Narodil se v roce 1945 a poprvé volil v parlamentních volbách roku 1964. „V devatenácti, ale kytičkou mě jako prvovoliče nikdo nepřivítal,“ směje se Ivo Kozar. Už tehdy však od jednoho kamaráda slyšel hodně ironické zhodnocení nedemokratického hlasování. „Musel jsem se smát, když mi po té volbě řekl: Byl jsem volit voly.“
Stádo voličů
Volby probíhaly jen v neděli, konkrétně 14. června 1964. Den to byl horký, republice vládla třicetistupňová vedra. „Na radostné náladě ale vedro nic neubralo. Na náměstích a návsích vyhrávaly hudby a na domech vlály prapory,“ líčilo Rudé právo údajnou volební radost. Socialistický volič ovšem nehleděl na počasí. Socialistický volič měl strach a hlasoval jednotně jako stádo. A „volil voly“.
DÁLE ČTĚTE: Lídři těsně před startem voleb: Výborný mluvil o cestě do pekel, Babiš zmínil nejhorší rozhodnutí
Jak jinak si vysvětlit, že v hlavním městě Praze přišlo v červnu 1964 do volebních místností celkem 741 183 voličů, z nichž 740 828 hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty? Ti všichni totiž v obavách o práci, postavení a budoucnost svých dětí souhlasili s tím, že je bude v parlamentu i v národních výborech všech stupňů zastupovat člověk pečlivě prověřený stranickými orgány KSČ. Proti kandidátům se nakonec postavilo jen 355 Pražanů, tedy 0,05 procenta hlasů všech voličů žijících v hlavním městě.
Byli jsme masarykovci, ale volili jsme KSČ
Ivo Kozar už si na podrobnosti z prvních voleb v roce 1964 příliš nevzpomíná. „Hodili jsme to jako rodina komunistům, to tehdy jinak nešlo. Táta hned po válce vstoupil do KSČ, ale brzy vystřízlivěl, když v březnu 1948 za podivných okolností zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk. Podle otce ho komunisti zavraždili, a protože to byl velký masarykovec, tak z partaje odešel. S Gottwaldem a Stalinem vůbec nesouhlasil,“ vzpomíná na tátu muž, kterého jsem náhodně oslovil na Nádražní v Ostravě. S ideou, že prvního seniora, kterého potkám, poprosím o vzpomínky na komunistické volby.
Náhoda, ale tento penzista je mimořádně vitální a také upovídaný: „Táta za krize ve třicátých letech pracoval v Argentině. Spojené státy tehdy emigranty skoro nebraly, v Jižní Americe se měl dobře. Pamatuji, jak jsme jako děti s otevřenou pusou poslouchali, že vydělával osm pesos za den, ani to prý nemohl projíst. Bohatě se najedl už za jedno pesos.“
To je ovšem vzpomínka na první republiku, znova se proto ptám na první volby do Národního shromáždění Československé socialistické republiky v roce 1964. Volilo se 300 poslanců.
„Abych řekl pravdu, pokaždé to bylo stejné, takže jednotlivé volby už dneska moc rozlišuji. A ty z roku 1964 si pamatuji jen matně,“ přizná. Pamatuje si, že někdy ve volební místnosti střežili urnu také pionýrky či pionýři v krojích. S rudými šátky kolem krku. „A na stěnách visela politická hesla. Dobrá byla jedna věc, že volby byly povinné,“ podotkne.
Za chvíli se opraví: „No, tehdy to moc dobré nebylo, protože jsme hlasováním nemohli nic změnit. Ale teď bych chtěl znova zavést volební povinnost jako za komunistů. Spousta lidí dneska nadává na politiku, jenže nezvednou pr*el a k těm volbám nejdou. A to teď voliči klidně mohou vyměnit vládu, v tom je demokracie dobrá.“ Povinnou volební účast nyní vyžaduje například Belgie, Lucembursko anebo už zmiňovaná Argentina.
Volební účast 99,4 procenta
Československo v roce 1964 ohlásilo fantastickou volební účast 99,4 procenta. Občan mohl hlasovat buď pro Národní frontu Čechů a Slováků, nebo na znamení nesouhlasu vhodit do urny takzvaný bílý (prázdný) lístek. To vyžadovalo značnou odvahu, protože voliči nechodili za plentu – ta byla určena jen „nepřátelům státu“, aby byli snadno identifikovatelní. V červnu 1964 vhodilo do urny bílý lístek jen 6 040 statečných občanů Československa (0,06 procenta).
„Téměř úplná účast voličů na volbách a jednoznačný souhlas s navrženými kandidáty přesvědčivě prokázal jednotu našeho lidu a jeho semknutost v Národní frontě kolem Komunistické strany Československa,“ mohla si KSČ hned po volbách ulevit ve své zprávě, která zaplnila první stranu komunistického Rudého práva.
