Jak jste se s Petrem seznámila? Bylo to v době, kdy už byl slavný?
Petra jsem poznala ještě předtím, než se stal slavným. Bylo to na začátku roku 1983, když jsem navštívila kamarádku v Aši. V té době měl přítelkyni Ivanu, která si později, po Petrově smrti, vzala mého nejlepšího kamaráda. Setkávali jsme se tehdy v rámci společného okruhu přátel. Časem se Petrova rodina – maminka Lýdie i bratr Janek – stali mými velmi blízkými.
Po jeho prvních úspěších jsem Petrovi a Ivetě Bartošové vedla jejich vůbec první fanclub, což byla krásná a intenzivní doba plná nadšení. Petr a Iveta měli obrovské množství fanoušků, kteří jim upřímně fandili. Petra obdivovala především ženská část publika, zatímco Ivetu zbožňovala mužská. Byli mladí, krásní, talentovaní – a lidé je milovali.
Jaký byl Petr v soukromí?
Petr byl charizmatický člověk, pro kterého byla hudba naprosto vším. Pamatuji si, jak sedával na lavičce za domem, hrával na kytaru a kolem něj se scházeli kamarádi, kteří si přišli poslechnout jeho písničky. Byl to modrooký blonďák, který by nikomu neublížil. Pokud viděl, že nějaký muž ubližuje ženě, okamžitě se jí zastal – měl v sobě silný smysl pro spravedlnost a ochranu druhých. Když Petr vešel do místnosti, celá se rozjasnila, byl jako sluníčko.
Měl v sobě přirozenou energii a kouzlo, které okamžitě přitahovalo pozornost. Díky své píli, talentu a obrovskému odhodlání si splnil sen. Velmi miloval svou maminku, která to v životě neměla jednoduché. Snažil se jí pomáhat, jak jen mohl. Vždy na ni myslel, byla to žena, která pro něj stála na prvním místě. Bohužel odešla pár let po Petrovi. Nikdy se s jeho smrtí nesmířila.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Třaskavá kniha o hitmakerovi Karlu Svobodovi. Vyžadoval švédskou trojku. Užíval si ji s celebritami
Byla Iveta Bartošová pro Petra Sepešiho skutečně osudovou láskou?
Když Petr poznal Ivetu, ještě nebyla plnoletá. Jejich cesta do Prahy za splněním snu byla podmíněna Petrovým slibem Ivetiným rodičům, že se o ni postará. Oba byli tehdy velmi mladí, plní nadějí, ale také trochu naivní. Na začátku si všechno představovali jednoduše – neměli úspory, jen pár známých, kterým věřili, že jim pomohou.
Co bylo pak?
Když do Prahy dorazili, zjistili, že ubytování, které mělo být zajištěné, nakonec nevyšlo. Naštěstí se jich ujal Tomáš Gottlieb, který je nechal bydlet ve svém bytě, kde žil se svou manželkou a malým synem. Přes den se Petr a Iveta snažili prosadit v hudbě a v noci zpívali cizincům v Lucerna Baru, aby si vydělali na živobytí. Atmosféra v Lucerna Baru byla zvláštní.
Povídejte...
Jednou mě tam Petr vzal, abych viděla, jak tam s Ivetou vystupují. Posadil mě ke stolečku a řekl: „S nikým se tu nebav, a hlavně nikam nechoď.“ Byl velmi opatrný a chránil mě, stejně jako chránil Ivetu. Já ho poslechla a čekala jsem, až s Ivetou dozpívají. Ten večer si pamatuju dodnes – v baru bylo pološero, cizinci posedávali u stolů, atmosféra byla trochu napjatá, ale zároveň plná hudby a emocí. Petr tam vystupoval s naprostou profesionalitou, přestože podmínky nebyly vždy ideální. Byl to začátek jejich společné cesty, kdy šli za snem, i když to nebylo vůbec jednoduché.
Petr Sepeši se s Ivetou Bartošovou po čase osamostatnili a začali spolu bydlet. Jak jim to ve vztahu klapalo?
