Jsem z toho unavenej, ale pořád mě to baví, říkal o festivalu ve Varech Jiří Bartoška

Forbes Před 7 hodinami

Česko ve čtvrtek zasáhla smutná zpráva. Ve věku 78 let zemřel herec a prezident Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Jiří Bartoška. Jako vzpomínku na tohoto výjimečného člověka a umělce znovu vydáváme a odemykáme velký rozhovor, který Jiří Bartoška poskytl Forbesu před deseti lety, krátce před kulatým padesátým ročníkem karlovarského festivalu a shodou okolností v době, kdy se zotavoval z těžké nemoci.

Dvě krabičky Benson & Hedges leží na stole. Co chvíli z nich Jiří Bartoška vytáhne cigaretu a s chutí si zapálí. Pár měsíců po chemoterapii a třiceti ozařováních si tenhle požitek prostě nehodlá odpustit. Filmové plakáty na stěnách, fotky a celkem skromně zařízenou místnost zahaluje modrý cigaretový dým.

Jiří Bartoška neztratil ze svého charismatu těžké nemoci navzdory vůbec nic. Možná se mu o něco hůř mluví. Ale pár týdnů před zahájením dalšího ročníku karlovarského filmového festivalu, který on sám před lety vyhrabal z popela a udělal z něj největší kulturní událost Česka, má spoustu energie.

Jak se máte?

Dobře. Jenom říkali, že hlasivky se mi zregenerují dva týdny od posledního ozařování. Už jsou to čtyři týdny a nic. Štve mě to! Limituje mě to v práci. Teď jsem jakž takž „nachrochtal“ čtyři díly v cestopisech s Mirkem Donutilem. Řekli, že to berou, ale bylo to na hranici.

Ale mluvíte líp, než když jsme spolu mluvili posledně.

Já měl vždycky chraplák, takže na první poslech to vypadá, že je to pořád to samý. Jenže já s tím hlasem nemůžu pracovat. Nemůžu si dovolit s ním cokoli dělat. Je rovnej jako prkno. A v mým případě ještě neohoblovaný. To mě štve.

A kromě hlasu, cítíte se líp?

Jo. Říkají, že nemoc proběhla a že proběhla docela rychle. Akorát já byl na konci už strašně netrpělivej. To jsem naštvanej sám na sebe.

Jak dlouho vlastně ta vaše válka s nemocí trvala?

Diagnostikovali mi ji v říjnu. Tehdy jsem měl roztočený seriál Já, Mattoni. Asi osm nebo deset dní. Chemoterapie skončila v lednu. Pak ozařování, těch jsem měl třicet. Poslední patnáctého dubna. Když se léčba nedaří, může trvat i dva roky. A taky může skončit úplně blbě. Čekají mě v červnu ještě další testy, ale poslední výsledky ukazují, že léčba je úspěšná.

Drsná životní zkušenost?

Rozhodně. Vadí mi ale, když v médiích čtu emotivní vyznání, kde se lidi nechávají fotit a mluví o tom, jak je to změnilo a jak teď všechno vidí jinak. Já to prostě vzal jako nemoc. Nemocí je obrovská škála a jedna z nich je rakovina. Tak to prostě je. Takže řeči, jak si někdo začal vážit života, popravdě, to já tedy nemám. Mně život přijde pořád stejnej. Byl jsem nemocnej, to je všechno.

Měl jste strach?

Je mi šedesát osm. To už je věk. Když dřív někdo umřel v šedesáti, říkalo se: dožil se požehnaného věku. Strach jsem neměl. Vzal jsem to fatalisticky, že je to prostě nemoc a ta se musí léčit. Zatím to dopadá dobře.

Karlovy Vary jsou přes rok docela ospalé město. Pořádně se probudí jenom jednou. Na začátku července. Do lázeňského města se najednou sjede víc než deset tisíc lidí, kteří mají rádi film. Kolem říčky Teplá se objeví plakáty na všechny filmy, které tu během devíti dnů budou k vidění.

Hotel Thermal se na těch devět dní stane hlavním městem – filmu. Celkem Vary uvidí víc než dvě stě filmů na více než čtyřech stovkách projekcí a do kin přijde přes 120 tisíc lidí. Svoji světovou premiéru tu kdysi měl třeba později oscarový film Nikde v Africe a taky Amélie z Montmartru – i ta později dostala Oscara a z Francouzky Audrey Tautou udělala hvězdu první velikosti.

Grandhotel Pupp zase přivítá světové hvězdy – v předchozích letech sem zavítali Robert Redford, Robert De Niro, Gregory Peck, John Travolta, Jude Law, Antonio Banderas, John Malkovich a desítky dalších. Přijede sem ale taky elita českého byznysu.

