Spojené království, jímž se plazí i sprintují hladoví nakažení, je kvůli smrtonosnému viru už roky v nedobrovolném brexitu od zbytku světa. Horor 28 let poté se naopak milerád vzdává některých žánrových berliček, aby dokázal… co vlastně?
Krátce po nenáviděné druhé sérii The Last of Us je tady další titul, který bude testovat hranice trpělivosti fanoušků apokalyptických hororů, v nichž se lidé mění v zombie. Režisér Danny Boyle, scenárista Alex Garland, kameraman Anthony Dod Mantle a producent Andrew Macdonald se po třiadvaceti letech vrátili do světa zuřivých nakažených z 28 dní poté, aby ukázali, že i na stará kolena si chtějí také trochu zadivočit.
Když soběstačnou komunitu přeživších, která obývá přílivový ostrov, opouští mladý otec, aby na pevnině zocelil dvanáctiletého synka v obraně před nakaženými, čekáte, že se to zvrtne. Možná ne hned, když se za lučištníky začnou v lese plazit dva zdeformovaní lidští slimáci, kteří vypadají jako Harkonnenové z Duny v posledním tažení, ale určitě tehdy, když na jedné z větví dobrodruzi najdou pověšenou utrženou hlavu jelena.
Následuje úprk před takzvanou alfou, zombíkem, jenž je větší, silnější, chytřejší (i pohlavně vybavenější, což Boyle rád a často ukazuje), běh o život zpátky na ostrov se ale vizuálně mění spíš v horečnatý sen, kdy veškeré přímořské prostředí najednou trikař projel halucinogenním filtrem, kdy si říkáte, že hrdiny nehoní nemrtvý, ale spíš jejich démon spánkové paralýzy.
To všechno navíc režisér rytmizuje jako svoji vyhlášenou střihovou montáž, kde se tentokrát objevují i záběry z válečného dramatu Jindřich V., který měl ve své době pozvednout morálku britských jednotek za druhé světové války, podobně jako vesničané ve zmíněné komunitě vzdorují apokalypse pospolitostí tvrzené iniciačními rituály, které se oslavují v hospodě, kde z obrazu shlíží mladičká Alžběta II.
Komunu ne nepodobnou té ze seriálu Třetí den pak zase rychle opouštíme, protože Boyle s Garlandem onoho hošíka opět vyhánějí na cestu, tentokrát nikoli s otcem, ale s matkou, pro niž potomek shání lék, protože podobně jako diváci tohoto filmu blouzní.
Tvůrci tak pokračování najednou modelují jako komorní příběh o dospívání, který mohou ovlivňovat dva principy – jeden po nakažených střílí, druhý je pomáhá odrodit. Ano, to se stane.
Filmaři ale zvlášť ve druhé polovině odhalují limity maření diváckých očekávání. Zatímco dialog s vojákem, jehož „plastikovou“ přítelkyni nevinný chlapec zaměňuje za oběť alergického záchvatu, pobaví, další scény jsou vyloženě antiklimatické, ať už jde o záchranu matkou před lidským slimákem, případně o celou pasáž s doktorem Ralpha Fiennese, jenž 28 let poté uzavírá v jakousi elegii za mrtvé, kteří jsou si ve smrti navzdory nákaze rovni.
Kde by tak 28 let poté mohlo chytnout slinu jako třeba Zběsilá cesta, se spíš tak trochu trápí v podivně nastříhaných honičkách, kdy není jasné, jak se postavám podařilo uniknout nebezpečí nebo odkud a kam právě dorazili.
Jistě, je to styl, který má dezorientaci a nesoustředěnost ve své DNA, novinku jimi ale zbavuje napětí, které potřebujete, pokud nechcete jen autorsky rozjímat nad pravidly žánru, jako to naposledy dělala režisérka čtvrtého Matrixu.
Horor natočený z velké části na iPhone, jenž mu má stejně jako v případě digitálních kamer využitých pro první film propůjčit určitou patinu domácího videa, přesto svou nezaměnitelnou britskou vyřídilkou sympaticky vyčnívá z konvencí sequelů, které mají jen ždímat zavedené značky.
Brzy ale uvidíme, zda si to jen nenamlouváme – zkraje příštího roku má ostatně dorazit již natočené další pokračování.
The post Příběh o dospívání? Horečnatých 28 let poté je čtvrtým Matrixem zombie hororů appeared first on Forbes.
