Je to poprvé po deseti letech, co Vladimir Putin vstoupí na území USA. Plánované páteční setkání s Donaldem Trumpem proběhne na mimořádně symbolickém místě. Aljaška byla totiž kdysi součástí ruského impéria, než ji car Alexandr II. prodal za „pár drobných“ Spojeným státům.
Američané tím získali pozici pro operace v Pacifiku, strategickou bránu do Arktidy a také zásoby zlata či ropy, které v zamrzlé divočině objevili pár dekád po nákupu. Ruští nacionalisté dnes mají tento pro USA obchod století za historickou křivdu, kterou je potřeba napravit. A požadují Aljašku zpět.
Příliš dálný východ
Ruskou expanzi směrem na východ nakopla v 16. století anexe Sibiřského chanátu – jednoho z pozůstatků po ohromné mongolské říši, kde tou dobou stále vládl Džingischánův potomek. Dvě století na to došlo i na překročení Pacifiku. Expedici Vituse Beringa, dánského mořeplavce v ruských službách, nařídil na své smrtelné posteli car Petr Veliký.
Beringova velká severní expedice, která ho v roce 1741 stála život, nakonec skončila úspěchem. Po stroskotání na Aleutských ostrovech u Aljašky zvládl zbytek Beringovy posádky opravit lodě, narvat je kožešinami a vrátit se zpět do Ruska.
Úspěchem Beringovy Velké severní expedice bylo i zmapování severovýchodu Asie. Tohle je mapa londýnského kartografa Thomase Jefferyse vycházející z mapy z dílny petrohradské akademie věd z roku 1754.
Vzácný náklad přiměl Rusy pustit se do osídlování Aljašky, jenže brzy přišly problémy. Nová kolonie byla doslova na opačné straně zeměkoule než Petrohrad, což komplikovalo komunikaci s hlavním městem říše.
Ajaška byl příliš nehostinná pro zemědělství a nikdy se zde neuchytilo více než pouhých pár stovek ruských osadníků najednou. A když zde ruští lovci vybili většinu mořských vyder pro jejich kožešiny, přestala dávat tamní kolonie smysl i po finanční stránce.
Ruská říše následně nasekala ohromné množství dluhů v katastrofální krymské válce proti koalici Osmanské říše, Sardinie, Francie a Británie (1853-1856). A tak rozjela vyjednávání o jejím prodeji.
Rusové si totiž uvědomovali, že kdyby došlo na další válku, tak Aljašku před početnou britskou armádou v Kanadě nejspíš neubrání. Oslovili proto amerického ministra zahraničí William H. Sewarda, zda by si Spojené státy náhodou nechtěli pořídit kus nového území.
Sewardovo šílenství
USA už tou dobou měli zkušenost s rozšiřováním hranic tímto způsobem. Na začátku 19. století si totiž od Francie koupily Lousianu – tedy více než 2,1 milionu kilometrů čtverečních území zahrnujícího patnáct současných amerických států a dvě kanadské provincie. Tímto krokem se tehdejší Spojené státy zvětšily na téměř dvojnásobek.
William H. Seward, který sloužil jako ministr zahraničí pod prezidenty Abrahamem Lincolnem a Andrew Johnsonem, byl zastáncem americké rozpínavosti v duchu tehdejšího hesla „zjevný úděl“ (manifest destiny). Tedy, že je americkým osadníkům souzeno expandovat na západ.
JSquish, CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia Commons
Seward se postupně nechal přesvědčit, že i vzdálený kus země na severu bude vhodným rozšířením Spojených států. Některé americké deníky však proti rozhodnutí brojili a nazývali Aljašku termíny jako „Sewardovo šílenství“ nebo „Sewardova lednice“. Nejostřejší kritika se nicméně objevovala na stránkách listu New-York Tribune, který vydával Sewardův politický oponent Horace Greeley.
K samotnému obchodu došlo v roce 1867, jelikož ho zdržela americká občanská válka. USA za Aljašku zaplatily pouhých 7,2 milionu dolarů, což by v dnešních dolarech bylo 156,4 milionu. Na oficiální předání došlo 18. října 1867, kdy ruskou vlajkou ve městě Sitka symbolicky nahradila americká.
USA tím získaly zhruba 1,5 milionu kilometrů čtverečních téměř nedotčené divočiny, což je území velké téměř jako třetina Evropské unie.
