Praha se pro nás někdy stává pastí, míní hvězdný architekt Daniel Libeskind

Forbes Před 13 hodinami

Židovské muzeum v Berlíně či Imperial War Museum v Manchesteru. Budovy, které jsou dnes již ikonické, navrhl pro západní metropole Daniel Libeskind. Světoznámý architekt a rodák z polské Lódže je též autorem budoucí pražské čtvrti Rohan City nacházející se v karlínském brownfieldu. Na Forbes festivalu Lepší Česko prozradil, co pod záštitou developera Sekyra Group chystá i jak smýšlí o architektuře.

Do osmdesátin zbývá Danielovi Libeskindovi půl roku. Netipli byste to. Možná o deset patnáct let méně. Přinejmenším. Na stagi v Karlových Varech muž drobné postavy stoupá sebejistě. A takový je i jeho projev. Odvážný a sebevědomý. Plný oddanosti k architektonické profesi i obdivu k samotné Praze.

„Praha pro mě není jen další místo na mapě Evropy, jako třeba Varšava nebo Berlín,“ vypráví Libeskind – věrný tradičnímu architektonickému dress codu od hlavy až k patě v černém. „Je úzce spjata s mým životem. Když jsem opustil rodné Polsko, v Praze jsem viděl okno na Západ,“ dodává.

A to i přesto, že obě země byly tehdy v rukou komunistů. „Česká metropole pro mě není jen další město s krásnou architekturou – je to intelektuální a duchovní entita, město s kulturním přesahem,“ řekne starší muž a posune si na nose brýle s masivními černými obloučky.

A právě pro tuzemskou metropoli Libeskind vůbec poprvé ve své kariéře navrhuje celou novou městskou čtvrť. „Je opravdu jedinečné vytvářet sousedství,“ dodává architekt židovského původu, jenž chce v Rohan City vybudovat třeba i veřejnou knihovnu.

„Vytvořit celou čtvrť je mnohem víc než navrhnout shluk budov a ulic,“ upřesňuje Libeskind, který v šedesátých letech získal americké občanství a většinu života prožil mezi Státy a Berlínem.

Mentorem, který zformoval Libeskindovo vnímání oboru, byl mimo jiné i český teoretik architektury prostoru Dalibor Veselý, žák Jana Patočky. „V mých žilách skutečně koluje svobodomyslnost české společnosti,“ pronáší hrdě Libeskind.

A právě v Rohan City vsadil na historii a filozofii. Pražané se tak v budoucnu budou moci projít ulicemi Simone Weilové, Ludwiga Wittgensteina či Edmunda Husserla. „Daniel říká, že architektura je vlastně filozofické téma,“ doplňuje Libeskinda developer Luděk Sekyra ze Sekyra Group – na stagi Lepší Česko vystoupil po Libeskindovi.

Architektura však podle úspěšného předáka oboru zdaleka není jen intelektuální disciplína. „Na svou práci jsem emocionálně napojen. Vycházím i z vlastního tělesného prožívání místa. Pracuji tak, že se jdu projít na místo, které navrhuji. Zaposlouchám se do něj. Něco si naskicuju. Na Rohanském ostrově tomu nebylo jinak,“ přibližuje Libeskind svůj tvůrčí proces.

Architektura a sebevědomá společnost jsou podle něj úzce propojeny. „Věřím, že Rohan City se všemi novými veřejnými prostory, inovacemi a estetikou vdechne nový život celému sousedství,“ říká Daniel Libeskind.

Zároveň připouští, že coby architekt se ve své profesi potýká s mnohými překážkami. Architektura se svými novými budovami a čtvrtěmi často naráží i na lidskou neochotu dělat změny. „Přirozeností člověka je být konzervativní. Všichni chceme, aby věci zůstaly takové, jaké byly doposud. Vidíte to v každém městě,“ komentuje architekt.

