Muchomůrka zelená
Za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu v Evropě i Severní Americe mykologové považují poměrně rozšířenou muchomůrku zelenou. Zabijáka z ní dělá především skutečnost, že se první příznaky otravy objevují až po několika hodinách, kdy je jed plně vstřebán v organismu a už jsou těžce zasaženy důležité orgány – zejména játra.
I když lze muchomůrku zelenou velmi snadno rozeznat od oblíbených jedlých hub, přesto tento druh v Česku stojí za asi 90 procenty úmrtí způsobených konzumací hub. Nezkušení houbaři si smrtelně jedovatou houbu pletou nejčastěji se zeleně zbarvenými holubinkami, ale také s žampiony.
ČTĚTE TAKÉ: Jsou tu ideální podmínky pro houbaře. Pozor ale na vzácné druhy, za sběr hrozí tučná pokuta
Jak rozeznat například holubinku nazelenalou od muchomůrky zelené? Muchomůrka zelená má relativně dlouhý třeň (nohu). Zcela zásadní je ovšem fakt, že třeň muchomůrky roste z takzvané pochvy, které se říká také kalich smrti či horolezecká ponožka. Holubinka ani žampion nic takového nemají. V horní části třeně se zase muchomůrka pyšní prstencem. I ten holubinka nazelenalá či trávozelená postrádají.
Vzhledem k tomu, že druhem daného lesa a vlivem vlhkosti i slunečního svitu může mít muchomůrka zelená velice různorodé zbarvení (zelená, svítivě žlutá, hnědá či bílá), u houbařů začátečníků skutečně může dojít k záměně s populárními žampiony.
I v tomto případě je důležité řídit se kalichem, který žampion postrádá. Kalich se může nacházet celý pod zemí, proto je důležité houbu při sběru vyjmout celou. I když třeba odnož muchomůrky zelené s názvem muchomůrka bílá (také smrtelně jedovatá) může být žampionům podobná, existuje další lehce rozeznatelný rozdíl.
Zatímco žampion má narůžovělé až hnědavě zbarvené lupeny, u muchomůrky bílé (i zelené) odpovídají názvu houby – jsou bílé.
Pavučinec plyšový
Jednou z vůbec nejzákeřnějších a nejnebezpečnějších hub světa je pavučinec plyšový. Inkubační doba u této smrtelně jedovaté houby je ještě delší než u muchomůrky zelené. K nenávratnému poškození ledvin může dojít i tři týdny po požití. Proto vědcům velmi dlouho trvalo, než jedovatost pavučince plyšového, který byl až do konce 50. let považován za jedlou houbu, odhalili.
Na rozdíl od muchomůrky zelené roste pavučinec na českém území velmi vzácně, navíc neexistuje mnoho jedlých hub, s nimiž by si mohl člověk „plyšáka“ splést. Zkušení houbaři, kteří sbírají ryzce či jedlé druhy pavučince, by si měli být stoprocentně jisti, že jim v košíku neskončila i tato smrtelně jedovatá houba.
Například v Polsku, kde je výskyt pavučince plyšového podstatně častější, jsou hlášeny i desítky případů otrav ročně.
Muchomůrka tygrovaná
Méně zkušení houbaři by se měli mít na pozoru před muchomůrkou tygrovanou, která je prudce jedovatá. Její pozření je smrtelné jen v ojedinělých případech, jelikož se první příznaky – v podobě zažívacích problémů a dezorientace – dostavují již zhruba po dvou hodinách od konzumace. Přesto je muchomůrka tygrovaná nebezpečnou houbou, která na talíř určitě nepatří.
Běžně může dojít k záměně s muchomůrkou růžovkou, která je známá také pod označením masák. Ještě podobnější je tygrovka muchomůrce šedivce. Tu ale obvykle sbírají jen zkušenější houbaři. Jak tedy poznat na jedné straně bezpečně jedlou růžovku či šedivku a na straně druhé prudce jedovatou tygrovku?
