Skutečná rovnost je týmová hra. Muži jsou klíčoví hráči, říká Češka ze Světové banky

Z Karviné až do srdce Světové banky. Příběh Hany Brixi ukazuje, jak odhodlání a spolupráce žen a mužů může měnit osudy milionů lidí po celém světě. Pomohla prosadit spoluvlastnictví půdy mezi manžely v Togu, v Egyptě zase zapojila imámy do podpory ekonomické nezávislosti žen. „Skutečná rovnost není možná bez mužů. Musejí být nejen spojenci, ale i aktivními partnery,“ tvrdí jedna z nejvlivnějších Češek.

Hana Brixi vyrůstala v Karviné, v prostředí, které ji naučilo vážit si každé příležitosti. Její cesta k významné roli ve Světové bance nebyla jednoduchá – vyžadovala nejen tvrdou práci a odhodlání, ale i schopnost přemýšlet globálně a jednat s respektem k sociálním rozdílům ve společnosti.

Ve své práci se Hana Brixi zaměřuje na systémové změny, které jdou hluboko za pouhé deklarace rovnosti. Její misí je pomáhat ženám a dívkám získat rovný přístup k příležitostem – aby svým vlastním úsilím mohly změnit život svůj, svých rodin i celých komunit.

Co nového nebo zajímavého se teď děje ve vaší misi?

Je to intenzivní i nadějné. Mezinárodní rozvoj je dnes náročnější než kdy dřív – sledujeme konflikty, ekonomické otřesy, sociální napětí. To mě trápí. Ale zároveň máme spoustu příležitostí dělat věci, které opravdu pomáhají. Světová banka rozšiřuje své projekty a hledáme způsoby, jak s dostupnými prostředky dosáhnout co největšího dopadu. 

A daří se to? Na postu ředitelky pro rovnost ve Světové bance jste čtvrtým rokem. Jak to období hodnotíte? 

Ano, daří se řada silných příkladů po celém světě. V Egyptě podporujeme vládní program, který ženám poskytuje nejen finanční pomoc, ale i šanci podnikat – třeba jako švadleny nebo v zemědělství, kde se učí zvyšovat produktivitu a získávat informace. Klíčové je, že se podařilo zapojit i imámy a náboženské vůdce, kteří pomáhají měnit pohled společnosti – hlavně mužů – na roli žen. Ukazuje se, že zákony nestačí. Potřebujeme změnu myšlení.

Jak vnímáte roli mužů v prosazování rovnosti? Kde jsou v tomhle směru nejmotivovanější? A kde je to nejtěžší?

Muži jsou klíčoví spojenci. Rovnost žen a mužů není hra s nulovým součtem – pokud muž podporuje rovné příležitosti pro všechny, posiluje tak ekonomiku i společnost. Inspirací je pro mě Island, kde muži otevřeně podporují rovnost v rodičovství i vedení. Naopak v některých částech jižní Asie nebo Sahelu je třeba začínat velmi citlivě ve vztahu k tradicím.

Je nějaké místo, kde jste pocítila největší bezmoc?

V uprchlickém táboře v Libanonu. Mluvila jsem tam s dívkou, která nikdy nebyla ve škole, byla provdána ve třinácti a žila pod tlakem manžela přivést na svět co nejvíce dětí. Věděla jsem, že mohu doporučit program, přesvědčit dárce. Ale v ten okamžik jsem cítila jen bezmoc – a zároveň odpovědnost nevzdat to. Kvůli ní a milionům dalších mladých žen v podobné situaci.

Kdy jste naposledy měla pocit, že jste nějaké téma posunula dopředu? 

Těch momentů je víc. Například na Pobřeží slonoviny jsme pomohli ženám ve vesnicích spořit a investovat – třeba do pořízení krávy nebo prasete. Získali jsme i podporu místních vůdců, kterým jsme vysvětlili, proč je to dobré pro rodinu. Po třech letech program stále funguje, život se zlepšil a muži i ženy to potvrzují. Výzvou zůstává, jak z takových úspěchů udělat normu.

Na jaký konkrétní projekt nebo zásah jste za poslední dobu nejvíc hrdá?

