Že šokuju, jen abych se zviditelnila? Nesmysl, říká nejmladší šéfka opery 

Veronika Kos Loulová se v šestadvaceti letech stala nejmladší šéfkou opery v Evropě a zároveň jedinou ženou v čele podobné instituce u nás. Potkáváme se na rozestavěném jevišti Moravského divadla Olomouc, abychom probraly nejen to, jak do svých inscenací vnáší ženská témata a nebojí se diváctvo zneklidňovat.

Nadaná absolventka operní a divadelní režie získala největší pozornost v roce 2022, kdy spolu s Jiřím Havelkou uvedla operu Zabijačka v rámci slavnostního zakončení evropského předsednictví. V témže roce nastoupila jako umělecká šéfka opery a operety Moravského divadla Olomouc a o rok později se vyjímala v našem výběru Forbes 30 pod 30. 

Od té zplodila několik inscenací a stala se matkou, což její tvorbu inspirovalo. Největší rozruch přineslo loni na podzim nové nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa pod názvem Jenůfa, ve které je právě mateřství ústředním tématem a pracoval na něm čistě ženský autorský tým. 

Z řad veřejnosti i kritiků po premiéře zaznívala hesla jako „znásilnění Janáčka” nebo „klan ambiciózních feministek”, čímž se tvůrkyně paradoxně propojily s autorkou původního libreta Gabrielou Preissovou, která v devatenáctém století čelila podobnému pobouření. A podle Kos Loulové se česká společnost za sto dvacet let v této oblasti dostatečně neposunula.

„Nenapadlo mě, jakou odezvu Jenůfa bude mít a jaký důkaz o naší společnosti tím podám. Ale věřím, že se to bude měnit, důležité je diváky vzdělávat, ne jen uspokojovat.“

Letos po třech sezonách plných chvály i hany křeslo umělecké šéfky v Olomouci opouští, ale odchází prý v dobrém. Zatím se vrací k uměleckému kolektivu Run Operun, který založila ještě na gymnáziu (odtamtud se znají s autorkou článku, proto si budou v rozhovoru tykat, pozn. red.).

Už jako studentku ji vedla touha vytrhnout operu ze snobských kulis a ukázat nejen mladým lidem, že Dvořák se nemusí sledovat v bílých rukavičkách skrz pozlacené kukátko. Naopak. 

„To, že jsme si zvykli, že na operu se chodí jako do muzea, to není její původní podstata. Já chci oživit to, čím takzvaná královna umění skutečně je,“ říká.

V roce 2020 pod jejím vedením Rusalka zazpívala slavnou árii pražanům z bývalého pomníku Stalina na Letné, kterou sledovaly tisíce lidí. V repertoáru kolektivu najdeme vedle klasik typu Verdiho La traviaty nebo Mozartovy Figarovy svatby také nekonvenční formáty jako taneční párty Operave nebo kabaret Operní klystýr. 

Michael Tomeš

Kam chce mladá režisérka českou operu posouvat dál? Jak se tvoří umění v nejdražším divadelním žánru? A jakou roli v tom hraje feminismus?

Co na opeře miluješ? V čem je jedinečná?

Mně se líbí, že opera má všechno. Nazývá se královnou umění ne proto, že je nejinteligentnější nebo nejlepší, ale protože propojuje všechny umělecké formy od výtvarna přes hudbu až po tanec. Když se koukám na jednu formu, tak mi vždycky něco chybí. Třeba u baletu mi přijde až mučivý, že nic neřeknou, a u divadla mi zas vadí, že hudba je jen na pozadí. Opera je zážitek na všech úrovních. 

A proč ji někdo naopak nenávidí?

Podle mě jí škodí patos a pozlátko, které má namotané kolem sebe. To, že musíš přijít v šatech nebo obleku a že je to celé takové zastaralé. Taky je divácky hůře přístupná, jak je často v cizím jazyce. Prostě má spousty bariér, které lidi zablokují a už jí šanci nedají, což je škoda. Proto se ty bariéry snažím bourat a operu k lidem naopak přibližovat.

S Run Operun jste dostali operu do kaváren a na festivaly. Jaký byl přechod z nezávislé scény do velké instituce?

Upřímně mě hodně lidí odrazovalo ve stylu: Jdeš na Hanou, tam jsou takoví a makoví, to bude příšerný… Podle mě jsme ale dokázali, že i v regionálním divadle jde rozvíjet kvalitní umění, které nemá obdoby jinde v republice. A i když teď s týmem odcházíme, tak doufám, že inspirujeme další, aby se předem nepřizpůsobovali nějakým předsudkům o divácích.