Prvním ukazatelem je barva. Muchomůrka růžovka má klobouk zbarvený do růžového, krémově červeného či velmi světle hnědého odstínu. Tygrovka mívá hořejšek okrově hnědý. Růžovka se také po naříznutí zbarvuje do růžova. Šedivka má na první pohled znaky tygrovce mnohem podobnější. Pro naprosto bezpečné rozeznání je opět klíčový vzhled třeně.
Růžovka a šedivka mají rýhovaný prstenec, muchomůrka tygrovaná ho má hladký. Růžovce a šedivce rovněž chybí kalich, který u tygrovky naopak bývá velmi výrazný.
Závojenka olovová
Další smrtelně jedovatou hrozbou je závojenka olovová. Tato nenápadná houba obsahuje velmi silný jed. Nejpozději do dvou hodin po konzumaci se objevují první příznaky otravy – úporné zvracení a průjmy. Díky tomu lze naštěstí otravu včas podchytit, a jsou tak známá jen ojedinělá úmrtí.
Závojenky navíc rostou v Česku spíše výjimečně. Objevují se v teplejších oblastech, typicky v listnatých lesích, nejčastěji pod duby, přičemž upřednostňují vápencové podklady. V jehličnatých lesích člověk na závojenku olovovou narazí jen těžko.
Záměna s jedlou houbou je zde ovšem pravděpodobnější než třeba u pavučince. Zejména mladé plodnice se dají snadno zaměnit za mladé hřiby dubové, které ještě nemají tolik rozvinutý klobouk. Podobnost může spočívat v barvě i tvaru. Závojenku nicméně houbař od hřibů bezpečně rozezná podle lupenů – hřiby místo nich mají rourky. Pokud je plodnice tak malá, že ještě nemá dostatečně vyvinuté zmíněné rozlišovací znaky, je lepší ji raději nesbírat.
Záměna závojenky olovové je možná také s čirůvkou májovkou i s jedlou závojenkou podtrnkou. Tyto exempláře by ale měli sbírat spíše zkušenější houbaři.
Žampion zápašný
Bohužel zdaleka neplatí pravidlo, že by všechny žampiony byly jedlé. Například žampion (pečárka) zápašný, který poměrně hojně roste v lesích, parcích, loukách i zahradách, je jedovatý. Svému jedlému příbuzenstvu je přitom velmi podobný. Jako u drtivé většiny pečárek jde o bíle zbarvenou houbu s náznakem šedých odstínů.
Jak tedy zápašňáka rozeznat od jedlých žampionů? Jedním z vodítek je pach. Zatímco jedlé žampiony voní po anýzu nebo mandlích, žampion zápašný je typický svým karbolovým zápachem, který se navíc během vaření zintenzivňuje.
Další možnost, jak jedovatý žampion identifikovat ještě před vhozením do košíku, je barva. Žampion zápašný po poranění rychle žloutne. Mykologové rovněž zmiňují, že i po otravě touto houbou jsou prakticky vyloučené trvalejší následky.
Bedla zahradní
Také mezi bedlami se nacházejí jedovaté exempláře. Obavy by mohla vzbuzovat třeba bedla zahradní. Ta je sice jen mírně jedovatá, přesto se u nás vyskytuje vcelku běžně a je dosti podobná některým jedlým bedlám. Jak ji poznat? Už název napovídá, že roste především na travnatých plochách, jako jsou zahrady, louky a městské parky. Může se objevit i na kompostech nebo ve sklenících.
Bedla zahradní na rozdíl od velmi oblíbené bedly vysoké po řezu mírně červená. Bedla červenající oproti bedle zahradní zase vytváří o něco drobnější plodnice. Přesto by měl člověk zpozornět, když mu bedly rostou přímo na zahradě.
