Jaká je nyní situace žen v Afghánistánu? Zhoršuje se?
Po čtyřech letech od návratu Tálibánu k moci se stabilně zhoršuje. Co je smutné a srdcervoucí, je, že se to nedostává do médií. Tálibán vydal více než 120 etických předpisů, které mají vymazat práva žen. O tom, že ženy nemají právo na vzdělání, práci, že nesmí mluvit na veřejnosti, se většinou ví. Ale z nařízení Tálibánu se relativně nedávno například zavedlo, že nové domy se musí stavět tak, aby z oken nebylo vidět na ženy v jiných domácnostech.
ČTĚTE TAKÉ: Zavraždili jí manžela, jako prezidentka ukončila občanskou válku. Zemřela Violeta Chamorrová
Nejde ale jen o potlačování práv. Když vymažete více než 18 milionů obyvatel, má to velký vliv na ekonomiku. Země je tedy v hluboké chudobě. Média v Afghánistánu mohou informovat pouze o Tálibánu a jeho úspěších. Znepokojující je také to, že Tálibán vytváří madrasy, tedy náboženské školy, a dívkám umožňuje studovat zde, nikoli v klasických školách. Bojím se, že za pět let vyroste celá generace „tálibánských“ žen, které budou přijímat přísné konzervativní vidění světa bez ambice se emancipovat. To by byl velký problém.
Zde na konferenci Globsec jste sdílela i osobní příběhy z života pod vládou Tálibánu. Když zavzpomínáte, jaké pro vás bylo žít v atmosféře naprostého dohledu a omezení?
Bylo to dusivé. Zde na konferenci jsem popisovala situaci, když mého manžela poprvé odvezli do vězení. Chtěla jsem jet ihned za ním a podívat se, kam ho vezou. V prvním období vlády Tálibánu se totiž stávalo, že někoho prostě vzali a on úplně zmizel. Pro rodiny pak bylo těžké své blízké najít. To jsem nechtěla zažít, protože ho odvezli deset dní po naší svatbě. Zastavila jsem si tedy taxík a řidič mi řekl: „Moje sestro, já vás nemůžu vzít. Kdyby mě zastavili, ptali by se mě, proč vezu ženu bez mužské společnosti.“ Druhý taxikář mě také odmítl. Na třetího jsem naléhala a dohodli jsme se, že kdykoli nás zastaví někdo z Tálibánu, představím se jako jeho sestra. Jen díky tomu jsem věděla, kde mám manžela.
A to se děje i teď. Mnohem více však nyní zatýkají ženy. A podmínky ve vězeních jsou příšerné. Řada žen veřejně oznámila, že byly ve vězení Tálibánu znásilněny. Dochází i k mnoha mimosoudním popravám, k věznění na samotkách nebo pořizování záznamů nahých žen. Podle mě to Tálibán dělá, protože se bojí toho malého počtu žen, jinak by proti nim tak nevystupoval.
Vidíte do budoucna nějakou naději, že se to změní?
Vidím, je jí afghánský lid. Jednou z věcí, na kterou byl Tálibán velmi hrdý, byla jednota. Ta se však nyní drolí. Jednak to je tím, že se afghánský lid, a hlavně ženy, proti nařízení Tálibánu brání, důležitý je však také mezinárodní tlak. Tím, že na ně tlačíme pomocí mezinárodních nástrojů, jako je Mezinárodní trestní soud či Mezinárodní soudní dvůr, a snažíme se je hnát k odpovědnosti, vytvořilo mezi vůdci Tálibánu rozkol a atmosféru absence důvěry. Myslím si, že čím více se rozdělení prohloubí, tím se více zkrátí doba jejich přežití.
Miliony od OSN pomáhají Tálibánu přežít
Udělalo mezinárodní společenství dost pro ochranu lidských práv v Afghánistánu?
Ne. Velmi dobře si vzpomínám, když americký prezident George W. Bush v říjnu 2001 řekl, že USA pomohou Afgháncům vybudovat demokracii. Je pravda, že přítomnost mezinárodního společenství v Afghánistánu byla vzkazem vojenským extremistickým skupinám, že si nemohou dělat, co se jim zlíbí, a vládnout podle svých nedemokratických pravidel. Ale také je pravda, že v posledních 20 letech to byli Afghánci, kdo bojovali v první linii. V té době bylo zabito více než 200 tisíc našich vojáků.
Co by podle vás mělo udělat?
Myslím si, že v první řadě musí připravit půdu pro politický proces. To mohou udělat, ne, že ne. Když se USA v roce 2001 rozhodly, že Tálibán bude odstraněn od moci, udělaly to za jeden měsíc. Neříkám, že by měly udělat totéž, ale OSN a EU by měly na Tálibán tlačit. Říct jim, že když se nebudou řídit podle pravidel, nezískají peníze. Každý týden posílá Světová banka Tálibánu 40 milionů dolarů (860 milionů korun, pozn. red.), což pomáhá Tálibánu přežít. Zaprvé by poskytování těchto peněz měli podmiňovat tím, že budou skutečně využity na pomoc potřebným, ale také narovnáním lidských a politických práv. Musí být respektována práva žen a vytvořena inkluzivní vláda, jejíž součástí budou ženy a všechny etnické i náboženské skupiny, pak vám pošleme peníze. To by měla OSN říct, ale nedělá to, takže Tálibán zatím nevidí potřebu reforem, protože se cítí být absolutním vítězem.
Vstup do politiky jsem musela hájit i před rodinou
Přežila jste dva pokusy o atentát. Jak to ovlivnilo vás, vaše názory a postoje?