Protože doma u pana Gottlieba nebylo mnoho prostoru na soukromí, rozhodl se Petr situaci řešit – půjčil si od své sestřenky garsonku na Černém Mostě, kde měli s Ivetou alespoň trochu klidu. Jejich vztah byl spíše sourozenecký a opatrovnický než milenecký. Petr plnil slib, který dal Ivetiným rodičům, a snažil se ji chránit. Ivetu měl určitě rád, ale spíš jako někoho, za koho cítil silnou zodpovědnost. Nešlo o osudovou lásku v romantickém smyslu, ale o hluboký, lidský vztah postavený na důvěře a péči.
Petr měl spoustu fanynek. Jak se k nim choval a užíval slávu?
Petr měl opravdu velké množství fanynek, obdivovala ho doslova celá ženská populace. Byl krásný, charismatický, a navíc měl v sobě něco velmi čistého a upřímného, co k němu lidi přitahovalo. Ale nikdy si na to nehrál. Ke svým fanynkám byl vždy milý a vstřícný, ale také velmi slušný. Nikdy nevyužíval toho, že ho ženy zbožňovaly, naopak, občas byl až nesvůj z přílišné pozornosti.
Jeho sláva pro něj nebyla o egu nebo slávě samotné, ale o hudbě. Miloval to, co dělal, a úspěch bral jako potvrzení, že jeho písně lidem něco dávají. Slávu si užíval spíš v tom smyslu, že mohl tvořit, koncertovat a rozdávat radost. Nikdy nezpychnul, byl pořád náš Peťula, kluk s kytarou, kterého si lidi zamilovali právě pro jeho lidskost a opravdovost.
Toužil po rodině?
Petrovi bylo teprve 23 let, když přijel do Prahy. V Aši tehdy nechal svou přítelkyni, se kterou se rozešel právě kvůli plánované kariéře. Chtěl se naplno věnovat profesionálnímu zpěvu a věděl, že ho čeká náročná cesta. Byl plný elánu, měl spoustu plánů a soustředil se hlavně na hudbu, která pro něj v tu dobu znamenala všechno. Věřil si, ale zároveň k tomu přistupoval s pokorou a velkým nasazením. Dle mého názoru v tom věku rodinu neplánoval. Chtěl nejprve něco dokázat, vybudovat si pevné místo v hudebním světě a až potom možná uvažovat o tom, co bude dál. Hudba pro něj byla prioritou, a i když měl silný smysl pro rodinné hodnoty, vlastní rodinu tehdy odkládal na později.
Po jeho smrti se mu ale narodil syn Petr. Měl ho mít s prodavačkou Marií. Je pravda, že už se nedozvěděl, že se stane otcem?
O Marii jsem od Petra věděla. Několikrát mě požádal, abych trávila čas s Ivetou, nechtěl ji nechávat samotnou, když odcházel za Marií do obchodního domu Kotva. Byla to pro něj citlivá situace, ale snažil se, aby nikdo z blízkých netrpěl. Petr neměl ani tušení, že bude otcem. Jeho maminka, paní Lýdie, se to dozvěděla až přibližně měsíc po pohřbu, kdy ji kontaktovala Marie společně se svou maminkou. Myslím, že pro Petrovou maminku Lýdii to byla v té době zpráva, která jí vrátila aspoň kousek smyslu života. Pomáhala jí vyrovnat se s nenahraditelnou ztrátou syna – najednou tu zůstal někdo, kdo nesl jeho jméno a kus duše.
Vzpomínáte si, když jste s Petrem hovořila naposledy?
Pamatuji si to velmi dobře. Byl červen roku 1985 a Petr s Ivetou vystupovali na turné s Josefem Lauferem a skupinou Golem – a jedním z posledních koncertů bylo právě v našem městě. Byl to jejich závěrečný koncert v rámci celého turné. Po vystoupení mě Petr odvezl domů. Pamatuji si, jak stál u nás v obývacím pokoji, přivítal se s mojí maminkou a přinesl jí květiny – byl vždycky galantní a slušný. My dva jsme se domluvili, že se za čtrnáct dní potkáme v Praze, kde jsem si měla vyzvednout dopisy zájemců o členství ve fanclubu.
