Žádné byty pro mladé. Jak se na krizi bydlení v Česku dívají letošní 30 pod 30?

Forbes Před 8 hodinami

Řada mladých Čechů z generace Z (lidé narození přibližně od poloviny devadesátých let do roku 2010) po něm touží, získat vlastní byt nebo dům bez podpory rodiny je však v tuzemsku prakticky nedostižný cíl. Většina tak bydlí v nájmech a plyne z toho, že současný zájem o nájemní bydlení není u všech dobrovolný.

Průměrná cena bytu v novostavbě v Česku nedávno překročila další metu, když metr čtvereční dosáhl 133 tisíc korun. Pro srovnání, ceny v pražských novostavbách jsou ještě o více než třicet tisíc korun vyšší. Co z toho plyne?

Odpověď dává Deloitte Property Index 2025, podle nějž na průměrný byt vynaložíme celých patnáct ročních mezd, aniž by si člověk v těchto letech pořídil cokoli dalšího.

Proto Forbes oslovil mladé, úspěšné a talentované Čechy – neboli členy letošního výběru 30 pod 30 – s otázkou, co si oni a jejich přátelé a vrstevníci z generace Z myslí o trhu s bydlením a jak přemýšlejí o vlastnictví nemovitostí.

Pam Rabbit, zpěvačka

„Popravdě o tom spolu ani nemluvíme, protože je v podstatě nereálné koupit byt nebo dům. Všichni kamarádi, které mám, pokud to už nejsou dlouhodobě velmi úspěšní muzikanti, bydlí v nájmu. A spousta pronajímatelů nechce ani dávat smlouvy na víc než rok, aby to mohli každý rok zvedat, jak chtějí.“

Matouš Syrový, podnikatel

„Většina mých vrstevníků pod třicet let nemá reálnou možnost dosáhnout na vlastní bydlení, a to ani při dobrém příjmu. Ceny se utrhly od reality, hypotéky jsou složité a často je jedinou cestou rodinná podpora.

Mezi svými přáteli ale vnímám dvě roviny. V mém užším okruhu, kde jsou lidé spíše ve věku pětatřiceti až pětačtyřiceti let, už většina má rodiny a kvalitní zázemí. Oproti tomu mladší generace do třiceti let je často odkázaná na nájem, což vyvolává pocit, že startovní čára je dnes mnohem dál než dříve.

To vidíme i v našem oboru výroby koupelen: ještě před čtyřmi až pěti lety k nám do studií chodilo hodně klientů kolem pětadvaceti let, dnes se cílová skupina znatelně posunula do starší generace.“

Barbora Jankovičová, vědkyně

„Velká většina známých z mojí generace bydlí v nájmu a těch pár, kteří bydlí ve vlastním, ho většinou zdědili nebo jim k němu finančně pomohli rodiče. Zároveň ale vlastní bydlení vnímáme jako jistotu, kterou bychom v životě opravdu chtěli mít, hlavně s přihlédnutím k tomu, že na stáří nebudeme mít jistotu (dostatečného) důchodu.

Takže ano, myslím, že je z toho naše generace frustrovaná a obává se, jak si na pozdní věk dokážeme našetřit. Také si myslím, že tento problém jde ruku v ruce s nízkou porodností. Člověk by chtěl přivést dítě do dobrého zázemí, ke kterému podle mě alespoň vidina vlastního stabilního bydlení patří.“

Lucie Rosická, umělkyně

„S manželem jsme už druhým rokem na lovu našeho vysněného bydlení. Bohužel najít něco, s čím bychom byli oba spokojení, je velmi těžké. Z pohodlného krásného bytu a jednoduchosti placení nájmu nás tak do novostavby, nebo spíš moderní králíkárny, nic nežene.

Co je v našem budgetu, nesplňuje to, co bychom si představovali, a to, co se nám líbí, zase není v budgetu. Takže já hodlám spokojeně snít o polorozpadlém zámečku v Itálii, který si pořídíme a budeme podle YouTube tutorialů krok za krokem rekonstruovat, nicméně asi až v důchodu.“

Hana Sahulová Součková, farmářka

„Žijeme s manželem na vsi pětatřicet kilometrů od Prahy a už skoro čtyři roky bydlíme ve vlastním domě. Ano, byla to pro nás velká investice a zvládli jsme ji i díky pomoci našich rodičů, ale nemuseli jsme platit žádný nájem. Teď budeme postupně řešit rekonstrukci a případné rozšíření obytné plochy domu.

Co se týče mých kamarádů, vrstevníků tady v Semicích, je to do značné míry tak, že ti, kdo jsou usazení (mají dlouholeté vztahy/děti) a zůstali na vsi, mají také buď postavený, nebo koupený vlastní dům. I oni si toto z velké části mohli dovolit díky rodičům, kteří jim buď pomohli finančně, nebo jim třeba darovali dříve koupenou stavební parcelu.

Ti, kdo se rozhodli přesunout do měst (Praha, Hradec Králové, Pardubice atd.), žijí aktuálně v nájmu. Ale dá se říct, že zároveň ani nemají vážnější, dlouhodobý vztah a ani děti. Spíše řeší kariéru.

Na své vlastní bydlení budou podle mě myslet až ve chvíli, kdy se toto otočí i v osobním životě. Nemám z těchto kamarádů pocit, že by je teď nějak extra trápilo, že nejsou ve vlastním. S výplatou, kterou mají, nájem pokryjí bez problémů.

Osobně si také myslím, že vlastní bydlení byla pro lidi vždycky vysoká investice. V jakékoli době. Jen možná generace Z je odlišná v tom, že by chtěla mít spoustu peněz za minimum odvedené práce.“

Jiří Štěpánek, podnikatel

„Vždy jsem preferoval nájem, hlavně kvůli flexibilitě – možnosti žít někde určitou dobu a pak se snadno přemístit. Nevadí mi zaplatit premium za ušetřené starosti s opravami nebo nábytkem. Vlastní bydlení mě v tuto chvíli neláká a ani ho nepovažuji za nutnost.

Pokud bych na to pohlížel jako na investici, záleželo by spíš na konkrétním příkladu (dlouhodobý nájem v Praze / bydlení pro studenty / nebo třeba Airbnb v přírodě). Teď mě upřímně neláká řešit hypotéku nebo nájemníky, nemám na to kvůli jiným aktivitám čas. Do budoucna, až budu mít více prostředků, to ale určitě vnímám jako hezkou formu diverzifikace a dlouhodobého uložení hodnoty.

Podobně to vidí moje bublina přátel z generace Z – preferujeme spíš flexibilitu, často se stěhujeme, někdy i mezi zahraničím a Českem. U nás to tedy není tolik o frustraci, spíš o jiné životní prioritě.“

Bára Stárek, aktivistka

„V Česku přetrvává silná kulturní představa, že vlastní byt znamená sociální a ekonomickou jistotu, stabilitu a úspěch – dědictví z dob socialismu, kdy byl byt přidělen nebo odkoupen za zlomek ceny a nájemní bydlení bylo běžné, ale ne ceněné. Proč? Po revoluci se vlastnictví stalo symbolem svobody a zabezpečení, což dnes vytváří silný tlak na mladou generaci.

Mladí lidé vyrůstají s pocitem, že selhali, pokud si do třiceti nekoupí byt, jenže realita je radikálně jiná než za časů jejich rodičů. Bydlení v Česku je podle Akademie věd nejméně dostupné za posledních pětatřicet let.

Tlak mít vlastní nemovitost tedy neodpovídá ekonomickým možnostem mladých lidí a často vede k frustraci, odkládání životních rozhodnutí nebo k odchodu do zahraničí.“