V jeho Becher’s Baru se sejdou byznysmeni a důležití i rádoby důležití lidé Česka v takové koncentraci, že to nemá v našich poměrech obdobu. „Že rozsvícená lampa přiláká i můry, za to já přece nemůžu,“ říká k tomu Bartoška. Festival s rozpočtem přes 140 milionů korun pořádá společnost Film Servis Festival Karlovy Vary, jejímž je Jiří Bartoška jediným akcionářem.

Je to byznys na pár dní, který se ale připravuje celý rok. Stát (včetně města a kraje) přispívá necelými čtyřiceti miliony korun, zbylých sto milionů musejí dodat komerční partneři. O byznys, který živí jeho i jeho tým, se musí postarat. A má i slušnou motivaci. I když byl ročník 2013 ztrátový, na účtech nerozděleného zisku má festival za léta v rezervách naspořeno 38 milionů korun.

Byznysmen je tedy Bartoška dobrý. Stejně dobrý je ale i festival, který je dnes nejen hlavní kulturní, ale také společenskou akcí Česka. A taky jednou z mála, o níž se pravidelně píše v zahraničí. Do Varů jezdí novináři i z nejprestižnějších světových, nejen filmových periodik, včetně amerického Variety či magazínu Hollywood Reporter.

Když jsme se ptali, jak se máte, nemysleli jsme jen na nemoc. Taky je měsíc před festivalem.

No, samozřejmě v tomhle směru je to trochu problém. Nemoc měla přijít v trochu jinou dobu, když už se rozhodla, že přijde. Během chemoterapie člověk opravdu neudělal nic, to je prostě jednomu fakt strašně špatně. Máme naštěstí tým lidí, někteří festival dělají čtrnáct šestnáct let, a má to řadu výhod.

Když to přirovnám k výrobě filmu – tady nehledáte lokace, ty jsou dané, nehledáte termíny, ty jsou dané, víte, jak je to s úřady, protože s nimi jednáte dvaadvacet let, víte, kdy žádat o jaké povolení, takže v tomto směru je to už trochu rutinní práce. Matematický vzorec, do kterého pak dosazujete dramaturgii a hosty, kteří přijíždějí.

Organizačně to ta moje děcka umějí nazpaměť. Takže jsem vlastně nebyl tolik zapotřebí. Na ozařování je nepříjemné, že ho absolvujete denně. Ale v té době už jsem normálně chodil do práce a šlo to.

Teď chodíte do práce denně?

Jo. Sice vyznávám heslo, že je dobré vstávat takříkajíc přirozenou cestou, bytostně nenávidím budíky, takže mě nejvíc štve, když musím na náběry nalačno a v sedm ráno. Jinak to zvládám dobře, vstanu, když se vzbudím, přečtu si všechny noviny, což dělám denně, a jdu normálně do práce.

Měsíc před začátkem festivalu – už je všechno připravené?

Festival má několik etap. Budgety se ve firmách rozdělují v říjnu a v listopadu, v tu dobu je zapotřebí postavit rozpočet, ale hlavně sehnat ty peníze.

Shánějí se peníze na festival těžko?

U některých společností máme tříleté smlouvy, jiné firmy mají ale korporátně nastavené, že uzavírají jen roční smlouvy, a tam to řešíme krok po kroku. Každý rok stejně. Co bychom však potřebovali, je lepší systémový přístup ze strany státu. Každý rok žádáme stejně, každý rok musíme přesvědčovat, že tu akci dvaadvacet let děláme dobře. A to je vcelku vyčerpávající.

To se nezměnilo? Vždyť každý rok se do Varů sjíždějí ministři, premiér… to je ještě musíte kvůli penězům přemlouvat?

Stát nám dává třicet milionů. Dvacet milionů ministerstvo financí, deset ministerstvo kultury. Je to necelá čtvrtina rozpočtu. Protože je to účelová dotace, musíme do haléře vyúčtovat, za co byla utracena. A hlavně
to má strašně úzké mantinely, za co peníze můžeme utratit. Když nám chtěli jeden rok přispět víc, my to odmítli, protože jsme to v těch daných mantinelech neměli za co utratit.

Pěkně jsem poděkoval a řekl: „Nám to takhle stačí. Ale potřebujeme spíš garanci, že i když se vlády střídají, s těmi třiceti miliony můžeme napevno počítat.“ Tu stále nemáme.

Jak jste se vlastně k pořádání festivalu dostal?

