Cestovatelský tip na léto? Vydejte se po stopách Eleny a Lily z Geniální přítelkyně. Objevte Neapol plnou stínů i vzpoury, tichou krásu Ischie, akademickou Pisu a (ne)turistickou Florencii. Průvodce po místech, kde ožívají příběhy Eleny Ferrante – v kulisách násilí a chudoby, z nichž se lze vymanit jedině vzděláním, emancipací i opravdovým ženským přátelstvím.
Hlavním dějištěm bestsellerové tetralogie Geniální přítelkyně je jihoitalská Neapol. Z přístavního města na západním pobřeží pocházejí protagonistky Elena a Lila.
Na více než tisíci stranách tu italská autorka vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante, o jejíž identitě se již řadu let spekuluje, odvíjí životní osudy cílevědomé pracovité spisovatelky Eleny Greco a její překrásné a inteligentní přítelkyně Lily Cerullo – odvážné i úzkostné zároveň.
Očima Eleny zvané Lenù, jež ve stínu průbojné Lily vystupuje obvykle jako „ta druhá“, pozorují čtenáři a čtenářky její vymanění se z nejnižší společenské vrstvy a vstup do lepší společnosti, završený manželstvím s váženým profesorem.
Postupně však sledují i její nevoli plnit úlohu matky na plný úvazek a obětovat veškeré vlastní tvůrčí ambice na oltář péče o děti, domácnost, manžela i milence. A to v proměňující se Itálii dvacátého století.
Rodná Neapol je tu vykreslena bez příkras. Neapoli, již znají Lenù s Lilou, vládnou lichváři a mafie. V podání Ferrante je plná chudoby, špíny a nejpřízemnějšího násilí, jehož se především na ženách a dětech každodenně dopouštějí jejich muži i bratři. Na pořadu dne jsou rvačky, únosy dětí i vraždy.
Samozvaným místním krutovládcům se do hledáčku dostane každý, kdo vybočuje z řady. Všichni ti, kdo se neřídí společenským uspořádáním „padni, komu padni“ – gayové, transsexuálové, ale především ženy, jež si násilné zvyklosti a přidělení podřazené společenské pozice odmítají nechat líbit.
V postavení emancipovaných hrdinek se Lenù s Lilou rovným dílem střídají. Elena o zdejších velkotovárnících zneužívajících své postavení reportuje do celostátního deníku. Lila vzdor zákonu chudinské čtvrti, v níž vyrůstá, odmítá námluvy místního mafiána Michela Solary. Naopak poctivě sbírá veškeré informace, jímž by celou jeho rodinu dokázala zničit.
To vše v kulisách Neapole – zmítané společenskými nerovnostmi a z nich vyvěrajícími revolucionářskými tendencemi.
Neapol
Neapol Eleny Ferrante má dvě tváře. Tu ošklivou, stinnou a chudinskou, onu čtvrť za tratí, v níž se protagonistky románu narodily. Z druhé strany je město plné krásných hlavních buržoazních tříd, vie a piazzes, s výhledem na Neapolský záliv v Tyrhénském moři, Vesuv i Ischii.
Rione Luzzatti
Středobodem celého vyprávění je ona chudinská čtvrť kdesi za tratí, od zbytku města vydělená tunelem pod železnicí, z níž ústřední hrdinky pocházejí a již mají vrytou hluboko pod kůží. Její dialekt a obyvatelé formují životy obou postav a znovu a znovu v nich ožívají v připomínce jejich dělnického původu.
Přestože autorka sama nikdy prvotní inspiraci neprozradila, literární kritici a kritičky i tvůrci stejnojmenné seriálové adaptace dostupné na HBO Max se shodují, že předobrazem Ferrante byla reálně existující neapolská čtvrť zvaná Rione Luzzatti.
Najdete ji přímo za hlavním nádražím ve východní části města. S jejím fikčním protějškem ji spojuje izolovanost, chudoba a dělnický charakter. Postavená byla za fašistické éry, devízou jsou široké ulice a čtyřpatrové bytové domy.