Určitě na projekt v Togu, kde ženy tvoří většinu drobných zemědělců, ale měly až o padesát procent nižší výnosy kvůli omezenému přístupu k informacím. Přesvědčili jsme vládu, aby podpořila spoluvlastnictví půdy mezi muži a manželkami. Kampaň vysvětlila mužům výhody této změny, a více než polovina z nich své ženy jako spoluvlastnice půdy zapsala. Výsledkem byla větší bezpečnost rodin v případě úmrtí muže a výrazné zvýšení produktivity.

V čem je podle vás největší překážka toho, aby byl svět genderově spravedlivější?

Změna zákonů nestačí – klíčové jsou společenské normy, které ovlivňují lidé s autoritou, jako náboženští vůdci, sportovci nebo influenceři. V Egyptě pomohla spolupráce s imámy, v Brazílii silné poselství sportovců: „Skuteční muži ženy nebijí.“ V Mauritánii imámové vedli sobotní školy pro manžele, což změnilo mužský přístup k domácnosti.

Podobné kampaně fungovaly i v Československu, Sovětském svazu nebo Číně – přinesly rovnost v práci, ale nezměnily hluboce zakořeněné normy v rodině – úloha ženy v domácnosti zůstala i přes zákony tradiční. Skutečná změna nastává, až se změní nejen pravidla, ale i očekávání a vztahy.

Jaké jsou největší mýty, které panují kolem tématu genderové rovnosti?

Mezi největší mýty o genderové rovnosti patří domněnka, že jde jen o ženy. Ve skutečnosti je nutné do změn zapojit i muže – nejen jako podporovatele, ale i jako ty, kdo z rovnosti profitují. Pokud se cítí opomíjení, rostou odpor a frustrace. Dnes vidíme velký odpor – i kvůli posunu od rovnosti k identitárním tématům bez dostatečných důkazů.

Rovnost žen a mužů lze podložit daty – víme, že ženy zvládnou studovat fyziku stejně jako muži. Ale tlak na povinné zastoupení různých identit a oslava diverzity bez jasných důkazů zašla tak daleko, že vyvolala odpor a polarizaci.

Které země teď dělají v odstraňování bariér největší pokrok?

Země s největším pokrokem jsou ty, které se rozhodly řešit bariéry komplexně – napříč sektory i normami. Patří mezi ně Mosambik, Nigérie, Togo, Pobřeží slonoviny, Angola, Jordánsko, Maroko, Indie, Peru a Mexiko. Aktivně podporují účast žen na trhu práce i změnu společenských postojů.

Archív Hany Brixi

Hana Brixi v Africe.

Archív Hany Brixi

Archív Hany Brixi

Hana Brixi v Africe

Archív Hany Brixi

Brixi s tradičním vůdcem na vesnici v Tadžikistánu

Archív Hany Brixi

Brixi s bývalou chilskou prezidentkou Michelle Bachelet

Jsou země, které třeba absolutně nemají zájem, jsou na dně toho žebříčku?

Záleží to na vládě země. Ale s výjimkou Afghánistánu se snad všechny země snaží spíše zlepšit podmínky pro ekonomickou participaci žen.

Jak si dnes stojí Česko?

V oblastech mobility, pracoviště, odměňování, manželství, rodičovství, péče o děti a majetku, mají ženy v Česku silný právní základ pro ekonomickou participaci. Horší je to s legislativou a s implementací opatření proti násilí na ženách, včetně domácího násilí. Ženy také čelí větším překážkám při podnikání, včetně přístupu k financím, a jsou znevýhodněné v důchodu.

Jaká byla úplně první kniha nebo zkušenost, která vás donutila přemýšlet o nerovnosti ve světě? 

První zkušenost s nerovností jsem získala při práci pro Světovou banku na Blízkém východě. Překvapilo mě, kolik žen tam bylo vzdělaných, ale přesto jim společnost nedovolovala plně se zapojit – třeba nemohly vyjít ven bez doprovodu muže. Bylo to nejen smutné, ale i neefektivní: tolik talentu zůstávalo nevyužitého.

Při práci s tamními vládami jsem pochopila, jak důležité je nastavit rámec pro diskusi o rovnosti – ne feministický, ale praktický a ekonomicky výhodný. Ukázalo se, že když muži chápou přínosy pro rodinu i společnost, jsou ochotnější změnu podpořit.