V roce 1993, kdy se ještě Vary střídaly s Moskvou, ministr Pavel Tigrid rozhodl, že se karlovarský festival zruší. Přitom jde o festival s obrovskou historií, druhý nejstarší na kontinentě, který získal světovou prestiž díky československé nové vlně v šedesátých letech, to by byla obrovská škoda. Igoru Ševčíkovi, skvělému výtvarníkovi, který byl s Vary spojený a na ministerstvu kultury měl na starosti kinematografii, to přišlo líto.

A tak byla založena nadace. Kdyby nebylo rozhodnutí Pavla Tigrida, mohlo se stát, že by festival dál pořádal stát, stálo by ho to podobné peníze jako nás, s každou novou vládou by byl nový ředitel festivalu, úředníci by to brali jako povinnost, kterou musejí splnit a udělat si fajfku, a je otázkou, jak by to nakonec skončilo. Takže státu děláme velkou kulturní akci, z níž se mezitím stala prestižní záležitost, pracujeme na tom celý rok a pak zase musíme stát přesvědčovat, že nám má něco dát, protože to za to stojí.

Co vás vlastně před těmi dvaadvaceti lety přimělo k tomu, že jste se do toho pustil?

Dostal jsem tu nabídku až asi jako dvacátý v řadě, protože ji předtím devatenáct jiných odřeklo. Co si budeme povídat, taková nadace musí mít v čele člověka, který leze lidem přes televizor do kuchyní a do obýváků a je trochu známý. Potřebujete tvář. Takže přede mnou oslovili režiséra Jaromila Jireše, Mahlera a další, nikdo to nechtěl dělat a pak si vzpomněli na Bartošku… A protože já jezdím do Varů od sedmdesátých let a mám rád film, řekl jsem si, že je přece absurdní, aby takový festival ztroskotal. A tak jsem to vzal.

Z nadace se ale stala firma.

Nadace má jisté limity a nevýhody. Když založíte nadaci na rekonstrukci čehokoli a ten rok nejsou peníze, řeknete si, fajn, necháme to v depozitáři a až peníze budou, tak to zrekonstruujeme. U festivalu to nejde.

Festival musí být, musí být v daný termín, protože jak ho jednou neuděláte, už ho nemusíte dělat nikdy. Nadace je brouk, který leží na zádech, hrabe nohama, pak přijde mecenáš nebo sponzor, obrátí ho na nohy, on chvilku leze a pak zase padne na záda a čeká, kdo pomůže příště.

Proto jsme uvítali, když se v půlce devadesátých let rozhodlo, že ze zákona nadace nesmějí podnikat, a museli jsme se přetransformovat na soukromý subjekt. V našem případě akciovou společnost. S ní už máte větší možnosti. Tak vznikl Film Servis Festival Karlovy Vary.

Vy jste stále jeho jediný akcionář?

Ano.

Co ale přiměje známého herce, aby se dal do takového podnikání?

V té době se rozpadl soubor divadla Na zábradlí. Část lidí odešla na Vinohrady, část do Národního a já jsem najednou měl pocit, že bude nejlepší zůstat na volné noze, protože mě žádné angažmá neoslovovalo natolik, že bych v něm chtěl zůstat natrvalo.

A druhá věc – naivně jsem si myslel, že festival znamená, že se prostě promítnou filmy, já si oblíknu smoking, dám někomu medaili a půjdu pryč. To je samozřejmě obrovský omyl – stejně jako když si někdo myslí, že film se točí tak dlouho, jaká je jeho stopáž. Ne, tak to opravdu není. Točí se mnohem déle. A tak je to i s festivalem.

Je to celoroční práce, ale to mě tehdy nějak nenapadlo. Jasně, mám tým, ale to je asi dvanáct lidí. Jak se festival blíží, nabalují se další. V březnu už jich je čtyřicet nebo padesát a ve finále je ve Varech jedenáct stovek lidí, které zaměstnáváme. To už je obrovský kolos. To jsme tehdy netušili. Eva Zaoralová třeba zase ani nevěděla, jak se objednávají filmy. Byl to zpočátku takovej dobrej pionýrskej tábor.

A vy jeho prezident.

Tehdy to byla čestná funkce, v rámci nadace. Já měl jen osobní účet asi čtyřicet tisíc korun, abych během festivalu mohl pozvat nějakou hvězdu na kafe, na pivo nebo na oběd. Ale úplná legrace to taky nebyla.