Do chudé části Neapole by bez motivace stopovat literární hrdinky z Geniální přítelkyně, které v jejích ošuntělých kulisách vyrostly, asi zavítal jen málokdo. Dnes to sem ale zejména díky zmíněné seriálové adaptaci táhne nejednoho turistu a turistku.
Nutno dodat, že Lila s Lenù zde „skutečně ožívají“. A to na muralech z dílny fotografa seriálu Eduarda Castalda. Vyhotovil je po odvysílání první série ve veřejné knihovně – coby stěžejním útočišti hlavní hrdinky Eleny, v níž si každý týden u pana učitele Ferrara půjčovala nové knihy.
Piazza dei Martiri
Náměstí Piazza dei Martiri v jihozápadním cípu města funguje v románu jakožto symbol lepšího společenského postavení, jež jde v ruku v ruce se vzděláním a bohatstvím. Zmíněná postava Michela Solary zde otevře obchod s botami Cerullo, vzniklých podle Lilina návrhu. „Koupila dva obrazy jednoho malíře, které viděla v galerii ve via Chiatamone a které se jí líbily. Přijala prodavačku, ale ne z naší čtvrti, dívku z Materdei,
která vychodila školu pro sekretářky.“
Uprostřed trojúhelníkového plácku se na počest neapolských mučedníků tyčí vysokánský sloup. Na vrcholku stojí bronzová soška z dílny italského sochaře devatenáctého století Emanuela Caggiana. Ženská postava znázorňuje ctnost mučedníků.
Čtyři lví sochy rozestavěné koldokola sloupu upomínají na zásadní dějinné milníky nepříliš známých dějin Neapolského království – přes vpád francouzských napoleonských vojsk v roce 1799 a vznik Parthenopské republiky po sjednocení Itálie v roce 1861. „Pak vyšla ven na chodník, podívat se na kamenné lvy uprostřed náměstí, a dostala z nich strach.“
Foto HBO
Foto HBO
A právě na Piazza dei Martiri dojde k románové rvačce, kterou vyprovokuje Lilin bratr Rino. Před útočníky z lepších čtvrtí je nakonec k nevoli všech zachrání až bratři Solarové. A zatímco se Elena s Lilou vzdalují k nedalekému kostelu svaté Kateřiny, pozorujíce dobře oděné mladíky s holemi v rukách, palčivě si uvědomují, že násilí není zdaleka vymezeno hranicí jejich chudinské čtvrti.
Neapolská pizza, Vesuv a moře
Vykoupat se můžete třeba na písečné pláži Pontile Nord di Bagnoli v jihozápadní Neapoli. V tamní městské čtvrti Coroglio se totiž, alespoň dle své matky, naučila Lenù plavat. Nezapomeňte se zastavit na neapolskou pizzu. Nedaleko Rione Luzzatti naleznete třeba Pizzerii Carmnella. Na počest románové ságy tu zavedli pizzu nesoucí název Elena Ferrante.
„Kromě velkých klasik – margherita, marinara či cosacca – je velmi oblíbená Elena Ferrante, dochucená neapolským ragú, ricottou, fior di latte z Ageroly (sýr podobný mozzarelle, pozn. red.), bazalkou a extra panenským olivovým olejem,“ stojí v italském průvodci po padesátce nejlepších pizzeriích.
Až ji ochutnáte, vzpomeňte si na Eleninu první procházku Neapolí. Průvodcem jí byl její otec, vrátný na radnici na piazza Municipio.
„Hranice čtvrti během toho léta vybledly. Táta mě jednou ráno vzal s sebou. Chtěl, abych se u příležitosti zápisu na gymnázium naučila, jakými dopravními prostředky a po kterých ulicích se mám vydat, až půjdu v říjnu do nové školy.“ A právě tehdy jí koupil i onu „horkou pizzu s ricottou“.
