koupili pohřební službu Jeřábek. Jak pohřební byznys funguje v praxi? A s jakými požadavky se při práci potkávají?
Setkáváme se spolu tematicky právě před krematoriem. Nebýt na něm nápis, nikdo by nepoznal, k jakému účelu budova slouží. Dům se světlou fasádou, jehož interiéry připomínají spíš moderní vilu, než poslední místo rozloučení, býval kdysi administrativní budovou s jídelnou, která sloužila Uranovým dolům. Otec Ladislav jej koupil ve zdevastovaném stavu a společně s architekty a společnicí mu dal novou tvář.
„Vlastní krematorium bylo jeho snem. V minulosti ho chtěl postavit v Jablonci, ale to nikdy nevyšlo, až před čtyřmi lety se to povedlo tady,“ říká Ladislav Kopal mladší. Dnes ho provozují společně s Renátou Benešovou Březinovou, majitelkou partnerské pohřební služby v Mladé Boleslavi.
Zdejší krematorium je jedno ze dvou, které vzniklo v Česku po roce 1989. Disponuje tak nejmodernějšími technologiemi a má i jednu velkou výhodu, a zároveň raritu. Tím, že je vybavené dvěma americkými pecemi BL – Phoenix-2-3 si dokáže poradit i s extrémně obézními zesnulými. Těch v posledních letech přibývá, ročně jich tu zpopelní kolem šedesáti a v jiných krematoriích takové zesnulé odmítají.
„Nedávno jsme takto vypomáhali s odvozem pána, který vážil téměř čtyři sta kilogramů. Na plachtě jsme ho přesunuli do speciálně vyrobené rakve a odvezli. Ale to byl zatím opravdu rekord, většinou se ta extrémní váha pohybuje okolo dvě stě až tři sta kilogramů,“ podotýká Jan Kopal, který má na starosti pohřební službu ve středních Čechách.
Foto Jakub Volný
„Nabízíme komplexní služby. Od odvezení zesnulého v kteroukoli hodinu, po výběr obřadu, rakve, až po následné předání urny nebo uložení do země. Ale samozřejmě, že se stane, že si nás pozůstalí zavolají, abychom tělo jen odvezli a pak si pohřeb domluví jinde. Na to mají právo,“ doplňuje Jan.
Smrt takřka od narození
Bratři jsou v pohřebnickém oboru v rodině už třetí generací. Od roku 1975 se jím živil jejich dědeček, později se k němu přidal otec Ladislav, který v něm začal po revoluci podnikat s firmou Ladislav Kopal – Memoria.
Ve firmě byli zpočátku ve třech a nebylo to nijak jednoduché. Už jenom proto, že v té době ještě nebyly mobilní telefony a být neustále na příjmu a v dosahu chtělo často nápaditého ducha. „Museli vždy hlásit dopředu záchranářům, kde budou, aby je v případě potřeby mohli sehnat. Na druhou stranu ale nebylo tolik byrokracie, jako je tomu dnes, kdy musíte mít na všechno nějaký papír a formulář,“ zmiňuje Ladislav mladší.
Nicméně podnikání tohoto druhu doba přála, už jen proto, že do oboru chtěl jít málokdo a navíc byl opředený mnoha mýty. Třeba, že pohřebáci musí být alkoholici, protože jinak než v podnapilém stavu by tu práci dělat nemohli. „Táta byl přesně z té porevoluční generace, která se zasloužila o zvednutí tohoto oboru. Posunul ho dál, neustále vymýšlel, co by se dalo zlepšit, jaké služby bychom měli lidem nabízet, byla pro něj důležitá lidskost. A my to vidíme stejně,“ dodává.
Do profese tak vpluli přirozeně. Vyrůstali v prostředí, kde byla smrt běžnou součástí života i rozhovorů. Oni sami pak byli v centru pozornosti spolužáků na základní škole a častým terčem jejich vtipů. Píseň Hrobař prý slyšeli nesčetněkrát a neobešla se bez ní žádná akce, na které se objevili. K práci také samozřejmě vystudovali patřičné formální vzdělání.
„Táta nás do podnikání zapojoval postupně, během dospívání jsme k němu chodili na brigády, pak jsme začali ve firmě pracovat. Drželi jsme třeba pohotovost, kdy pak jezdíte k úmrtím, jak přirozeným, tak k nehodám. Nejhorší jsou děti, ale pohřebním vozem jsem odvezl už i pár svých kamarádů. Tahle část naší práce je asi nejhorší, ale musíte si na ni zvyknout,“ prozrazuje Ladislav.