Co vás nejvíc překvapilo?

Při práci v Saúdské Arábii jsme zjistili, že když se otázka postaví prakticky — jak zlepšit ekonomiku a životní úroveň — otevře se i prostor pro ženy. Ukázalo se, že většina mužů by neměla problém s tím, aby jejich žena pracovala nebo řídila auto, ale báli se, co na to řeknou sousedé. To ukazuje, jak moc jsou normy a tlak okolí klíčové.

Byl nějaký okamžik, kdy jste vy jako žena pocítila nerovnost osobně?

Ano. Kupodivu to nebylo v Saúdské Arábii, kde jsem jednala s ministry, a i když jsem tam byla jediná žena v celé budově a bylo těžké najít toaletu, diskuse byly velmi zajímavé a necítila jsem se znevýhodněná.

Skutečný pocit nerovnosti jsem ovšem zažila už v Československu po studiích. Když jsem přišla se seriózním pracovním návrhem, muži často reagovali průpovídkami o vzhledu místo toho, aby řešili obsah.

Jaká byla Hana Poláčková jako malá?

Jako dítě jsem byla zvídavá a chtěla jsem poznat svět za hranicemi Karviné. Rodiče mě vedli k cizím jazykům a škola mi to umožnila. Hodně jsem četla a měla chuť něčeho dosáhnout. V Československu jsem cítila, že není prostor mít vlastní hlas.

Až v USA na Princetonu jsem se naučila prosadit svůj názor a obhájit ho. To mi dalo zkušenost, kterou dnes využívám při práci na rovnosti žen – vidím, jak důležitá je sebedůvěra a možnost projevit se.

Jak vypadá váš běžný den?

Můj den začíná kolem šesté ranním cvičením na terase. Cestou do kanceláře si pouštím France24 ve francouzštině, abych trénovala jazyk a sledovala dění. V práci mě čekají porady s týmy, strategické rozhovory s vládami a multilaterálními partnery, příprava programů pro Světovou banku i mentoring.

Část dne věnuji analýzám a psaní. Večer, pokud nejsem na cestách, vyrážíme s manželem na procházku nebo do divadla. Na misích jednám s ministry i s ženami v odlehlých vesnicích, které táhnou své rodiny z chudoby.

Jaký nejdůležitější návyk vás drží v mentální i fyzické rovnováze?

Udržovat si nadhled. Když mě zahltí úkoly, zastavím se a ptám se: Co má největší smysl? Co musím udělat teď, aby to uvolnilo cestu dalším krokům? Co mohu pustit? Pomáhá mi i krátká denní reflexe, vyčištění mysli a pohyb venku. V klidnějších chvílích se věnuji tématům, která vyžadují hlubší zamyšlení.

Jsou věci, které děláte jinak než vaši mužští kolegové? V čem je vaše ženská perspektiva výhodou?

Určitě. Často otevírám témata, která kolegové raději obcházejí, protože se bojí ukázat, že něco nevědí – a přitom tam bývají největší příležitosti pro zlepšení. Například před 25 lety jsem přišla s otázkami k fiskálním rizikům mimo státní rozpočty, které tehdy někteří experti považovali za nerelevantní – a nakonec se to ukázalo jako klíčové pro změnu řízení veřejných financí.

Navíc mám cit pro „neviditelné“ – vnímám dynamiku, která může ženám bránit promluvit, ať už ve Washingtonu, nebo v angolských vesnicích. Skloubím empatii s důrazem na výsledky a podporu růstu všech.

Jaké reformy považujete za systémové a transformační?

Klíčová je také reforma systému péče – dostupná a kvalitní péče o děti a seniory je otázkou zdravého rozvoje v dětství, otázkou lidské důstojnosti ve stáří, a také otevírá potenciál milionům žen i mužů.

Změnila se vaše víra v systémovou změnu?

Věřím v systémovou změnu. Vím, že systémová změna potřebuje čas, aby uspěla. Když jsem se po letech nedávno vrátila do Egypta a viděla dopady programů, které jsem pomáhala vytvářet – víc vzdělaných dívek, aktivnější ženy, zdravější děti, větší zapojení i spokojenost mužů, a dokonce i podpora místních imámů pro vzdělání a aktivity žen – věděla jsem, že to má smysl. Změna není skok. Je to trvalý pohyb.