Někdo by asi namítl, že umění má být služba lidem. 

To ale není služba. Přece komunitě sloužíš mnohem víc, když přinášíš hlubší témata a kultivuješ tak divákovu duši. Samozřejmě i oddychovky mají své místo, ale je to jako dát lidem snickersku, nejde ji jíst furt, nemá dost živin… Kvalitní umění má být asi jako zdravý salát.

Chodí lidi do opery na „salát“?

Za poslední tři roky se návštěvnost v Olomouci lehce zvedla, to o něčem vypovídá. Ale pravdou je, že jsem tam ty „snickersky” v podobě muzikálů taky musela dávat, abych tím zapaltila experimentálnější inscenace jako třeba Jenůfu.

Podle mě úkolem umění není dávat lidem cukřík. Pokud chceme diváky jen bavit, těšit a kolíbat, tak by to podle mě nemělo být z veřejných peněz. My jako tvůrci máme mít zpodpovědnost za edukaci a posouvání hranic. Přijde mi až na úrovni velezrady, když jsou lidi z kulturních institucí pohodlní a naplňují jen tu příjemnou rovinu umění. 

Říká se, že jsme operní národ. Je to pravda?

Co Čech, to muzikant, že jo… Ale ano, máme nebývalý monopol velkých operních skladatelů – Smetanu, Janáčka, Dvořáka, Martinů. Má na to vliv i politika, během Rakouska-Uherska byla opera prostorem k vytváření národní identity. Vždyť Smetana, který sám ani neuměl dobře česky, vytvářel, jak česká hudba bude vůbec znít.

Má být opera politická?

Měla by být. Vždycky to tak bylo. Třeba během rozdělení Itálie se hlásalo „Viva Verdi“ jako zkratka pro politické zvolání „Viva Vittorio Emanuele Re D’Italia“ tedy Long Live Victor Emmanuel King of Italy (česky „Ať žije Victor Emmanuel, král Itálie“, pozn. red.). Nebo při premiéře Němé z Portici v Bruselu se diváci zvedli ze židlí a vyrazili bojovat za nezávislost Belgie. 

A já se snažím tuhle tradici razit i dnes, protože jsem přesvědčená, že aktuální politická a sociální témata do opery patří jak skoro nikam jinam. To, že jsme si zvykli, že na operu se chodí jako do muzea, to není její původní podstata. Já chci oživit to, čím opera skutečně je. 

O to ses snažila skrze „aktivistickou“ Jenůfu?

Její pastorkyňa (v zahraničí uváděná jako Jenůfa, pozn. red.) byla kvůli svému feministickému zaměření brutálně odmítnutá už po své premiéře. Janáček si libreto Gabriely Preissové pro svou hudbu schválně vybral, protože tu problematiku chtěl vyzdvihnout. A já dneska čtu, že se dopouštím „znásilnění Janáčka“, když nechám promluvit matky po porodu během představení.

Přitom mám pocit, že jsem jedna z mála, kdo to s operou myslí vážně. Lidi, kteří se snaží operu jakože „ochraňovat“, ji ale nemilují pro to, čím ve skutečnosti je. Když poznáte sílu například konceptuálního umění, tak už nechcete koukat jen na hezky namalované kytičky. 

Michael Tomeš

Není tedy škoda, že z Olomouce odcházíš po třech sezonách?

Po Jenůfě jsem dostala takovou čočku, že jsem se začala bát, abych se nezačala mírnit, přizpůsobovat, a tak skončit rozhodně nechci! Asi už jsem dosáhla limitu, co se tu dalo změnit. Nicméně povedlo se nám olomouckou operní zahrádku hodně vyplít, obměnit, zasadit nová semínka a teď je řada na někom dalším, aby ji kultivoval.

Plánuješ utéct za progresivnější scénou do zahraničí?

Jeden významný zahraniční režisér mi nedávno říkal, ať se okamžitě naučím plynně německy, protože když to neudělám, tak skončím tak maximálně v Brně. Přitom pro mě je brněnská opera úplná modla, rozhodně je to nejlepší scéna v republice. Taky mám malé dítě a nechci všechen svůj čas věnovat tomu, abych se snažila dostat do velkých operních domů v zahraničí.

