Podívat se pod hladinu dějin může působit jako nepříliš povedená metafora, pokud ale nejde o ponorku H. L. Hunley. Její vrak přesně před čtvrtstoletím vytáhl z moře „německý Indiana Jones“ Edward Lee Spence a znovu tím oživil fascinující příběh o tom, jaké možnosti i rizika skýtají nové technologie.
Podmořský archeolog Spence postupoval v rámci staré dobré pirátské klasiky a na mapu umístil velké písmeno X, odvěkou značku pro poklad. Tady ale nešlo o bedny plné zlata a diamantů, nýbrž o vrak samotný. O vrak, jaký v dějinách nemá obdoby.
„Vlastně to byla celé náhoda, upozornila mě na to poprvé návnada na ryby. Ale jak řekl Louis Pasteur: Štěstí přeje připraveným,“ popsal svůj úspěšný nález Edward Lee Spence pro web California Diver.
Jak se brzy ukáže, historie zároveň často přeje i těm, kteří na štěstí ostatních vcelku zvysoka kašlou. Pod taktovkou mnichovského rodáka a světově uznávaného experta na podmořskou archeologii Spenceho, který na profilové fotce na Wikipedii vypadá s kloboukem na hlavě jako bavorský Indiana Jones, opět spatřil sluneční světlo vrak americké ponorky H. L. Hunley.
Ponorky, která šla třikrát ke dnu, a stejně přepsala historické kroniky. V časech všudypřítomných debat o rizicích a benefitech umělé inteligence představuje H. L. Hunley poutavou alegorii o tom, co znamená nástup nových technologií.
Zrovna totiž probíhala americká občanská válka a Horace Lawson Hunley se pokoušel dodat Konfederaci zásadní výhodu: útoky pod mořskou hladinou.
S ponorkami se experimentovalo už od 17. století, mimo jiné v Rusku za vlády cara Petra I. Velikého. V 19. století ale Američané bojující za jižní státy šli do jejich vývoje opravdu ve velkém.
Jelikož měla severní Unie znatelnou námořní převahu, rozhodli se eliminovat soupeřovu výhodu inovátorským tahem. Zvlášť když probíhala námořní blokáda klíčového jižanského přístavu v Charlestonu.
Dnešní terminologií tehdy zvítězil potenciál nad rizikem, které bylo značné, ovšem zároveň vědomě podstoupené; Konfederace potřebovala svůj trumf.
Foto Wikipedia.org (Public domain)
Jenže jedna věc je špatné zadání pro AI a jiná stavět ponorky, jaké do té doby nikdo nezkoušel. První stroj z Hunleyho dílny, nazvaný stylově Pioneer (Průkopník), šel ke dnu v rámci testování dobrovolně. I druhý American Diver následoval svého jména. Ani Americký potápěč totiž nefungoval, z něj se však posádka ještě dostala bez úhony.
Třetí ponorku pak Hunleyho spoluinvestoři – neboť obranný průmysl stál a stojí hodně peněz, zvlášť ten novátorský – pojmenovali na inženýrovu počest rovnou H. L. Hunley a zaradovali se. Heuréka, ponorka sestřelila v rámci testování cvičnou nákladní loď!
Jenže také už tehdy, 31. července 1863, zahynulo pět členů posádky (čtyři se zachránili). Při druhém pokusu v říjnu téhož roku pak při cvičné plavbě sáhla smrt rovnou na všech osm přítomných. Včetně konstruktéra Hunleyho.
Když byl pohřben s vojenskými poctami v Charlestonu, nabízely se kolem ponorkového programu mnohé myšlenky. Jde o špatná znamení? O prokletí? O fatální technické nedostatky? Zástupci Konfederace to viděli jinak. Zaveleli k akci číslo tři.
„Souhlasím, že to chtělo opravdu koule, ale nepovažuji to za šílenost,“ tvrdí Spence. „Konfederace své problémy s H. L. Hunley pokaždé vyřešila a měla pravdu v tom, že šlo o funkční myšlenku. Ostatně byli poté schopní potopit válečnou loď,“ dodává.
