V sobotu ve Varech třicítka českých filmařů přemítala nad stavem českého filmu, který se v neděli „manifestuje“ letošním nejočekávanějším zástupcem tuzemské kinematografie. Bude se o Sbormistrovi mluvit i po festivalu?
Co je českého na českém filmu? To je otázka, jíž na karlovarském festivalu dostala třicítka českých filmařů, která na ni loni odpovídala usazená v jednom z pokojů hotelu Thermal.
Ze sebraných názorů vznikl dokument Projekt český film, v němž se nakonec přemítá spíš o něčem, co by se dalo možná nazvat jako národní povaha, i když „generalizace“ se tady hned několik mluvčích obává.
Naší devízou je humor, opakuje se často, jakkoliv zrovna v současných komediích prý slouží jako banální únik, jenž o nás nic neodhaluje, jako to dokázaly snímky nové vlny. Smích přes slzy v hořkosladkých dramediích se mezi režiséry však dočká zastání, podobně jako „švejkování“, které je je podle některých filmařů relevantní způsob, jak se vztahovat ke světu.
Další mluvčí ale tohle pivařské šibalství vystát nemohou – český film se prý kvůli němu vzdává jisté naléhavosti, protože když je vše směšné, o nic ve finále nejde.
Zajímavé observace pak přinášejí tvůrci, kteří sice v Česku pracují, ale nepocházejí odtud. Zazní, že Češi sice samozřejmě cestují, ale narozdíl od takových Rumunů skoro nikdy neemigrují, protože „tady vše funguje“. Prý mají také unikátní pozici v tom, že by i geograficky mohli a chtěli patřit na Západ, ale vlastně zůstávají východem.
A právě tohle devadesátkové, nadšené, možná naivní „otevírání“ velkého světa pro soubor náctiletých dívek nachystal i Sbormistr, jehož režisér Ondřej Provazník se inspiroval skutečnou kauzou sexuálního zneužívání v tělese Bambini di Praga, od „true crime“ aspektu se ale chce postupně vyvázat spíš k obecnější výpovědi o zneužívání moci.
Podobného tématu se v poslední době často chytá Hollywood, jenž se neumí či nechce vzdát vychovatelských tendencí moralizujících deklarací, proto je vlastně osvěžující vidět tak stylově čistý, křehký, decentní film, který ale zároveň každou druhou scénou nevyžaduje potlesk, že „dává hlas obětem“, jak zní jedno z nejnadužívanějších klišé.
Když Sbormistra sledujete, říkáte si, že jde o film jedné variující se expozice, kdy se před vámi střídají obrazy zjevné manipulace autoritou, která proti sobě poštve dvě sestry s výjimečným hudebním nadáním. Obě mladé sboristky to ale nevidí, s čímž tvůrci velmi delikátním způsobem pracují.
Sbormistr se tak stává filmem malých, ale důležitých detailů, jimiž může být i třeba takové upravení ofiny, nebo odběhnutí na toaletu, stejně jako velmi uhrančivě pracuje s hudební složkou, mimochodem „nabranou“ přímo na place. Když si sboristky mají „procvičit mluvidla“, ozve se najednou zlověstný šepot, který je pro situaci ve sboru příznačný.
V konkurenci titulů jako Tár, které dovedou mnohovrstevnatě nahlížet i na samotné pachatele, může Sbormistr působit dramaticky trochu osekaně, přesto jde o titul, jenž dá ve finále, v němž končí jedno dětství, skutečnou ťafku.
V poslední scéně mu k tomu opět stačí vlastně velmi nenápadné, malé gesto, které ale na diváka dopadne silou piana puštěného z věžáku.
The post Deník z Varů: Sbormistr má zdrcující tečku, jíž skončilo jedno dětství appeared first on Forbes.