Jak je to s financováním opery?

Je to určitě nejdražší ze všech žánrů, ale zároveň taky nejvíc vydělá. Vytvořit operu v malém divadle, jako je Olomouc, vyjde na nižší jednotky milionů, u velkých divadel to můžou být i desítky a zahraničí je to samozřejmě ještě o nulu víc.

Cena vstupenek se pohybuje od pár stovek do několika tisíc. V Národním divadle můžeš dát za lístek i přes desítku. Ale ze vstupného by se opera sama nikdy nezaplatila. Nejvíce rozpočtu tvoří příspěvky zřizovatele, granty, a v případě Olomouce i koprodukce.

A co stát?

V podpoře kultury jsme bohužel na chvostu Evropy. V Česku jde na kulturu ze státního rozpočtu necelé procento, na Slovensku asi 1,8 procent a evropský průměr je kolem 1,5 procent.

Je až ostudné, že si nevážíme, jakým středobodem operního světa jsme. Na tak malou zemičku jsme jedineční v počtu celosvětově produkovaných operních skladatelů, ale nemáme prostředky to tady pořádně prodat. Je to škoda. Vždyť u nás najdeš jeden operní dům na milion obyvatel a taky špičkové umělce, kteří ale bohužel utíkají za hranice. 

Čím lákáš mladé lidi na operu?

Funguje propojení s elektronickou hudbou, třeba technem, a taky spolupráce se současnými umělci nebo jinými akcemi. Třeba La traviatu jsme uváděli v rámci Prague Pride pro publikum, které nebylo operní, ale na základě toho třeba usoudí, že opera není vůbec špatná. 

V čem je Jenůfa přelomová?

Já si nemyslím, že jsem vytvořila nějaké přelomové dílo, ale důležité je to, jaká témata otevírá – ženství a mateřství. A za to jsme dostali velký hejt. Tohle mě na naší společnosti hodně zklamalo. A nejsem sama, podívej se, jakou sodu teď dostává třeba Linda Bartošová nebo Markéta Pekarová Adamová.

Inscenaci otevíráte oponou složenou z odlitků vulv…

Jde o populární dílo The Great Wall of Vulva od britského umělce Jamie McCartneyho. Sám autor nás připravoval na to, co to vyvolá. 

A co to vyvolalo?

Nejhorší byly hnusné komentáře na sociálních sítích, ale kritici to moc neřešili. Mě bavilo sledovat reakce v hledišti: někdo radši sklopí zrak, další se z nervozity začne naopak smát a někdo hrdinsky dělá, že ho to vůbec nešokuje.

Co stálo za nápadem?

Přišla s tím za námi autorka scénografie Irina Moscu. Já a dramaturgyně jsme se upřímně nejdříve vyděsily, ale pak jsme prostudovaly myšlenku původního díla a řekly jsme si: Čeho se vlastně bojíme? 

Oponu jsme pak brali jako takový filtr na lidi, abychom ještě před začátkem ukázali, že budeme nastolovat témata, na která se někomu třeba nekouká snadno. A to symbolizuje právě vulva. Říkáme tím: Jestli je vám to nepříjemné, tak odejděte už teď.

Řekla bys o sobě, že tě baví provokovat? 

Pro mě je nejvíc zraňující, když se říká, že šokuju, jen abych se zviditelnila. To je úplný nesmysl. Když už provokuju, tak proto, abych diváka konfrontovala s jeho obavami, něco v něm vzbudila, na něco upozornila. Ráda si s mozky diváků hraju a trochu je zrazuju je v jeijch očekáváních. Ale chápu, že někomu nemusí být příjemné, když se jim vrtám v hlavě. 

Michael Tomeš

Scénografie Jenůfy je v šedých barvách a civilních kostýmech. Nepatří k opeře jakási pompa a vznešenost?

Když operu upoutáš na lůžko historických kostýmů a pompézní scénografie, tak ji ochudíš o spoustu dalších věcí, které může nabídnout. Stačí se podívat na hlavní světové operní scény, které mají největší obrat, tam historické kulisy neuvidíš. Je to podobné, jako kdyby současní architekti stavěli historické zámky.

Některé kritiky Jenůfy pobouřily přímé výpovědi žen z organizace Úsměv mámy…

To mě hodně překvapilo, my ani samotné protagonistky jsme s tím do premiéry vůbec nepočítaly. Příběhy těch žen jsou hodně silné, ale nechápu to pobouření – proč? V inscenaci zazní slova jako odsávačka, mast na bradavky, nateklá vagína, poblitá záda, studený kafe, opruzeniny, která jsou úplně normální součástí zkušenosti žen po porodu. 