V prvním roce byl uměleckým ředitelem Antonín Moskalyk, který si přivedl svoji produkci, s níž točil filmy, a jak jsme pak zjistili od ministerstva kultury, během festivalu se prohospodařilo patnáct milionů korun. Tehdy jsem byl rozhodnutý, že se na to vykašlu.

Což jste ale neudělal.

Nemůžu přece odejít z akce, která má patnáct milionů dluh. Mohl jsem, ale bylo by mi to blbý. Rozvázali jsme pracovní poměr s Moskalykem a jeho produkcí a oni nabyli dojmu, že dělat festival je dobrá věc, a založili konkurenční Zlatý Golem v Praze. Financoval jim to pan Soudek ze Škody Plzeň.

Jenže aby byl festival dobrý, musíte sehnat celkem hodně peněz, ty oni nesehnali a hned první ročník skončil v dluhu a i ten další byl fiasko. Ale pro Vary to byla konkurence. Byl to takový boj, třeba o status kategorie A, kdy pan Kmoníček, člen nadace karlovarského festivalu, na zasedání v Paříži hlasoval, aby status kategorie A získal nově Zlatý Golem.

Pro nás to byl impulz, že to chceme a budeme dělat dál. Že není možné, aby se děla taková nespravedlnost. V té době jsme měli velké štěstí, že pro nás pracovali lidé jako Aleš Najbrt, který s námi dělá dodnes, nebo Tono Stano…

Miloš Forman po herečce Mie Farrow poslal dopis psaný česky, který ona pak foneticky přečetla z pódia, a tam stálo: „Přežili jste Moskvu, přežijete i Zlatého Golema.“ Všechna energie se kumulovala a nás to začalo bavit.

Někdy v tu dobou jste začal být víc prezidentem než hercem?

Přispělo k tomu víc faktorů. Po odchodu ze Zábradlí jsem byl trochu ve vzduchoprázdnu a měl jsem čas. Divadlo si myslelo, že budeme ještě dohrávat rozjetá představení, já tehdy hrál Juana a taky Havlovo Largo Desolato a další slavné tituly.

My řekli, že ne, že dohrávat nebudeme nic. Ve Valdštejnském paláci jsme si otevřeli kancelář, jednu, asi čtyřicet metrů čtverečních, a celý festival se dělal v jedné cimře. Ale dělali jsme ho dobře a dneska je na skutečně vysoké profesionální úrovni.

Pro vás je teď festival váš hlavní byznys?

Je hlavní, ale točím bijáky, do toho namlouvám cestopisné pořady s Mirkem Donutilem, hraju divadlo. Ale samozřejmě, festival je pro mne dominantní.

Karlovy Vary mají status festivalu kategorie A jako Cannes. Je to k něčemu?

Ano, je nás jen dvanáct na světě a další statusy už se neudělují, proto taky vidím, jak se v Budapešti třesou, že nám jednou stát peníze nedá a my to zavřeme. Ale popravdě – FIAPF, mezinárodní asociace, která tento status uděluje, trochu přežila dobu. Ve své době tohle dělení asi mělo nějakou logiku, ale dneska? Festival je dobrej ne proto, že má nějaké áčko, ale že má kvalitní program, atmosféru a že tam jezdí lidi.

Na druhou stranu, když máte takzvanou kategorii A, jinak se vám jedná s držiteli licence, s finančními partnery a konečně i s hvězdami. Má to jistou reputaci. Jinak nás kategorie A spíš limituje.

V čem konkrétně?

Například nesmíte dát do soutěže film starší než jeden rok. Nesmíte tam dát ani film, který by byl promítaný na jakémkoli jiném festivalu. A takových kritérií je spousta. Pak se samozřejmě jinak hledí na filmy, které u nás uspějí. Obrovský úspěch byla Amélie z Montmartru, která u nás v soutěži měla světovou premiéru, vyhrála a pak posbírala všechny světové ceny včetně Oscara a z Audrey Tautou udělala hvězdu.

Stejný příklad bylo Nikde v Africe, taky vyhrál Oscara. Nebo jihokorejský režisér Kim Ki-duk u nás zahajoval světovou premiérou svého filmu. Nebo Severní blata a světově uznávaný islandský režisér Baltasar Kormákur. Jistě, do Cannes, Berlína nebo Benátek všichni slavní herci jezdí zcela povinně, protože mají s distributorem podepsané velmi přísné smlouvy, že musejí filmu udělat promotion.

Ale jak to funguje – přiletí, projdou se po červeném koberci, pak sednou do private jetu a odjíždějí. Kdežto u nás jezdil Woody Harrelson na kole v konopných sandálech a byl celý nadšený, jaká je tu uvolněná atmosféra, Jude Law slavil narozeniny s Jiřím Macháčkem a zpíval v Bokovce, u nás je to prostě trochu jinak.

