Způsobila zatím na festivalu v Cannes největší rozruch spadlá palma, která zranila japonského filmového agenta? Skoro by se chtělo říct, že ano, pohled na první recenze soutěžních filmů ale odhaluje množství polarizujících titulů. A to je vždy vzrušující zpráva.
Mohli jste si o filmech Anora, Substance a Emilia Pérez myslet cokoli (já třeba to, že nejsou moc dobré), loňský ročník festivalu v Cannes s nimi ale trefil jackpot.
Všechny tři se totiž poprvé představily v květnu na Riviéře, aby se pak staly buď oscarovými vítězi, hororovými senzacemi, popřípadě vděčnými mediálními otloukánky zabalenými v „kontroverzích“. Jde něco takového zopakovat?
Pokud jde o velkohubá prohlášení navázaná na mnohamilionové prodeje, největší haló zatím udělalo drama režisérky Lynne Ramsay Die, My Love, v němž Jennifer Lawrence prochází extrémní poporodní depresí – možná až k Oscarovi, zní z prvních recenzí, které pravděpodobně popošťouchly firmu MUBI, aby snímek za víc než dvacet milionů dolarů koupila do americké či britské distribuce.
Všichni ale nadšení nejsou. Podle kritika The Times vypadá film nehotově, jako kdyby se s ním do Cannes spěchalo, což prý potvrzují i výkony Lawrence a Roberta Pattinsona jako jejího partnera, kteří mají v mnoha scénách vyloženě improvizovat a „pomrkávat“ do kamery, což prý tlumí veškerý dramatický účinek.
Zda tenhle módně antirodičovský film uvidíme v českých kinech, zatím není jasné, už teď ale distributor Cinemart chystá tuzemské uvedení černé komedie Eddington režiséra Ariho Astera. Ten se proslavil horory jako Děsivé dědictví nebo Slunovrat, v případě jeho novinky se ale zdá, že tu největší hrůzu podle fotek z červeného koberce zažila Emma Stone, když k ní přiletěla včela.
Na plátně se totiž podle všeho odvíjí rozjívená, dvouapůlhodinová satira na covidovou Ameriku, v níž se střetnou „rouškaři“ a „antirouškaři“, které v rolích starosty a šerifa reprezentují Pedro Pascal a Joaquin Phoenix.
Web IndieWire píše o prvním skutečně moderním westernu, další reakce jsou rezervovanější – prý jde o úmorné odškrtávání pandemických reálií, které ocení hlavně Američané.
Ti se nemohou nabažit Pascala, kterému stačí se jen neustále přitrouble usmívat, aby hrál úplně ve všech současných filmech a seriálech – a i v Cannes jeho bicepsy zcela zastínily třeba takovou Rihannu, která nečekaně dorazila na premiéru krimi Spikea Leeho Highest 2 Lowest.
Server The Daily Beast však hovoří o tom, že Cannes žije spíš příjezdem „nového, skvělého nepo baby“.
Má jim být Mia Threapleton, dcera Kate Winslet, jež doplnila ansámbl nového filmu Wese Andersona Fénické spiknutí, jenž vypadá zase úplně stejně jako všechny jeho další tituly.
Podle kritičky zmíněného serveru je to ale právě čtyřiadvacetiletá novicka, která je v mnoha ohledech „srdcem“ Andersonovy dobrodružné komedie, z jejíhož berlínského natáčení si mimochodem loni odskočil herec Benicio Del Toro, aby připravil znělku pro karlovarský festival.
Na tom je častým hostem ukrajinský režisér Sergej Loznica, jenž se pravděpodobně vrátí i s Dvěma prokurátory, mrtvolně úzkostným dramatem ze stalinského Ruska, které kritika listu The Guardian nadchlo tragédií mladého právníka, jenž se propadá byrokratickou mašinerií. Do českých kin tenhle titul už zakoupila společnost Aerofilms, jež se chlubí i další slibnou akvizicí.
Rodinná sága Sound of Falling mladé německé režisérky Maschy Schilinski se podle webu Vulture vyšvihla mezi hlavní favority na Zlatou palmu, jakkoli drama několika žen během dvacátého a jednadvacátého století může některé diváky svou zamlžeností frustrovat.
Server Little White Lies však podotýká, že Schilinski prostě nechce, aby bylo snadno rozluštitelné, protože jestli něco naše životy definuje, jsou to prý „záhady a polopravdy“.
Velká očekávání vzbuzuje i road movie Sirāt režiséra Olivera Laxe, která se prý za zvuků techna mění v horečnatý sen – bloger z World of Reel jde dokonce tak daleko, že francouzsko-španělskou koprodukci přirovnává k Šílenému Maxovi natočenému Michelangelem Antonionim.
Jako papír ale podle všeho shořel očekávaný film Alpha, o němž se spekulovalo, že by mohl být právě letošní Substancí, tedy divácky vděčným body hororem, který sice vykrade dřívější žánrové souputníky, tváří se u toho ale tak sebevědomě, že mu to skoro všichni odpustí, protože se prostě baví.
Jenže režisérce Julii Ducournau se prý tohle těžké hororové podobenství zasazené do epidemie AIDS rozpadlo do nepřesvědčivých obrazů, u nichž se divák nudí. Posoudit to prý budeme moci v kinech někdy na podzim. Už sex s autem, na nějž došlo v jejím předchozím Titanu, ale nesplňoval zásady divácky bezpečného styku.
The post Včela na koberci předcházela souboji kvůli rouškám. Vidělo Cannes novou Substanci? appeared first on Forbes.