Proč jste se rozhodli je zapojit?

Profesionální divadlo je často vyprázdněný, protože je to rutina, ale tyhle ženy do toho vnesly tak ryzí emoce, že nás to úplně strhlo a během příprav jsme zpočátku furt jen brečely. Chtěly jsme se tím co nejvíce přiblížit pravdivosti a původnímu záměru autorky. 

Jak prožívaly kritiku?

To, že publikum bučí na mě, je součástí mojí práce, musím to unést, ale že si společnost smyslne na těch nejslabších, to mě dostalo… Naštěstí to ty ženy ještě víc semklo a o jejich psychickou pohodu se staral tým psycholožek. 

Jakou odezvu opera měla během premiéry v roce 1904?

Dobové recenze, které v inscenaci citujeme, byly pro Gabrielu Preissovou tak zdrcující, že úplně přestala psát pro divadlo. A když vidíme, že po sto dvaceti letech se zas tolik nezměnilo, tak má člověk občas chuť se na to taky vykašlat. Ale naštěstí máme to, co Preissové chybělo – silný kolektiv žen, které se navzájem podrží, jinak bych to neustála.

Jenůfu tvořil čistě ženský tým. Byl to záměr?

Myslíš „klan ambiciózních feministek“, jak psali v jedné recenzi? Vzniklo to organicky, když jsem téma konzultovala s ženami a postupně z toho přirozeně vznikal tvůrčí tým. A když nám chyběly asi poslední dvě profese, tak jsme si řekly, že už to teda takhle necháme. Jediným mužem v nejužším týmu je sbormistr, který má tři malé děti, a ten to s námi prožíval od začátku do konce.

Co pro tebe feminismus znamená?

Nejsem teoretik, ale myslim, že to slovo je používané špatně. Feminismus znamená rovnoprávnost. Já teda asi nejsem feministka, protože podle mě rovnoprávnost nestačí, jelikož startovní pozice žen a mužů prostě nejsou stejné. 

Například na tom, že v představení pracujeme s tématy porodu a poporodních depresí a že na tom pracovaly ženy s podobnou zkušeností, není nic feministického. Přemýšlím, kdybychom naopak řešily třeba problémy s prostatou, jestli bychom byly označené za maskulinisty, nebo co je správný ekvivalent.

Od koho kritika zaznívala nejčastěji?

Překvapivě často právě od žen, většinou ze starší generace. Ale nechci z toho dělat boj mladých proti starým, naopak bych ráda ženy všech generací spojovala. Ale stalo se taky, že za mnou přišly divačky věku mé babičky a děkovaly, že to konečně někdo řekl na plnou pusu…

Co jsi tam vložila ze své osobní zkušenosti čerstvé maminky?

Jenůfu jsem začala zkoušet ve třetím měsíci a během příprav jsem i porodila. A bylo to pro mě emocionálně náročnější, než jsem čekala. Možná i proto jsem potřebovala, aby ten tragický příběh měl happy end, tak jsem ho tam vložila. Přála jsem si katarzi pro sebe, pro Jenůfu i pro Preissovou. 

Nikdy mě nenapadlo, jakou odezvu to bude mít a jaký důkaz o naší společnosti tím podám. Ale věřím, že se to bude měnit, důležité je diváky vzdělávat, ne jen uspokojovat.

Podle mě je mnohem užitečnější, když v to v lidech něco zanechá a neřeknou si jen „Jé, to bylo hezký” a už si na to nikdy nevzpomenou.

Myslíš, že opera je, nebo by měla být, pro každého?

Asi ne. Dneska už masovou kulturu naplňují jiné žánry. S operou je to složité: původně ji stvořily elity, pak se s Mozartem posunula blíž k lidem a na konci devatenáctého století se vrátila zpátky do uzavřených salonků. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Ale z nějakého důvodu ji tady máme už čtyři sta let, neodmyslitelně patří k naší kultuře a podle mě je nesmrtelná. Sice asi nikdy nebude pro každého, ale každý si z ní něco může odnést. A proto ji nepřestanu milovat.

Michael Tomeš

The post Že šokuju, jen abych se zviditelnila? Nesmysl, říká nejmladší šéfka opery  appeared first on Forbes.