Narodila jsem se ve velmi tradiční rodině. Můj otec byl členem parlamentu, byl sedmkrát ženatý. Mám 23 sourozenců, a přesto jsem byla jediná dívka v naší rodině, která chodila do školy. To, že jsem byla jako dívka diskriminována, do značné míry ovlivnilo a formovalo mé politické přesvědčení více než události, které se staly později. Pamatuji si, že když byl Tálibán poprvé u moci, zatkli mého manžela i bratra. Tehdy jsem za nimi chodila do vězení a když jsem odtamtud odcházela, viděla jsem, jak moc se lidé cítili zranitelní a utlačovaní. Ani na to nechci moc vzpomínat. Stále mám před očima ty prázdné ulice Kábulu. Lidé se báli, že přijedou příslušníci Tálibánu, vystoupí z auta a zmlátí je za to, že třeba nemají dostatečně dlouhé vousy. To mě formovalo, a proto věřím, že vláda by tu měla být od toho, aby lidem pomáhala.
Politické vlohy jste tedy zřejmě zdědila po otci. Jak přijímala vaše rodina fakt, že jste se také dala na politiku?
Sice pocházím z politické rodiny, ale nikdy jsem se o politiku nezajímala. Po pádu Tálibánu jsem si ale řekla, že je třeba dělat politiku, která slouží lidem. Cílem není moc, ale pomoc lidem. Tak jsem do toho šla. Ze začátku jsem se setkala s velkým odporem vlastní rodiny. Pro mé bratry nebylo snadné to přijmout. Vadilo jim, že jsem mohla být poznávána na veřejnosti, že by během kampaně byly zveřejněny mé fotografie nebo že bych mohla být v televizi. Zpočátku jsem tedy musela obhajovat svůj postoj a jít proti mnoha rodinným normám. Ale ženy z mé rodiny mě vždycky podporovaly. A tak jsme byly s dalšími političkami schopné vydláždit cestu pro mnoho dalších mladých žen. Občas mě překvapuje, jak obrovský posun naše společnost udělala od doby, kdy můj otec založil první dívčí školu ve městě, ale nedovolil vlastním dcerám, aby ji navštěvovaly.
Proč?
Protože se bál, že by ztratil hlasy konzervativců. A nyní je v mém městě 18 škol, před kolapsem vlády byla polovina z nich pro ženy. Měli jsme 150 učitelek a lékařek, a to jen v mém městě. Je to obrovský posun.
Znají následky, ale nebojí se
Jak se na svou politickou kariéru v zemi díváte s odstupem? Jako členka parlamentu jste se zasazovala například o rozšíření zdravotní péče, ale od návratu Tálibánu k moci je v Afghánistánu humanitární situace tristní.
Jsem velmi hrdá, protože jsem spolu s mnoha dalšími političkami považována za tak trochu ikonu pokroku. Před jedněmi volbami například jeden starší muž na otázku, koho bude volit, odpověděl paracetamol. Tím myslel mě, protože jsem se zasadila o postavení zdravotního střediska v jeho regionu. Byla jsem zčásti důvodem, proč měl přístup k lékům proti bolesti, proto místo mého jména řekl paracetamol. Když se ohlédnu zpátky, jsem velmi hrdá, ale také velmi frustrovaná. Za práci pro lidi jsem doslova prolila krev. Po jednom z atentátů mi pravá ruka stále ještě pořádně nefunguje. Nepamatuju si, že bych v Afghánistánu seděla v klidu u večeře, protože okolo bylo pořád plno lidí a pracovali jsme. A najednou, když jsem byla uprostřed snahy o změnu, bylo všechno pryč.
Zároveň musí být složité ze zahraničí udržovat kontakt s domovem.
Člověk se neustále snaží udržet obrovská očekávání. Lidé mi volají, očekávají, že stále budu jejich zástupcem. Stěžují si, že jsou v ohrožení, chudí, chtějí práci, ve vězení je bije Tálibán. Chtějí, abych jim pomohla. Jak to můžu udělat, když jsou moje schopnosti limitované? Na druhou stranu nedávno někdo psal na sociálních sítích, že je velmi šťastný, že alespoň vytvářím nějakou naději. Třeba tato maličkost ve mně udržuje naději.
Co vzkazujete vy jim?
Aby se bránili a měli naději. Nechci, aby si mysleli, že to, co se v Afghánistánu děje, je nový normál. Snažíme se pro ně dělat všechno, někdy i za cenu svého zdraví. Snažíme se získat jakýkoli veřejný prostor a umožnit ženám mluvit o tom, co se tam děje. Snažíme se zapojit mezinárodní společenství, vypracovat doporučení, spolupracovat s OSN. Afghánské ženy by neměly ztrácet naději, protože si jsem jistá, že jejich odpor Tálibán porazí. Mám k tomu příběh. Moje sestra šla v Kábulu do restaurace. Najednou přišli příslušníci Tálibánu a chtěli napadnout dvě ženy za to, že neměly oblečený hidžáb podle definice Tálibánu. Jedna žena tedy vstala a začala se s nimi hádat, zatímco druhá vše natáčela na video. A Tálibánci, když viděli, že si je točí, raději odešli. To video se teď virálně šíří po sociálních sítích. Tyto ženy porazí Tálibán, protože se nebojí. Znají následky, ale nebojí se.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Elon Musk si sype popel na hlavu. Svých výroků o Trumpovi lituje, zašly dle něj příliš daleko