Je snadné získat na festival hvězdu?

Je to těžké. Hlavně kvůli tomu, že celebrity prostě nerady cestují, pokud vysloveně nemusejí. V červenci, kdy se karlovarský festival koná, je ideální čas pro natáčení. A pokud netočí, chtějí být s rodinou někde na prázdninách, protože děti rok neviděli, a my je taháme kamsi do Evropy.

Vary jsou pro lidi neuvěřitelně přitažlivé místo, ostatně jak kdysi řekl Corbusier – slet secesních dortů. Když pak slyší, že tady v Puppu hrál Paganini, tady chodil Gogol? Goethe? To místo má obrovský genius loci a je škoda, že město s tím pořád ještě málo pracuje.

Nejstarší Mozartův syn se ve Varech údajně tak dlouho léčil, až se tam upil k smrti a je tam pochovaný. To se skoro neví. Jinde by z toho udělali atrakci, mozartovský festival, začínali by Requiem a uzavíral by to… No ten, já jsem ho hrál, toho druhýho…

Salieri?

Salieriho! Cokoli by se s tím dalo dělat! Někdy mám pocit, že někteří Karlovaráci si opravdu myslí, že festival je jakýsi třináctý pramen, který tam tryská ze země. Že se to udělá samo. Teď už jsou jednání s radnicí samozřejmě lepší, ale ne vždy to bylo jednoduché. Ten pocit, že nějací Pražáci si ve Varech dělají festival, mnohde přetrvává.

Černá silueta hotelu Thermal ční v karlovarském údolí nad říčkou Teplou jako vztyčený prostředníček. V secesních Varech působí jako zjevení, ne nadarmo je to jeden z hlavních exemplářů architektonického směru sedmdesátých let, kterému se říkalo brutalismus. Ale teď už prostě k Varům patří a je taky srdcem festivalu.

Má největší a nejmodernější promítací sál a v podstatě kongresové zázemí. Ale je to hotel, který patří státu. Vedení se tu tedy mění podle politické situace a dnešní ministr financí Babiš by se ho rád prý zbavil nadobro. To by ale podle Bartošky mohlo festival ohrozit.

Sám říkáte, že Thermal je srdcem festivalu. Nevyplatilo by se vám ho koupit?

To asi ne. Tím, že je to státní hotel, od roku 1976, kdy ho otevřeli, se tam v podstatě neinvestovaly větší peníze. Kdyby ho měl soukromník, asi se o něj lépe stará. Ale my bychom zase neměli žádnou záruku, že v něm v budoucnu budeme moci festival organizovat.

Pan ministr Babiš měl v plánu Thermal privatizovat, ale když jsem s ním pak mluvil, vysvětlil jsem mu, že jde o srdce festivalu, který manželé Machoninovi projektovali přímo jako hlavní centrum pro expandující filmový festival. A protože festival trvá plus minus měsíc, tak se na těch zbylých jedenáct měsíců vymyslel jako apendix lázeňský dům, který má zároveň ubytovací kapacity.

Přitom ale má veškeré zázemí pro produkci, pro industry, pro novináře. Je to opravdu na svou dobu velmi moderní kongresové centrum. No a dnes se dostáváme do situace, kdy panu Babišovi někdo řekl, že kvůli festivalu je Thermal ztrátový, že se musejí udělat nové smlouvy…

A je kvůli festivalu ztrátový?

My například v Thermalu platíme nejen pultové ceny, my platíme top sezonu. Mají mimo sezonu, hlavní sezonu a top sezonu, to jsme my, festival. My přitom Thermal vyblokujeme v podstatě celý! Platíme i pronájem každého metru čtverečního před hotelem. Každý rok jim necháme přibližně jedenáct milionů korun. Proč pak někdo pomlouvá festival, že kvůli němu Thermal prodělává?

To si pak říkám, qui bono, komu to slouží? Stát se nakonec rozhodl, že privatizovat nebude. Ovšem do budoucna se bude muset rozhodnout, jestli chce spíš balneo hotel, nebo festival, o němž se píše ve světě a dělá Česku publicitu. A znovu se vracím k té chybějící kulturní vizi, kterou by měl stát jasně deklarovat. Nehledě na to, že festival je obrovskou příležitostí pro karlovarský region i z ekonomického hlediska.