Věříte ještě na „velké lídry“?

Dnešní svět naléhavě potřebuje strategické lídry s vizí a odvahou prosazovat mír, prosperitu a mezinárodní spolupráci v horizontu generací. Ale pozitivní síla může vzejít taky ze síťování, ze sdružování a z aktivismu širších společenských skupin. Komunity, které se dokážou spojit a táhnout společnost dopředu zdola, mohou přispět ke zvolení a k prosazení strategičtějších lídrů.

Jakou „neviditelnou sílu“ ve světové ekonomice si podle vás většina lidí stále neuvědomuje?

Neplacenou péči o děti, o seniory, o domácnost. Je to obrovská hodnota práce, kterou většinou odvádějí ženy. Je to také obrovský přínos společnosti, který není doceněn. Nejenže neplacená péče není oceněna, ale brání ženám v přístupu k placené práci a omezuje jejich profesionální a kariérní rozvoj. Více než půl miliardy žen nemá reálnou možnost rozvíjet profesní dráhu právě kvůli tomuto neviditelnému závazku.

Co by se změnilo, kdyby rozpočty tvořily hlavně ženy?

Možná bychom více investovali do oblastí, které zvyšují kvalitu života: zdraví, vzdělání, infrastruktura, péče. Ne proto, že ženy jsou „lepší“, ale protože přinášejí jinou perspektivu. A data zvláště z místních úrovní ukazují, že tam, kde ženy rozhodují o financích, jsou výsledky inkluzivnější.

Kdy jste naposledy změnila názor na něco zásadního?

Na tempo kulturní změny. Dříve jsem si myslela, že hluboce zakořeněné normy lze měnit jen v řádu generací. Dnes vím, že s podporou vzdělání, médií, místních lídrů a nových příležitostí se může proměna odehrát během několika let.

Co vás po návratu do Česka vždycky nejvíc zarazí?

Někdy omezený prostor pro rozumný dialog. Vnímám snahu vyhrát argument místo snahy posunout věci k lepšímu. Ale tento trend není jen český – ideologická polarizace a podmanění politiky osobním zájmům sílí i jinde. O to důležitější je aktivní úloha spolků a komunit, kterým jde o dlouhodobý zájem celé společnosti.

Co vám chybí, když slyšíte „feminismus“ nebo „rovnost šancí“?

Chybí mi jasnější spojení s kvalitou života celé společnosti. Rovnost neznamená, že ženy „vyhrávají nad muži“. Znamená, že společnost umožňuje rozvoj a uplatnění plného potenciálu každého člověka. Rovnost šancí by neměla být prosazována jako hra s nulovým součtem, ale spíše jako tvorba nových příležitostí a zisk pro všechny.

Čeho chcete konkrétně dosáhnout v příštích třech letech?

Chci svým působením navýšit investice do lidského kapitálu – zejména do programů, které pomáhají mladým lidem najít, tvořit a zlepšovat pracovní příležitosti. Chci rozšířit přístup žen podnikatelek ke kapitálu a podporovat jejich účast v rozhodování. A konkrétně: mým cílem je zvýšit podíl projektů Světové banky, které mají měřitelný dopad na rozvoj a uplatnění lidského kapitálu žen.

Jak poznáte, že jste ve své roli uspěla?

Když se Světová banka bude systematicky zasazovat o to, aby chlapci i dívky v rozvojových zemích měli rostoucí a srovnatelné možnosti rozvinout a uplatnit svůj talent.

Co byste poradila mladé ženě, která chce měnit svět?

Obklop se lidmi, kteří v tebe věří – a zbav se těch, kteří tě zpochybňují. Neustále rozvíjej své znalosti i dovednosti. A když najdeš někoho, kdo tě inspiruje, neboj se ho oslovit. Svět můžeš měnit v síti ideových výměn, spojenectví a důvěry, ne o samotě.

The post Skutečná rovnost je týmová hra. Muži jsou klíčoví hráči, říká Češka ze Světové banky appeared first on Forbes.