Na gymnázium Lenù chodila na Garibaldiho třídě, kde později pronásledovala svého učitele italštiny Gerace až na via Casanova. Na vycházce s otcem na ni došli z Garibaldiho náměstí. „Ukázal mi náměstí Karla III., Albergo dei poveri, botanickou zahradu, ulici Foria, muzeum. Vedl mě po via Costantinopoli, přes bránu Port’Alba, piazza Dante, via Toledo.“
Po via Toledo míří Elena v nadcházejících letech s Lilou, jejím bratrem Rinem a dalšími přáteli ze čtvrti na piazza Amedeo, kde se také o mnoho let později po dlouhé odluce nakonec Elena, tehdy už coby matka dvou dětí, znovu shledává s Lilou.
Tehdy s přáteli ale na piazza Amedeo kráčejí po zalidněných luxusních třídách – via Chiaia, via Filangieri a via dei Mille, „kde byli, jak známo, bohatí a elegantní lidé“, až k paláci Cellammare – kde jejich vlastní dělnický původ bije do očí víc než kdy dřív.
„Bylo to jako překročit hranice. Vybavuju si zalidněnou promenádu a jakousi ponižující odlišnost.“ Ve své „jedenáctistovce“ je tu míjejí i bratři Solarové uhánějící směrem na piazza Plebiscito.
Foto HBO
Na své vůbec první cestě rodným městem se svým otcem spatřila protagonistka nedaleko neapolského přístavu Porto Napoli a via Mezzocannone, kde v budoucnu pracuje v knihkupectví, vůbec poprvé hrad Castel Nuovo. „Říká se mu Maschio Angioino, Chlap z Anjou, ale je krásnej, děvenko,“ vypráví jí otec, zatímco scházejí k moři.
V přímém slunci se spolu procházejí po promenádě via Caracciolo. Za zády Vesuv a před nimi jen moře a další neapolská pevnost – „hnědý obrys hradu Castel dell’Ovo“. Ta, okolo které později poplují veslaři, které bude Lenù obdivovat s přítelkyněmi, než si uvědomí, jak moc se podobají násilníkům s holemi, s nimiž se jejich bratři a kamarádi utkali v oné rvačce na Pizza dei Martiri.
Ischia
První cesta „geniálních přítelkyní“ vedla z Neapole na Ischii – největší z ostrovů Neapolského zálivu. „Když parník odrazil od mola, byla jsem hrůzou bez sebe a šťastná zároveň. Poprvé jsem opouštěla domov, cestovala jsem, plula jsem po moři.“
Od pevniny dělí ostrov asi hodinová cesta trajektem. Na tamních plážích prožily Lenù i Lila vášnivé letní romance, „opojené vůněmi, barvami, zvuky Ischie“, i střet s muži, již nemají slitování.
Foto HBO
Vulkanický ostrůvek, velikostí odpovídající asi dvěma Českým Krumlovům, nabízí k vyžití nejednu pláž. „Bylo nádherné sobotní ráno, vzduch byl ještě svěží a pronikavá vůně pinií nás doprovázela celou cestu až na pláž.“ Ta, na niž dennodenně vyrážejí Elena, Lila společně s dvěma mladíky – pohledným nevázaným Ninem a zajištěným neotesaným Brunem –, nese název Spiaggia dei Maronti.
Asi tři kilometry dlouhý písečný břeh, veřejnosti je zdarma přístupná jeho východní část, se rozpíná pod vrcholky hor. Kromě koupání v klidných vodách, zabezpečených navezeným valem, lze podniknout i horský výšlap či objevovat termální lázně rozeseté po celém ostrůvku.
Na svém ischijském putování nevynechejte Forio, největší město na ostrově, ke bydlel Bruno a kam Lila s Elenou utíkají za Ninem. „Každý večer jsem s výmluvou donutila Lilu s Pinou, aby se mnou šly pěšky do Foria, což byla dost dlouhá štreka. Couraly jsme se po centru, dávaly jsme si zmrzlinu.“ A za návštěvu stojí i menší Barano, kde žila Nella Incardová, sestřenice Eleniny učitelky, u níž Lenù bydlela.
Pisa
Eleně se nakonec podaří dokončit nejen střední školu, nýbrž díky své píli a podporující učitelce Galianiové získává stipendium a pokračuje na prestižní vysokou Scuola Normale Superiore. Z rodné Neapole se plná očekávání, snů a jižanského dialektu, kterého se ne a ne tak úplně zbavit, vydává do střední Itálie – do města se šikmou věží, do Pisy.