Nechali jsme si udělat ekonomickou studii. Z osmdesáti procent zaměstnáváme během festivalu Karlovaráky. Veškeré stavební práce dělají místní firmy. Šoféři v autech, hostesky, pokladní, všechno jsou to Karlovarští. Jen za ubytování platíme osmadvacet milionů, s nimiž mohou hotely každý rok počítat. Počítá se, že každý baťůžkář za den na festivalu utratí čtyři sta padesát korun, VIP host tisícovku.

Oni samozřejmě utratí mnohem víc. Celkem se utratí sto čtyřicet milionů. Z toho profitují místní firmy, místní
služby. Není to tak, že by nám ministerstvo financí dávalo na ruku dvacet milionů. Jen na DPH zaplatíme státu více, než je státní příspěvek.

Je Thermal pro festival tak potřebný?

Je naprosto klíčový. Kvůli kinům. Velký sál má 1200 míst. A je to reprezentativní, moderní prostor, výborně technicky vybavený. K tomu Malý sál, čtyři další středně velké projekční místnosti. Dřív se festival konal v letním kině a ve velkém sále v Puppu. Jenže při dnešní technice musíte dokonale ozvučit sál, protože distributor řekne – ten film je natočený v určité technické kvalitě a tak ho chci taky promítat, jinak vám ho nedám.

Takže my všechna další kina rok co rok stavíme. Lázně III, Richmond, Pupp a další – pronajmout projekční plátno, postavit projekční kabinu, pronajmout projekční přístroje, pronajmout židle, ozvučit. Všechno stojí peníze a přitom to má jepičí život. Totéž výzdoba během festivalu. Za deset dnů to můžete polít petrolejem a zapálit. A to nechci vůbec porovnávat se světem, tam jsme pořád na zlomku rozpočtu.

Ovšem Berlinale je financováno z regionálních peněz, Cannes ze státních peněz, všelijací partneři, Canal+ a L’Oréal, to jsou pětiprocentní nebo desetiprocentní čudly. Například Locarno, což je festival velikostí srovnatelný s karlovarským, hospodaří s rozpočtem dvanáct milionů eur! A my se snažíme prosadit, že by stát měl dát třicet procent z rozpočtu.

Baví vás to ještě?

Baví, ale už jsem z toho unavenej.

Teď se dostáváme trochu do deprese. Vy to ale přesto pořád děláte. I když jste byl nemocný, chodil jste do práce. Neříkáte si večer, mám já tohle ještě zapotřebí?

Pořád si to říkám. Jenže mám zodpovědnost. Vůči festivalu a hlavně vůči lidem. Zaměstnáváme lidi, kteří by se svým vzděláním dost těžko hledali uplatnění. Všichni tu navíc „vyrostli“, výkonný ředitel Kryštof Mucha začínal jako brigádník. Všichni dnes už mají malé děti, když děláme vánoční besídku, je tu plná chodba děcek!

Taky už mě za ty roky někdy štvou. Ale mám je rád. Když se mě někdo ptá, jestli mě to ještě baví – no baví, protože i když je to každej rok stejné, je to pokaždé jinačí. Ten matematickej vzorec, o kterém jsem mluvil, se mění těmi lidmi, těmi bijáky, těmi hvězdami.

K čemu je festival z hlediska filmu dobrý? Co vlastně dělá pro český film? Je to vůbec důležité?

Je to velmi důležité. Nejde jen o to, že dlouhodobě podporujeme pobídky pro filmaře, ale je to důležité i pro propagaci našich filmařů v zahraničí. Takhle se Václav Kadrnka, málo známý český režisér, ve Varech na jednom z panelů seznámil se zahraničními producenty, kteří mu pak zafinancovali dokončení filmu Osmdesát dopisů, a s ním dokonce uspěl v Berlíně.

Děláme pro filmaře workshopy se známými producenty, k nimž by se jinak nedostali. Založili jsme nadaci na podporu studentů posledního ročníku FAMU a nadace jim dává peníze, aby mohli v klidu dokončit svůj absolventský film. Jezdí sem kritici z magazínu Variety, mají na festivalu přehlídku Variety Critics Choice, kde upozorňují na zajímavé nové filmy ze střední a východní Evropy.

Nebo další příklad – stát se rozhodl, že bude digitalizovat filmy, které patří do zlatého fondu československé kinematografie. A neudělal pro to nic. Přesvědčili jsme ČEZ, aby do toho šel, a tak se postupně zachránila Marketa Lazarová, Všichni dobří rodáci a další – pak měli na festivalu obnovenou premiéru.

