Co byste neměli minout na velkolepé přehlídce nového cirkusu Letní Letná? Nabízíme tři recenze na představení slibující zážitek, na který se nezapomíná.
Duel Reality
Dva rody, oba stejně proslulé, zde, v krásné Veroně, zas dávná zášť popouzí k hněvu… Slavná věta proslulého dramatu Romea a Julie je výchozím bodem inscenace Duel Reality od souboru The 7 Fingers – po světoznámém ansámblu Cirque du Soleil patrně nejznámějšímu uskupení kanadského původu.
Opravdu? Alžbětínský příběh v cirkusovém aranžmá? Ze Shakespeara tu však mnohé nezbylo. The 7 Fingers nabízejí jeho alternativní verzi. A to v duchu řečnické otázky jednoho z artistů: „Kdo by v dnešní době potřeboval tragédii?“
Ústřední konflikt dvou proti sobě stojících rodů je tu přetaven ve sportovní utkání. K tomu – obzvlášť na druhé straně Atlantského oceánu – neodmyslitelně patří disciplína cheerleadingu.
A právě v jeho duchu kanadští performeři a performerky metají vysoko nad zemí několikerá salta, proskakují mezi obručí či jakýmkoliv otvorem, jenž lze vytvořit z lidského těla, nebo jsou vymrštěni vysoko na vertikální tyče, řetězové strapsy, hrazdu, či to které akrobatické náčiní, jež se zrovna nachází na scéně.
Cirkusová artistika se tu proměňuje ve vrcholový sport. Každý výkon končí vítězoslavnou pózou (ano, objeví se proslulé „jazz hands“). Cirkus zde místy připomíná spíše gymnastickou olympiádu než uměleckou produkci. K tomu nejlepšímu v Duel Reality se řadí především hromadné tanečně-akrobatické scény.
Velkolepé dynamické choreografie jsou neskutečnou podívanou. Kanadští artisté v nich nezapřou letitou profesionální taneční průpravu, jež je nedílnou součástí tamního cirkusového vzdělání. Vzhledem ke zvolenému tématu i aranžmá navozují společné taneční scény tu správnou teenagerskou atmosféru, evokující americký seriál High School Musical či třeba současnější Euforii.
Hudba, povětšinou hlasitá a reprodukovaná, doprovází takřka každý výstup. I když… v závěrečné uvolněné scéně jedno hudební číslo předvedou divákům i sami artisté. To je sympatický krok.
Oproti suverénním akrobatickým výkonům zpívají mírně a stydlivě – ze všemožných disciplín spjatých s cirkusovou artistikou nepatří u kanadského ansámblu zpěv k těm nejškolenějším. A to je dobře – alespoň někde je ono dokonalé ovládnutí techniky narušeno – a tím jaksi polidštěno.
Z tradiční divadelnosti spjaté kromě Shakespearova dramatu také s cirkusovou artistikou zde mnoho nezbývá. Opomenout však nelze kostýmy. Do červeno-modrého kontrastu jsou náznakem „oděni“ i diváci. Ti se tak, rozesazeni ze dvou stran středové scény, sami stávají součástí ringu. Záleží už jen k barvě jakého rodu – či přesněji týmu – vaše sedadlo a přidělený „kostým“ náleží.
A performeři a performerky nastolenou rivalitu notně podporují, když „své kotle“ opakovaně roztleskávají. A ono fandění na sportovním utkání zde psychologicky funguje takřka dokonale. Stačí chvilka, abyste získali pocit, že sedíte ve fanouškovském kotli a jediné, o co vám jde, je, aby váš tým porazil ten druhý.
Vyjma kostýmů a hřiště, jež dělí pódium na dvě poloviny, umocňují onen duel rovněž bodová stropní světla. Ta z modré přecházejí do červené, či bílé, to pokud svár ustupuje jinému dění. Dle jejich rozptylu – čím větší je, tím méně je kontrast umocněn – se divák orientuje v přechodech mezi jednotlivými výjevy. Navíc se tu stávají organickou součástí scénografie, když například červenou polovinu hřiště jasně vymezí od té modré.
Inscenaci nelze upřít jedinečné výkony a nesmírnou lehkost, s jakou jsou fyzicky extrémně náročná čísla předváděna Lze však i vytýkat – show nikam negraduje, naopak, co se dynamiky a tempa týče, jde spíše opačným směrem – od energií sršícího hromadného nástupu, po něžnou párovou akrobacii na visuté hrazdě.
Pro toho, kdo hledá divadelnější kusy, by The 7 Fingers mohli být zklamáním. Kdo však přišel obdivovat netušené možnosti lidského těla – pohodlně se usaďte, vaše show právě začíná.
Décrochez-moi-ça
V secesním imagináriu Décrochez-moi-ça od francouzského komorního souboru Bêtes de Foire se stírá rozdíl mezi scénou i kostýmy, ale též světelnou i hudební složkou inscenace. Vše se vzájemně prolíná tu v hravé kostýmní grotesce, onehdy děsuplném hororovém kabaretu.