Zlato a černé zlato
Někteří historici se dodnes přou, zda americká veřejnost nákup podporovala nebo měla za „šílenství“. Velká část má však za to, že většinu Američanů vzdálená zamrzlá Aljaška jednoduše nezajímala. To se však změnilo na přelomu 19. a 20. století.
Důvodem byla zlatá horečka na Klondiku z let 1896 až 1899, která do přilehlého kanadského regionu Yukon přilákala na sto tisíc zlatokopů. Někteří z nich skutečně pohádkově zbohatli, drtivá většina však ostrouhala. Masy zlatokopů se následně přesunuli o kus dál – do aljašského města Nome.
Zlatokopové na pláži u aljašského Nome (říjen 1899).
Tady se zlato objevilo poprvé v roce 1898. Masivní exodus zlatokopů z Klondiku, ale i jiných částí světa, však vyvolalo až zjištění z roku 1899, že zlato se na pobřeží podél Nome válí doslova na zemi a není jej potřeba nijak složitě dolovat.
Zlatokopové intenzivně pročesávali desítky kilometrů pláží zhruba deset let a dle odhadů si během nich odnesli celkem 112 tun zlata. Přibližně ve stejné době vypukla zlatá horečka i 800 kilometrů východně od Nome v aljašském městě Fairbanks.
Zároveň se v roce 1902 začala na Aljašce těžit ropa, u dnes už opuštěného města Katalla na jižním pobřeží. Skutečný rozmach ropné produkce zde však nastal až koncem 60. let, kdy průzkumníci objevili na severu Aljašky vůbec největší ropné pole na území USA (podle rozlohy). V poli Prudhoe Bay se nachází přibližně dvojnásobek ropy než ve druhém nejrozlehlejším americkém ropném poli ve východním Texasu.
Tento objev udělal z Aljašky klíčového hráče na světovém trhu s ropou a také jeden z nejbohatších amerických států. Na příjmech z ropy, zlata, ale i mědi, dřeva, rybolovu, zinku či olova vydělal stát od konce 19. století stovky miliard dolarů.
Obyvatelé Aljašky díky tomu nemusí platit státní daň z příjmu (pouze federální daně) a každoročně dostávají od tamního státního fondu dividendu zhruba 1 600 dolarů.
Špinavost, kterou je potřeba napravit
Ruští propagandisté mezitím volají po tom, aby se Aljaška stala opět součástí Ruska. Případně rovnou prohlašují, že ve skutečnosti Rusku patří. Podle bezpečnostního experta Sergeje Sumlennyho je takzvaný mýtus o Aljašce pro Rusy zásadní.
„V 90. letech mě v mé škole u Moskvy v 90. letech v hodinách zeměpisu učili, že Rusko Aljašku USA nikdy neprodalo, ale pronajalo na sto let. Že USA později smlouvu zfalšovaly,“ uvedl.
Přední ruští propagandisté Vladimir Solovjov a Olga Skabejevová ve svých pořadech na ruské státní televizi Rossija 1 mluví o americkém státu jako o „naší Aljašce“. Bývalý ruský premiér a prezident Dmitrij Medveděv v lednu 2024 prohlásil, že očekává návrat Aljašky Rusku „co nevidět“.
To vše zapadá do ideologie takzvaného Velkého Ruska, kterou Kreml od začátku války na Ukrajině propaguje čím dál intenzivněji. Na červnovém ekonomickém fóru v Petrohradu Vladimir Putin sebevědomě prohlásil, že „kam vkročí noha ruského vojáka, je všechno naše“.
I proto vyvolává volba místa jeho setkání s Donaldem Trumpem u některých expertů zvednutá obočí. „Trump se rozhodl hostit Putina v části bývalého ruského impéria. Zajímalo by mě, jestli ví, že ruští nacionalisté tvrdí, že ztráta Aljašky, stejně jako Ukrajiny, je pro Moskvu špinavostí, kterou je třeba napravit,“ uvedl bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul.
„Není to tak hrozné, jako když Trump pozval do Camp Davidu (víkendové sídlo prezidenta USA, pozn. redakce) Tálibán, aby vyjednával o míru v Afghánistánu. Ale rozhodně to tuhle situaci připomíná,“ přisadil si Trumpův bývalý bezpečnostní poradce John Bolton s odkazem na epizodu z prvního Trumpova funkčního období.
The post Symbolické místo setkání. Nákup Aljašky byl obchodem století, Rusové ji chtějí zpět appeared first on Forbes.