Dopravit se tam z Neapole můžete po jejích stopách – vlakem. Oproti Eleně, která přes pět set kilometrů tímto způsobem tehdy jela takřka celý den, dnes cestu po kolejích urazíte za tři hodiny.
Foto HBO
Foto HBO
Vysokoškolská léta strávila Elena na nábřeží Pacinotti řeky Arno, kde bydlela na Timpanově koleji. Na univerzitu na piazza dei Cavalieri do bývalého středověkého paláce v šestnáctém století redesignovaného do renesančně-barokního vzezření.
Do školy to Lenù měla asi deset minut pěšky po „via Consoli del Mare, via San Lorenzo, pořád stejná a přece tak cizí cesta, i když mi pekař říkal ahoj a trafikantka mluvila o počasí“.
Vysokoškolské studium nastavilo Eleně neúprosné zrcadlo nejen jejího původu z dělnické čtvrti, ale vůbec jejích jižanských neapolských kořenů. „Na piazza de Cavalieri věděl každý, že jsem v noci chodila k Francovi do pokoje… a tím jsem si vysloužila pověst holky do větru.“
Nezřídka mrazivé večery v Pise trávila vynikající studentka před románským kostelem Baptisterium di San Giovanni nebo ve filmovém klubu.
Florencie
Na univerzitě poznává Lenù svého budoucího manžela Pietra Airotu. Univerzitní profesor z dobře zajištěné rodiny symbolizuje přesný opak poměrů, z nichž Elena pochází.
„Oznámil mi, ale skoro jen na půl úst, že se stal řádným profesorem a získal místo ve Florencii. Jen tak, zázrakem, jako vždycky.“ Toskánská metropole zde představuje místo, v němž žijí lidé z vyšších společenských kruhů – všichni vzdělaní, bohatí a znalí kultury.
Elena s Pietrem zde spolu vychovávají dvě dcery. Tvůrci seriálové adaptace zasadili jejich dům do centra města nedaleko univerzity na Piazza della Santissima Annunziata. Stojí zde renesanční budova někdejšího sirotčince z dílny italského architekta Filippa Brunelleschiho.
Foto HBO
Foto HBO
Foto HBO
Foto HBO
Jedná se o vůbec nejstarší sirotčinec v Evropě. Ne náhodou tak Elena prochází kolem jeho podloubí, když se rozhodne vymanit se z pečující role, do níž ji uvrhlo tehdejší společenské uspořádání, v němž se muži kariérně realizují na úkor svých žen.
V románu se původně měl mladý pár nastěhovat do ošklivého tmavého dvoupokojového bytu nedaleko katolické baziliky Santa Maria del Carmine s kaplí Brancacciů, zdobené raně renesanční výmalbou, jež v osmnáctém století unikla požáru kostela.
„Vana ve florentském bytě byla oprýskaná, zažloutlá, malá, jen na sezení.“ Do celé záležitosti se ale nakonec vložila Elenina tchýně Adele – a „byt označila za brloh zcela nevhodný pro dva lidi“. Svému synovi a snaše přes známé sehnala byt ve čtvrti na břehu řeky s luxusními vilami San Niccolò.
Toskánskou metropolí rovněž protéká řeka Arno. Většina tradičního turistického vyžití leží na jejím severním břehu. Náš tip na závěr ale směřuje na ten druhý – na ten, kde žila Elena s Pietrem se svými dcerami.
Od Ponte Vecchio, onoho současníka Karlova mostu, zamiřte dál s cílem ztratit se v italských uličkách. Zde si najděte sympaticky vyhlížející restauraci – ne, není to nijak těžký úkol – posaďte se na zahrádku a zaposlouchejte se do zvuků okolo.
Slyšíte? Italština. Uprostřed turisticky přepjaté Florencie jste se právě uvelebili tam, kam většina turistů nezavítá – jižní břeh řeky Arno. A třeba vedle vás zrovna sedí Elena Ferrante.
The post Po stopách Geniální přítelkyně. Procestujte Itálii podle Eleny Ferrante appeared first on Forbes.