To, co vzniklo u úředníků na papíře, jsme my přivedli k životu, díky tomu vznikla i nadace České bijáky, která se na digitalizaci podílí. A to všechno na sebe nabalují Vary. Jenže o tom se nepíše a pak mají všichni pocit: jo, Vary jsou jen samé večírky. Na náklady festivalu jde ale jen Media party, Opening a Closing. To je všechno. Jasně že když se rozsvítí lampa, že kolem ní lítají taky můry. Tak to prostě je. Ale s tím já nic nenadělám.

Letos prý poprvé nebude Opening party v Puppu, ale na ulici před Thermalem.

Uvažovali jsme, jak oslavit padesátý ročník, a došli jsme k tomu, že by to měla být oslava filmu a filmových diváků. To bude velká férie. ČEZ také zrušil svůj tradiční Energy Fest, který býval v sobotu, a postaví obrovskou stage, kde bude mít dvouhodinový koncert Lucie a Vladimír 518 udělá takovou laserovou show.

Všichni kluci dostanou černé motýlky a holky červenou rtěnku a motto je: Vy jste hvězdy. Už teď mám obavy, protože máme jen suchou variantu. Co když bude lejt? Bydlím v Maiselově ulici, a jak říkáme u nás v Maisel Gasse, každá změna je jen k horšímu! Ale tohle mi dělá radost, jasně.

My ve Forbesu děláme konference na téma rodinné firmy. Hlavní téma je, jak se taková firma předává z generace na generaci.

Vím, kam míříte. Ale víte, můžete předat rodinnou firmu, která vymyslí polohovací postele, dobude s nimi svět, tu můžete předat. Ale festival nic nevyrábí.

Rodinné firmy často řeší základní problém – že nemají vymyšlené, co bude potom. Mají v čele otce zakladatele, charismatického chlapa, který ví, jak se to dělá, ale neví, co bude potom. A řeší to úplně stejně jako vy.

Jsem člověk přítomnosti, vždycky jsem to tak měl. Představa, že bych měl něco takového domyslet, je pro mě hrozná. Já to dělám, protože mám rád filmy, ale já ani ty bijáky už nevidím! Já vždycky ve středu vidím film, který vybere Karel Och pro štáb, to je vždycky nádhera, pak vidím openingový biják, pak z protokolu closingový biják, ale to je tak všechno.

Přitom bych toho chtěl vidět mnohem víc. Na festivalu nestíhám, protože když film začíná ve čtyři, ve tři čtvrtě na pět už mám zase další schůzku. Máme tady sice všechno na DVD, ale většinou už se k tomu nedostanu. Je to hrozný.

Víte, kolik jste mezi roky 1971 a 2015 ztvárnil filmových a televizních rolí?

Ne, to fakt nevím.

My vám to spočítali. Přesně 174.

Tak to je dobrý. Vidíte, já vůbec nevím, co jsem kdy dělal. Zpětně mě to mrzí. Říkal jsem si třeba, že je mi líto, že jsem si nepsal kilometrovné, když jsem jezdil s divadlem na zájezdy. Nebo někdo se mě ptal, kolikrát jsem už hrál Jakuba Fatalistu – hrajeme to s Karlem Heřmánkem už osmatřicátou sezonu. Ptali se mě – kolikrát jste to hrál? A já – nevím. Možná to bude vědět Karel. Nemám rád statistiky. Ale teda, 174 rolí, to je fakt hodně.

Nedivte se. Teď jste sice byl půl roku nemocný, ale v televizi mezitím dávali tři nové seriály, kde hrajete jednu z hlavních rolí – Neviditelné, Život a dobu soudce A. K. a Reportérku.

No jo! A ještě vánoční pohádku! Máte pravdu. Budiž mi ke cti, že bych nikdy nešel do nekonečného seriálu. K Reportérce se ale váže jedna celkem zábavná historka. Když jsem poprvé přišel na kostýmní zkoušku, ukázali mi kostým na věšáku a řekli mi, abych si vzal tenhle vaton. Tak koukám, co prosím? Já a vaton? No, prý abyste měl bříško.

Tak jim povídám, že jednak já mám bříško a že vaton odmítám. Tak jsme se chvilku dohadovali, vysvětlil jsem režisérovi, že vaton nechci, a nakonec ustoupili. Následně jsem zjistil, že se v jedné z těch scén mám milovat s Markétou Hrubešovou. Tak jsem se vyptával, jak si to představovali, že budu v posteli s vatonem.

Populární herec Jiří Bartoška patřil při revoluci v roce 1989 k nejviditelnějším tvářím. Za Občanské fórum jednal s tehdejším komunistickým premiérem. Desátého prosince 1989 se naposledy postavil na balkon Melantrichu. A přečetl jednu důležitou zprávu. Oznámil, že Občanské fórum nominuje za prezidenta tehdejší Československé socialistické republiky Václava Havla.