Byli také před dvěma lety u toho, když jejich otec nečekaně zemřel. Společně s rodinou jej odvezli a oblékli. Nejenže museli ze dne na den převzít vedení firmy, ale najednou ani netušili, jaké poslední rozloučení si jejich otec přál. „Nikdy jsme se o tom předtím nebavili,“ podotýkají.
Dnes mají na starosti tři firmy, dvě pohřební služby a jedno krematorium. Dohromady mají přes čtyřicet zaměstnanců, osm sjednávacích kanceláří a obrat kolem sto milionů korun. Pokrývají tak oblast středních a severních Čech, krematorium ale slouží pro celou zemi.
Poslední rozloučení jsou schopni zorganizovat rovněž na netradičních místech. Třeba na fotbalovém stadionu, v hasičské zbrojnici nebo v kavárně. Právě o takové pohřby dnes roste zájem, shodují se bratři.
V krematoriu proběhne měsíčně kolem pěti set žehů. Jedním z dalších mýtů, s kterým se bratři setkávají, je, že v peci končí více lidí najednou anebo bez rakví. Občas si lidé také myslí, že si pohřebáci nechávají cennosti nebožtíka. Aby zamezili pozdějším křivým obviněním, sepisují veškerý majetek v případě domácího úmrtí vždy rovnou na místě. „Zlato a další cenné kovy se při teplotě osmi set stupňů a víc roztaví. Zůstanou jen třeba různé zdravotní náhrady,“ líčí Ladislav Kopal mladší.
Foto Jakub Volný
Občas se prý ale stane, že si chtějí pozůstalí nechat i něco na památku. „Může to být třeba ustřihnutý pramínek vlasů. Pokud to není za hranou, vyhovíme. Ale jednou se mi stalo, že po mě vdova chtěla, abych nebožtíkovi uřízl prst. A to jsem tedy odmítl,“ podotýká s úsměvem.
Častější jsou ale v dnešní době pohřby bez obřadu, hlavně z finančních důvodů. Pozůstalí volí také raději papírovou rakev, k její výrobě je ale paradoxně zapotřebí více dřeviny, než k obyčejné dřevěné. “Nabídka je dnes široká. Od těch základních dubových až po bohatě zdobené. Populární jsou široké, americké rakve,” přibližuje Ladislav Kopal. „Cena pohřbu se pohybuje od deseti, patnácti tisíc korun až třeba do padesáti, ale i víc tisíc,“ doplňuje Jan.
Bratři si potrpí na rozsah nabízených služeb. I když uznávají, že takové spojení používá většina pohřebních firem, reálně to podle nich umí ale jen několik. Běžně se tak stává, že se zesnulým, případně i s následným popelem, budou manipulovat hned několik různých pohřebních služeb.
„Uvedu příklad. Umře Vám někdo blízký doma, a protože pohotovostní výjezdy drží jen málo pohřebních služeb, mezi nimi i my, zavolají většinou nás. Na místě se ale dozvíme, že si lidé vybrali jinou firmu, která si u nás, případně v nemocnici, po pitvě tělo vyzvedne. Rodina se pak rozhodne, že chce obřad v síni, kde jej ale jejich vybraná pohřební služba vypravovat nesmí, a tak si tam tělo převezme ta, která může. A ta po obřadu zase předá rakev s tělem nebo urnu té původní, která zařídí na hřbitově uložení do země nebo rozptyl,“ vysvětluje Ladislav Kopal.
Takovým komplikacím se proto v jejich rodinné firmě snaží předejít. „Dnes je trendem zřizovat stále více městských pohřebních služeb, které tlačí cenu na celém trhu dolů. Druhým problémem jsou pak nízké akční ceny u některých konkurentů. To si myslím, že do pohřebnictví nepatří. Naši profesi ovlivňuje mnoho proměnných. Záleží, kde a kdy dotyčný zemřel, co mu vyberete za rakev, zda se nemusí obřad z nějakého důvodu odložit… A najednou je cena úplně jinde,“ uzavírá Ladislav Kopal.
The post Nejtěžší bylo pochovat tátu, říkají bratři z Jablonce. Po otci zdědili pohřební službu appeared first on Forbes.
