V rezidenci salcburského arcibiskupství uvidíte do 29. září výstavu rakouských portrétních mistrů devatenáctého století pod názvem Face to Face. Kromě Gustava Klimta, Hanse Makarta či Antona Einsleho a dalších je zde k dispozici digitální kolekce fotografií rakouské elity včetně císařovny Alžběty II. zvané Sissi.
Je to jako předzvěst selfie a inscenovaných, pečlivě kurátorovaných portrétů na Instagramu. Během devatenáctého století si svoje portréty mohli dovolit nejen aristokraté, ale také dobře situovaní jedinci, kteří nechávali zachytit sebe i své rodiny.
Během 19. století si svoje portréty mohli dovolit nejen aristokraté, ale také dobře situovaní jedinci, kteří nechávali zachytit sebe i své rodiny.
Kurátoři Astrid Ducke a Thomas Habersatter sestavili výběr tak, aby díla mezi sebou vedla dialog. Monumentální plátna se střídají s komorními portréty, oficiální reprezentace s intimními okamžiky, a v každém sále se znovu a znovu potvrzuje, že portrét je vždy výsledkem tiché dohody mezi tím, kdo pozoruje, a tím, kdo se nechává vidět.
Se svolením DomQuartier Salzburg
Protože v Salcburku často prší, mezi honosnými sály rezidence, místa, kde jako sedmiletý zahrál Wolfgang Amadeus Mozart svůj koncert před tehdejším dvorem, panuje intimní přítmí. V klidu se tak zadíváte do očí neznámé ženě z portrétu Gustava Klimta, namalovaného kolem roku 1894.
Se svolením Anny Noskové
Ve své knize O kráse z roku 2004 filosof Umberto Eco hovoří o tom, že krása není jen estetická kategorie, ale i sociální a mocenský nástroj. Touha být viděn se tak spojuje s potřebou potvrzení vlastní identity. A ať už je tato touha naplňována prostřednictvím malířských štětců, nebo spouště iPhonu, motivace zůstává stejná.
Jako předzvěst Instagramu působí kolekce naskenovaných fotografií původně bratislavského rodáka Josefa Löwyho, který ve Vídni působil jako dvorní fotograf. Portréty elity, které zachytil, listujete na obrazovce a v rámci výstavy se můžete vyfotit na svůj telefon v kulisách tehdejšího fotoateliéru: pohovky a paravanu s potiskem.
Sbírat fotky urozených dam i hereček, zpěvaček či baletek bylo oblíbenou kratochvílí vysoce postavených žen.
V rámci katalogu k výstavě se dočtete, že císařovna Alžběta II. portréty na malých kartičkách z fotografického salonu Löwyho sbírala a dávala si je do alba. Říkala jim „moje kolekce krásek“ a nebyla okolo roku 1860 rozhodně jediná. Sbírat fotky urozených dam i hereček, zpěvaček či baletek, bylo oblíbenou kratochvílí vysoce postavených žen.
Zatímco dnes dáte osobě svého zájmu follow, v druhé polovině devatenáctého století musela Alžběta II. vyvinout podstatě náročnější aktivitu.
„Zakládám si album krásy a nyní do něj sbírám fotografie výhradně žen. Jakékoli půvabné tváře, které se vám podaří získat u Angerera či jiných fotografů, vás prosím, abyste mi zaslali,“ napsala roku 1862 z Benátek svému švagrovi, arcivévodovi Ludvíku Viktorovi.
Krátce nato stejnou žádost prostřednictvím ministra zahraničí rozeslala také rakouským velvyslancům v Cařihradě, Petrohradě, Paříži, Londýně a Berlíně.
Zakládám si album krásy a nyní do něj sbírám fotografie výhradně žen. Jakékoli půvabné tváře, které se vám podaří získat, vás prosím, abyste mi zaslali.
Pokud jsou malířské portréty o fyzické kráse, statusu či vyjádření charakteru portrétovaného, fotografie umělce devatenáctého století inspirovala k větší míře stylizace. K uhlazení rysů, k přidání světla, k jemným úpravám držení těla. Tam, kde fotoaparát zaznamenal neúprosné detaily, štětec mohl nabídnout vylepšenou verzi reality, ideál, který obstál před zraky současníků a měl se stát součástí rodinné i národní paměti.
Samostatnou kategorií jsou autoportréty, které před nástupem chytrých telefonů působily nikoliv jako deníkový záznam nebo óda na marnivost, ale jako prostor pro větší otevřenost, kterou si umělec mohl dovolit vůči sobě a vytvořit na obrazu sebe sama prostor pro zranitelnost, nejistotu i ambici.
Malíři se snažili inscenovat obraz sebe sama způsobem, jaký fotoaparát neuměl: přidávali symboly, malířské atributy, výraz či gesto, které naznačovalo tvůrčí poslání. Na výstavě Face to Face uvidíte třeba autoportét Fritz Schidera, jeho sebe-obraz je spíš pozvánkou do tvůrčího procesu než demonstraci prestiže.
Kontrast s monumentálním rodinným portrétem Giersterových od Ferdinanda Georga Waldmüllera, datovaným do roku 1838, je výrazný: tam, kde Schider ukazuje umělce v akci, Waldmüller komponuje harmonii gest, odlesků krajky a pohledů, v nichž se zrcadlí jak rodinné pouto, tak pečlivě střežený veřejný obraz.
Poslední místnost patří „sofistikovaným ženám“. Zatímco na přelomu osmnáctého a devatenáctého století zůstávala měšťanská manželka ekonomicky závislá na muži a její portrét byl spíše decentní reprezentací ctnosti, jak ukazuje Peter Krafft ve svém obraze Anny Marie Artarie či anonymní Dívky v modrých hedvábných šatech, druhá polovina století přináší zcela jinou estetiku.
Josef Matthias Aigner ve své podobizně herečky Idy Jäger, později kněžny Sulkowské, rámuje tvář okázalým kloboukem s růží, pery a krajkou a nechává ji hledět mimo diváka: póza, která působí zároveň nedostupně i svůdně. Podobně herečka Maria Bonn, zachycená Józsefem Árpádem Koppayem ve stylu inspirovaném Hansem Makartem, zosobňuje erotickou i intelektuální samostatnost.
Se svolením DomQuartier Salzburg
Ještě dál šla hraběnka Kitty von Schönborn-Buchheim, později provdaná za barona Eugèna von Rothschilda: John Quincy Adams ji v roce 1925 portrétoval s chrtem jako sebevědomou dámu, jejíž postavení vyniklo už jen samotným formátem obrazu.
A jen o dva roky později se dějiny posunuly, ženy v Rakousku získaly volební právo i přístup na univerzity. Portréty tak neukazují pouze tváře, ale mapují cestu, jak se ženská identita od decentní reprezentace proměnila v obraz emancipace.
Se svolením Anny Noskové
Zajeďte se podívat na výstavu Face to Face nejen proto, abyste se vzdělali v dějinách umění a nechali na sebe působit krásu portrétů z devatenáctého století, ale také abyste pochopili na co navazuje estetika i zvyky současnosti.
Residenzgalerie Salzburg, otevřeno denně kromě úterý od 10 do 18 hodin, poslední návštěvníci jsou vpuštěni v 17 hodin
Výstava trvá do 29. září 2025
The post Před érou selfies. Výstava v Salcburku ukazuje, jak bohatí utvářeli svou identitu appeared first on Forbes.