Jinými slovy: co se jevilo býti obyčejným sakem, se stává oponou, nekonečným provazem dalších vzájemně propojených kabátů či svrchníkem, jenž lze rozložit na prvočinitele; od rukávů po „roztržení“ na dvě poloviny.
Celotřpytivý úbor artistky Elsy De Witte se tu díky důmyslné sestavě zrcadel a jediné baterce stává živoucí disco koulí, jejíž záře se odráží na celtovinu cirkusáckého stanu. Iluzionisté, klauni, žongléři, mistři převleků, herci – takovými všemi přívlastky lze popsat ústřední dvojici, principály souboru Bêtes de foire a manžele Elsu De Witte a Laurenta Cabrola.
Kromě páru je na scéně přítomen též multiinstrumentalista Bastien Pelenc. A i v jeho případě platí výše uvedené – kostým a hudební nástroj zde splývají v jeden celek. Tu přichází coby houslista, jenž si sám obut v dřevácích vyťukává rytmus. Na jedné z bot má navíc připevněnou i malou tamburínu.
Jindy se vrací coby potrhlý harmonikář – harmonika připevněná mezi koleny mu znemožňuje roztáhnout nohy dál než na šířku tahacího měchu. A jednu má též na hlavě.
S vysmeknutím úklony vydává teskný hluboký tón, zbylé dvě na bocích se naopak bzučivě roztahují ve vyšších tóninách. Onou pomyslnou kabaretní třešničkou na dortu je membranofonická „píšťalka“ kazu, jejíž bzučení dokonale dotváří nastolenou grotesku.
V Décrochez-moi-ça se hraje opravdu na vše, co vydává zvuk. Od xylofonu, přes podivnou soustavu bubínků a maličkých kláves, elektrickou mandolínu, ale třeba i kovový skelet lavic, na nichž jsou kolem dokola kruhové scény s otáčivým jevištěm usazeni diváci.
V hlavní roli se tu opakovaně představuje kouzlo a trik. Základními ingrediencemi oné magie je herectví, neustálé překvapení, humor, ale též nekonečný cit pro rytmus. V tempu zmíněných instrumentů a dalších podivných často kakofonických zvuků, jež se místy ozývají zpoza opony za zády přítomného publika, se na jevišti děje veškerý pohyb.
Například v metru oné podivné harmonikové soustavy probíhá náročná přestavba scény. Housle zase udávají tempo i napětí žonglérskému číslu s klobouky. Manipulace s míčky si pak vystačí s svým vlastním rytmem a zvukem, jež vydávají odrazem od země či stolu.
Kouzelnou podívanou, onu rozvernou poetickou pohádku na dobrou noc, která však místy nahání pořádný strach, ocení nejen dětští diváci a divačky, ale všichni ti, kdo chtějí občas uvěřit, že kouzla i drobné zázraky se nám mohou dít přímo před očima.
Les Grands Fourneaux #2
Aneb večeře v šapitó o čtyřech chodech
Poslední z hlavních hvězd je čtyřicet let starý francouzský soubor Max & Maurice. Letní Letná představuje jednu z posledních šancí tento ansámbl spatřit na scéně. S obnovenou premiérou deset let starého oblíbeného kabaretu Les Grands Fourneaux #2 vyrazil na své poslední turné, než se odebere do cirkusového důchodu.
Někdejší duo, jež se svými produkcemi od osmdesátých let minulého století objíždělo Francii i Evropu, se pod režijním vedením uměleckého ředitele Emmanuela Gillerona postupně rozrostlo o další členy a členky.
V šapitó se zde kromě cirkusu servíruje také večeře o několika chodech. Na své si tu přijdou milovníci francouzské gastronomie. Podávají se malé quiche se sýrem a muškátovým oříškem, zapečené allumettes au fromage, roulade d’omelette au saumon či domácí bruschetta s olivovou tapenádou.
Sama autorka tohoto článku však z inscenace i kuchyně zažila jen malou ochutnávku. A tak jen prozradím, že umělci zde slibují poetickou varietní podívanou, plnou živé hudby: od basy a klavíru přes xylofon po klauniádu s atypickými hudebními nástroji; pumpičkou na kolo, či vyfukující se pneumatikou.
Hudební těleso zde ve stylu kavárny dvacátých, třicátých let doprovází akrobatická čísla jako tanec v obruči, závěsnou akrobacii za vlasy odehrávající se vysoko u stropu cirkusového stanu (takzvaná disciplína hair-hanging) a mnohé další. Tak hezkou podívanou. A samozřejmě dobrou chuť.
The post To nejlepší z Letní Letné #2: Romeo v cirkuse, groteska i večeře v šapitó appeared first on Forbes.