Ve večerních hodinách 17. února roku 1864 totiž posádka americké válečné lodi USS Housatonic spatřila cosi divného. „Jako by se směrem k nám plavilo prkno,“ vzpomínal její velitel Charles Pickering. Jen první písmeno sedělo, nikoli prkno, nýbrž ponorka, nesoucí jméno zesnulého vynálezce. Ale nedopadlo to úplně tak, jak si Konfederace představovala.
Jelikož šlo v rámci boje Severu proti Jihu o novou věc, z paluby na ponorku stříleli ručními zbraněmi, zatímco ona vypustila torpédo. Úspěšně, USS Housatonic byla nenávratně poškozena, H. L. Hunley tím získala historický primát ponorky skutečně likvidující válečnou loď protistrany.
Ale nazvat to vítězstvím? USS Housatonic registrovala pět obětí, zbylí členové posádky se zachránili v člunech. Ponorka sice odplula, nikoli však k pevnině, nýbrž na svoji poslední cestu. Všech osm mužů na palubě zahynulo – to v součtu s testovacími selháními dává 21 mrtvých.
Jedna bitva skončila. Druhá měla začít o století později.
Spence si totiž nalezení vraku Hunley nárokuje od roku 1970, zároveň ale probíhaly dlouholeté kontroverze mezi ním a spisovatelem Clivem Cusslerem, jenž tvrdil, že prvním byl on, a tím pádem mu náleží veškerá uznání a sláva. Tentokrát neřinčely zbraně, ale bitva to byla: slovní, argumentační a rozhodně ne mírná.
Odborné instituce daly později za pravdu Spencemu a hlavně uprostřed handrkování přišel 8. srpen roku 2000. Den vyzvednutí.
„Historický význam ponorky je velký. Nejenže jako první potopila válečnou loď, ale také vznikala ve velkém utajení, a jelikož je vrak z devadesáti procent nepoškozený, můžeme se z něj mnohé naučit a hodně toho pochopit,“ říkal Spence.
Ponorka je dodnes označována za symbol inovativnosti a nezdolnosti, za důkaz toho, že v rámci technologického pokroku je nutno přinášet oběti, i ty nejvyšší.
Odkryla ale i další velký příběh. Příběh až neuvěřitelný. O tom, že obří štěstí v jeden okamžik nijak nevylučuje gigantickou smůlu o něco později. „Potvrdilo nám to legendu,“ líčil Spence.
Foto Wikipedia.org/Barbara Voulgaris, Naval Historical Center (Public domain)
Kapitán ponorky George E. Dixon totiž podle zvěstí, jichž ale ve válce vznikají tisíce, odcházel bojovat za Konfederaci se zlatou mincí od své lásky. A v bitvě u Shilohu, krvavém pekle s desítkami tisíc obětí, právě tato mince zastavila kulku, jež by jinak byla smrtící.
Že následně Dixon zemřel děsivou smrtí pod mořskou hladinu, je ironie z nejkrutějších. Ve vraku ponorky na jednom z těl nicméně skutečně ležela zlatá mince, pokřivená střelou a se srdceryvným vyrytým dodatkem: „Shiloh/6. dubna 1862/Můj zachránce/G. E. D.“ Iniciály tak platí jako důkaz, že nešlo o vymyšlenou, nýbrž pravdivou story. To vše se svět postupně začal dovídat díky Spencemu.
„Rozhodně jsem dělal extrémně nebezpečné věci, ale nepovažuji se za bezohledného člověka. Bezpečnost ostatních pro mě byla vždycky tou nejdůležitější věcí,“ tvrdí Spence v rozhovoru pro německý Der Taucherblog.
O konstruktérech a nadřízených H. L. Hunley totéž napsat nelze. Do dějin přesto vstoupili.
The post Průkopníci se smrtí. První vraždící ponorka šla ke dnu i ze dna za zvuků bitvy appeared first on Forbes.