Primář Sova v kampani
K červnovým parlamentním volbám v roce 1964 zvali občany i přední představitelé tehdejší kultury. Herec Ladislav Chudík (pozdější primář Sova ze seriálu Nemocnice na kraji města) tehdy prohlásil: „Přistoupím k volební urně s pocitem odpovědnosti, že dávám svůj hlas s plnou důvěrou těm, kteří se zaslouží o další prohloubení a upevnění socialistické demokracie.“ Tato údajná demokracie se nicméně opírala o formální a nedemokratické volební klání. A kdo se systému postavil, mohl skončit i v kriminále. V roce 1964 držel prezident Antonín Novotný v československých věznicích stále asi 750 politických vězňů.
„Novotného si dobře pamatuji. Ale komunisti sedí na Hradě i dnes, podívejte se na pana prezidenta Pavla. A jeho žena byla také v KSČ, a ještě politručkou,“ kroutí hlavou ostravský penzista. Pak ale náhle změní úhel pohledu: „Nikdy jsem v KSČ nebyl, ale dneska by mi nevadilo, kdyby se Stačilo! dostalo do vlády. Poprvé od roku 1989 by nám komunisti mohli ukázat, jak si povedou. Vedoucí úloha KSČ už neplatí, takže by nemohli vládnout sami jako před rokem 1989.“
Volič, jenž byl vychován v úctě k T. G. Masarykovi i jeho synovi, dá o víkendu hlas opozici: „Čekám zemětřesení, ale kdo ví, jak to nakonec dopadne.“ K minulým parlamentním volbám v roce 2021 přišlo 65 procent voličů. „To je málo. Štve mě, kolik lidí říká, že jsou nas*aní na vládu nebo i na opozici. Prý stejně nedokážou nic změnit a k volbám nepůjdou, ale to není pravda. Kdyby byly volby povinné, tak se na každé změně vlády mohou sami podílet,“ uvažuje.
Svatba jako pocta volbám
Poslední parlamentní volby za totality se konaly v květnu 1986. „Znova jsem jim to hodil, komunistům, to jinak nešlo,“ vybavuje si tehdejší hlasování Ivo Kozar, rodák z ostravské Hrabůvky. Bylo to krátce po Černobylu, ten výbuch vystrašil každého, i když komunisti mlžili a následky havárie bagatelizovali.
Severomoravský krajský komunistický deník Nová svoboda tehdy reprodukoval mnoho volebních svědectví, ale jen ta pozitivní pro režim. „Šli jsme dnes volit společně. Přejeme si, aby byl všude mír,“ prohlásila po volbách v roce 1986 Hedvika Bořucká, knihovnice ze Štěpánkovic na Opavsku. Její dcera Jarmila tentýž den řekla dvojnásobné ANO. Nejprve při svatebním obřadu na národním výboru, kde se vdala za Miroslava Jurčka. A vzápětí u volební urny. Oba akty spojili záměrně, na počest socialismu.
Ve dnech 23. až 24. května 1986 přišlo do volebních místností 99,30 procenta voličů tehdejšího Severomoravského kraje, z nichž 99,94 procenta volilo kandidáty Národní fronty. O jména na volebních lístcích vůbec nešlo, třeba pro vojáky z posádky u letiště v Mošnově mělo být hlasování jen dovršením armádní soutěže. „Vlastní volební akt byl vyvrcholením soutěže O nejangažovanější vojenský kolektiv v předvolebním období,“ uvedla Nová svoboda.
Jak šel čas u voleb
První zcela nesvobodné volby do parlamentu čili Národního shromáždění se konaly 30. května 1948. Opoziční kandidáti nebyli připuštěni a voličům byla předložena jednotná kandidátka, na níž měli komunisté zajištěno 70 procent mandátů. Jednotná kandidátka získala 89,3 procenta hlasů.
V roce 1954 byly zavedeny jednomandátové obvody, v nichž byl volen vždy jeden poslanec. Kandidoval pouze jeden oficiální kandidát Národní fronty, předem odsouhlasený v ústředním sekretariátu KSČ. Z celkového počtu 300 kandidátů bylo v republice navrženo 254 placených funkcionářů. K volbám přišlo 97,89 procenta voličů a účast zůstala konstantně vysoká až do pádu režimu v listopadu 1989.
I poslední volby do totalitního loutkového parlamentu v roce 1986, který se z Národního shromáždění proměnil ve Federální shromáždění, se vyznačovaly mimořádným zájmem občanů. Přišlo 97,39 procenta voličů. „Takovou účast bych si zase přál, volby by měly být povinné,“ opakuje již poněkolikáté 80letý Ivo Kozar. „Penzisté berou od státu důchod, nezaměstnaní a bezdomovci sociální dávky, ale státu se za to nijak neodvděčí. Měli by aspoň povinně volit, dříve komunisti posílali volebního komisaře s pionýry za každou stařenkou, která žila někde o samotě. Dělali jsme si tehdy srandu, že chtěli mít volební účast 101 procent,“ pobaveně vypráví pamětník.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak to vypadá v Úřadu vlády? Nahlédněte do Strakovy akademie, kde probíhají zasedání