V jeho očích měla tuzemská metropole štěstí. Jedno z mála měst, které nebylo vybombardované a dodnes si, i přes velmi těžké dějinné události, zachovalo svou historii.

„Jenomže nechcete mít město zakonzervované ve formaldehydu, město uzamčené v minulosti – jakémsi smrtícím objetí,“ přemítá Libeskind, podle něhož je právě úkolem architektů a architektek – ostatně stejně jako jakýchkoli jiných kreativních oborů – vystoupit do neznáma, posunout města na novou úroveň.

„Praha, jedno z nejkrásnějších měst na světě, se tak pro architekty někdy stává pastí,“ připouští Libeskind.

Jak ale propast mezi nedůvěrou v novoty a vlastní vizí překlenout? Libeskind nabízí zdánlivě jednoduchou odpověď: „Každý máme sny a vize. Ty ale samy o sobě nestačí, nezbývá než je dokázat konfrontovat s realitou,“ upozorňuje. Sama architektura podle něj musí umět lidem sama vysvětlit, čím je, ještě dřív, než je postavená.

„Zásadní součástí práce architekta je schopnost komunikovat s lidmi,“ konstatuje Daniel Libeskind rezolutně. „Podle mě to je klíč, jak někoho přesvědčit, aby podle vašeho návrhu opravdu něco postavil. To je vždycky kreativní boj,“ doplňuje.

Rezervovaný přístup k novinkám se však v kontextu světového trendu, jímž se v posledních letech stalo obdivování měst a nové architektury, jeví poněkud paradoxně.

„Dřív byla ulice jen kulisa, dnes od ní lidé čekají mnohem více. A to nemluvím pouze o udržitelnosti, ale třeba o identitě,“ upozorňuje Libeskind, podle kterého si dnes lidé v souvislosti s městskou zástavbou kladou i otázky typu: Jak se nové město podílí na utváření toho, kým si přejete být?

Architekt Daniel Libeskind a Anna Nosková, šéfka Forbes Life

V architektuře jde dnes podle jeho slov o mnohem více než o to mít dobrý dům, vhodné místo k životu a krásnou ulici, po níž můžete chodit. „Architektura spoluutváří to, kým jsme,“ míní architekt, jenž na své newyorské studium architektury navázal teoretickým postgraduálem v britském Essexu.

Sebevědomí z autora vítězného návrhu newyorského Světového obchodního centra v New Yorku přímo vyzařuje. „Jestli jsem o sobě a své práci někdy pochyboval? Ne, to naštěstí ne,“ odpovídá na otázku moderátora.

„Ne, že bych se v životě nikdy o nic nestrachoval – o to, kolik mi zbývá na účtu, co se děje venku na ulici… O sobě jako o architektovi jsem ale nepochyboval nikdy,“ konstatuje slavný muž.

Sebevědomí – ústřední téma letošního ročníku Lepší Česko – má podle Daniela Libeskinda mnoho vrstev. „Nejsem Le Corbusier, který vstával s tím, že se cítí jako bůh. Jsem člověk a být člověkem znamená být zranitelný. A právě zranitelnost nás nutí hledat cosi, co ji přesahuje, tam se rodí sebevědomí,“ vyzdvihuje lidskou podstatu architekt.

Sebedůvěra však podle něj nevychází jen z nás samotných. „Přichází také ze světa, ze solidarity lidí, s nimiž pracujeme, kteří nás inspirují,“ přemýšlí Libeskind. „Abych mohl světu čelit se zdviženou hlavou, potřebuju alespoň jednoho přítele,“ upřesňuje architekt a druhým dechem dodává, že ještě lepší jsou dva nebo tři blízcí lidé.

Klíč k úspěchu je podle něj prostý: obklopit se lidmi, kteří plně věří v naše počínání. „Bez víry jsme ztracení. Musíme věřit, protože když budeme mít ze všeho strach, život nám proklouzne mezi prsty,“ uzavírá svůj výstup muž, který svůj život drží pevně ve svých rukách bezmála osmdesát let.