Petr si všechny dopisy pročítal sám a osobně podepisoval fotografie, bral to vážně, měl ke svým fanouškům úctu. Jenže osud tomu chtěl jinak – tehdy jsem nakonec nemohla přijet. A celý život mě to mrzí… Rozloučili jsme se, aniž bych tušila, že to bude naposledy. Petr pak odvezl Ivetu na pár dní do Trojanovic. Jeli jeho tehdy novým autem, které si koupil za necelých 5000 korun, byl na něj pyšný. Řidičský průkaz měl teprve krátce, ale řízení ho opravdu bavilo. Měl radost z každého malého kroku, který ho posouval dál. Byl šťastný… a tak si ho chci pamatovat.
Co se v osudný den, kdy přišel Petr tragicky o život, přesně stalo?
Od 20. července měl Petr volno. Iveta byla tehdy hospitalizovaná s problémy s hlasivkami v nemocnici někde u Plzně. Petr toho chtěl využít, aby si po náročném turné konečně trochu odpočinul, a hlavně se mohl věnovat své mamince Lýdii a mladšímu bráškovi Honzovi. Společně s Ivetou se chystali na prestižní festival v Sopotech, který se měl konat od 21. do 28. srpna 1985. Petr si kvůli tomu koupil nový šedý semišový oblek, byl na něj pyšný. Navštívil také Ivetu v nemocnici a přinesl jí jejich úplně první společný plakát s věnováním: „Ivetce věnuje Peťula.“
Co se dělo poté?
Dne 29. července 1985 se rozhodl navštívit své kamarády z kapely v hospůdce Bílá Labuť ve Františkových Lázních. Když večer odjížděl, už bylo šero. Sedl do auta a nastartoval. Kamarádi na něj mávali, protože si všimli, že mu nesvítí světla. Petr si to ale možná vyložil jen jako běžné loučení a také jim zamával zpátky. Na přejezdu, který byl podle mnohých často poruchový, došlo k tragédii. Povídá se, že měl na autě technickou závadu a nestačil zabrzdit... Ale já u toho nebyla, znám to jen z vyprávění. Já sama jsem se o té strašné události dozvěděla kolem desáté hodiny večer z mimořádného vysílání aktualit v televizi. Najednou se na obrazovce objevila Petrova fotka. Byla jsem jako omráčená. Okamžitě jsem utekla na hřbitov a tam jsem zůstala celou noc. Petr mi vždycky říkával: Až ti bude nejhůř, běž na hřbitov. Tam ti nikdo neublíží. A tak jsem šla. Byl to nejtemnější večer mého života.
Druhý den jsem se spojila s jeho maminkou a odjela do Aše, abych jí pomohla s organizací pohřbu. Bylo to neskutečně těžké, ale zároveň jsem cítila, že tam musím být – pro něj, pro jeho rodinu, pro všechny, kdo ho milovali.
Máte s Petrem spojený nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Když si na něj vzpomenu, jako první mi v uších zazní jeho hlas, když zvedal telefon. Nikdy se nepředstavoval obyčejným: Petr Sepeši, místo toho vždy energicky a s úsměvem do sluchátka zahlásil: Yesterday. Jednou jsem se ho zeptala, proč říká zrovna anglicky: Včera. Odpověď byla prostá, miloval píseň Yesterday od Beatles. Byla mu blízká, melancholická i něžná, přesně jako on sám. A pak je tu ještě jedna vzpomínka, která mi nikdy nezmizí z paměti. Když složil písničku Slůvka. Pamatuji si ten okamžik, když mi ji poprvé zahrál. Seděl na zemi, v ruce držel kytaru, zpíval, a přitom se mu v očích zrcadlila radost. Kluk s modrýma očima, plný pozitivní energie, elánu a plánů. Měl ten svůj nezapomenutelný úsměv a dokázal rozjasnit každé místo, kde se objevil. Takto si ho chci uchovat navždy – jako sluníčko, které svítilo, i když občas bylo kolem šero.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Dcera trojnásobného zlatého slavíka Dalibora Jandy ukázala své nové bydlení. Velký rodinný dům vyměnila za útulný, malý byt s terasou