Loni bylo pětadvacet let od revoluce. Jak se podle vás naplnilo to, v co jste tehdy na těch balkonech doufali?

Ale jo, naplnilo se to. Víte, ono to chce vždycky čas. Dneska se v Austrálii taky nikdo nikoho nezeptá, jestli jeho dědka přivezli před dvěma sty lety z Británie s koulí na noze. Společnost se vyčistila. Je to jako potok. Když je čistý, vidíte do něj, a když chcete sebrat kámen, sehnete se a seberete ten, který chcete sebrat.

U nás je to pořád ještě zakalený potok, takže do průzračnosti má daleko a člověk do něj moc nevidí, ale teče pořád a pořád, a když se mu trochu pomůže, časem se vyčistí, i když to teď tak nevypadá. Čtyřicet let komunismu se tu pravda vydávala za lež a lež za pravdu a úhel dopadu se rovná úhlu odrazu. Takže čtyřicet let potrvá, než se z toho vzpamatujeme.

Je to otázka trpělivosti a lidi jsou samozřejmě netrpěliví. Ale není to u nás tak zlé. Strašně věcí se změnilo k lepšímu. Po revoluci spousta lidí přišla rychle k penězům, ale povahu jim to moc nevylepšilo. Jejich děti to už třeba zúročí lépe a třetí generace už bude úplně jiná. Chce to čas. Je to běh na dlouhou trať.

Ale samozřejmě, rádoby elity jsou tu úděsné. O politice nemluvě. Není tu střední vrstva ve smyslu klasické middle class. Jsou tu buď bohatí lidé, nebo lidi, kteří nejsou sice úplně chudí, ale nemají v podstatě na nic vliv. A spokojenost střední třídy odráží spokojenost celé společnosti.

Nikdy jste neuvažoval o tom, že byste šel sám do politiky?

Ne. Nikdy. Nabídek pár bylo, hned po revoluci za mnou přijeli do Ústí, kde jsem byl v angažmá, a celkem arogantně mi oznámili, že budu kandidovat, neboť mě navrhli do Federálního shromáždění za Ústecký kraj. Ptám se – jak jste na to přišli? To vůbec nepřipadá do úvahy. Chtěli, abych jim na kameru řekl, proč to nechci dělat. Vyhodil jsem je.

A proč jste to vlastně nechtěl dělat?

Víte, já jsem byl na tom prvním balkoně hned 21. listopadu 1989 v Melantrichu. Stáli jsme tam, byla nám zima, já ještě očima hledal toho snajpra, který nás třeba odbouchne. A pak vidíte, jak je každý najednou chtivý, aby byl také vidět na tribuně, že tady dělá revoluci, bylo mi z toho zle. Všichni ti, kteří předtím alibisticky tvrdili, že jsou ve straně, aby ji rozbili zevnitř. Tomu jsem se vždycky smál.

Tehdy jsem řekl – pánové, končím, a už jsem tam opravdu nešel. Pak přišel Václav Havel, zda bych ho nenominoval na prezidenta 10. prosince, řekl jsem, že to rád udělám. Když jsem pak viděl Rudolfa Hrušínského, jak byl unavený ze zasedání Federálního shromáždění, jak tam Jana Hlaváčová seděla, jak zneužili lidi, kteří tomu věřili… Dodnes to mnozí politici dělají, dají si na billboardy známé obličeje, aby je lidi volili.

Později už vás do politiky netahali?

Ale to víte, že jo. Mně dokonce jednou přišla esemeska, jestli nechci být ministr kultury. Tak jsem esemeskou odpověděl, že nechci. Víte, ve světě jsou v politice bohatí lidé. Tady tam jdou lidi, aby zbohatli. A přitom jsou nekvalitní, že když si vezmete jejich životopis, zjistíte, že ve své profesi nikdy nic nedokázali. To mě štve. I když už se to naštěstí taky mění. Ale ne moc.

Čím to podle vás je?

Doktorka Zaoralová tvrdí, že demokracie je výborná věc, ale před volbami by se povinně mělo chodit na IQ testy a připuštěni by byli jen ti, kteří splní nějakou základní hranici. Ulice slyší na ty příšerné populistické řeči, věří nesplnitelným slibům. Myslím, že divák nekonečných seriálů je ideální volič, dokonale připraven na každé volby, tam se dozví jednoduchá hesla a těmi se pak řídí. Někdy mám pocit, že lidi vůbec nemyslí.