Bedla kaštanová
Určité bedly dokážou být mnohem zákeřnější, než by někteří houbaři očekávali. Například bedla kaštanová je dokonce smrtelně jedovatá – obsahuje podobné látky jako muchomůrka zelená.
Přesto není třeba při sběru bedel propadat zbytečné panice. Kaštanovka je totiž oproti svým jedlým sestrám velice dobře rozpoznatelná, protože je droboučká. Měří obvykle jen pět centimetrů, navíc je v Česku poměrně vzácná.
Hřib žlučník
Při konzumaci hřibu žlučníku, lidově známého jako hořčák, sice nejde o život ani o zdraví, ale i malý kousek této houby dokáže nezkušeným houbařům zkazit celé jídlo. Hořčák je totiž pro svou intenzivní a rozpínavou hořkost nepoživatelný. Tuto chuť nelze odstranit žádnou kuchyňskou úpravou.
Záměna hrozí u světlejších hřibů, jako je hřib smrkový (pravák). A jak riziku nepoživatelné hořké smaženice zabránit? Hořčák má ve spodní části klobouku velmi výrazné, až křiklavě růžové rourky, které jsou u starších exemplářů nápadně vyklenuté. Síťka na třeni je zase podstatně hrubší než třeba u praváka.
Úplně nejjednodušší je prostá zkouška ještě v lese. Při sebemenším podezření stačí ochutnat malinký kousek houby. Pokud jde o hořčáka, brzy se dostaví nepříjemná hořká chuť. Houbař má pak hned jasno, že bez této houby v košíku se zcela jistě obejde.
Hřib satan
O poznání nebezpečnější než hořčák je hřib satan, který je prudce jedovatý. Jeho konzumace vyvolává mimo jiné silné zvracení. První příznaky mohou přijít již po 30 minutách. Otrava obnáší žaludeční a střevní potíže doprovázené dehydratací.
I přes zákeřné dopady, které konzumace satana přináší, nejsou v souvislosti s touto houbou u nás hlášena úmrtí. To nic nemění na tom, že by se houbaři tomuto druhu měli obloukem vyhnout. Ne nadarmo je totiž hřib satan lidově nazýván jako „bliják“.
Jedná se o poměrně vzácnou houbu, která se vyskytuje prakticky jen v teplých oblastech na vápenitém podkladě pod listnatými stromy. Prvním poznávacím znamením satana je jeho neobvyklá velikost. Je to vůbec největší hřib, který na území České republiky roste. Přesto se snadno zamění s některými dalšími mohutnými hřiby, které se vyznačují divokým zbarvením.
Typickým příkladem je oblíbený hřib kovář. Ten má ale mnohem tmavší klobouk (do hněda) a na noze červené šupiny. Satan má na noze červenou síťku a klobouk má od bílého odstínu až do „vražedně“ šedé barvy, která by měla každého houbaře varovat.
Kovář po poranění extrémně modrá, satan na řezu modrá spíš slabě. U kováře je ještě dobré připomenout, že i když jde o jedlou a chutnou houbu, vyžaduje delší tepelnou úpravu. Konzumace v kombinaci s alkoholem může navíc způsobit nevolnost.
Houbaři by měli mít neustále na paměti, že se nevyplácí přeceňovat své znalosti. V případě nejistoty je vždy lepší nahlédnout do atlasu hub nebo zavolat známému, který se v houbách vyzná lépe.
Resort životního prostředí upozorňuje, že k identifikaci hub jsou kromě klasických atlasů dostupné i mobilní aplikace. „Velmi rozšířená je například aplikace ‚Na houby‘. Využít můžete také mykologické poradny,“ sdělilo ministerstvo pro CNN Prima NEWS.
Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) i letos pravidelně aktualizuje mapu pravděpodobnosti růstu hub na našem území. Naleznete ji pod tímto odkazem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Začínají růst první hřiby. Zkušená houbařka poradila, jak vytipovat ideální lokalitu
