Mnoho evropských firem přestává zvládat rychlou zelenou transformaci vytyčenou úředníky od stolu a v praxi pozvolna opouští své emisní cíle. Změna je cítit i v bankovním sektoru.
Britská banka Barclays tento týden opustila iniciativu Net-Zero Banking Alliance (NZBA), sdružující velké světové banky, které mají úvěrové linky nasměrovat zejména do zelených projektů a pomoci tak naplnit světové klimatické cíle stanovené Pařížskou dohodou. Jen pár týdnů předtím ji opustila vůbec první evropská banka HSBC.
Že alianci Net-Zero v úvodu roku opustily americké banky, není s vládou Donalda Trumpa v ničem překvapující. Že se jí ale vzdávají i ty evropské, je jedním ze signálů, že se diskurz ohledně naplňování zelených cílů posouvá i na starém kontinentu.
Téma, že Evropa zařadila zbytečně rychlý kvalt v transformaci na zelenou energetiku, se čím dál častěji rozebírá nejen v kuloárech, ale už i za zavřenými dveřmi jednacích místností vedení velkých evropských firem a čím dál více probublává také do veřejného prostoru.
Byznys totiž musí být ve svých vyjádřeních vzhledem k závislosti na financování od bank a investorů zdrženlivější.
O tom vědí už mnoho let své například velké uhelné skupiny. „V bance si připadám jako drogový dealer,“ říkal Forbesu už před čtyřmi lety energetický miliardář Jan Dienstl, byznysový parťák šestého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače, vlastnícího v Česku hnědouhelnou skupinu Sev.en. V tomto směru se pro ně zatím příliš nezměnilo, uhlí už ale přestává být sprostým slovem.
„V roce 2020, kdy jsem do vedení firmy nastoupil, jsem se vůbec bál vyslovit, že děláme něco s uhlím. To se změnilo v roce 2022 s příchodem energetické krize, kdy se ceny plynu razantně zvýšily,“ uvedl k tomu v červnovém rozhovoru předseda dozorčí rady Sokolovské uhelné Pavel Tomek. V přístupu bank ale uhelný byznys žádné úlevy nenachází.
V dalších oborech ekonomiky je cítit daleko víc, že šrouby razantního lpění na ESG, jednom z nástrojů, které mají pomoci k naplnění klimatických cílů, se v evropském byznysu lehce uvolňují. A čím dál více korporací je k tomuto uvolňování ochotno přispět.
Konkrétním příkladem není jen odchod evropských Barclays a HSBC z Net-Zero Banking Alliance. Máme tu ale i rozhodnutí dalších firem z posledních měsíců a let.
V říjnu loňského roku zrušil britský těžař BP závazek snížit těžbu ropy a zemního plynu o čtyřicet procent do roku 2030 a místo toho se naopak soustřeďuje na zvýšení produkce fosilních paliv. K tomu navíc omezil plánované roční investice do rozvoje obnovitelných zdrojů z původních 3,75 miliardy liber na pouhých šest set milionů liber.
Podobný krok udělal nizozemský Shell, který zrušil cíl 45procentního snížení těžby fosilních paliv do roku 2035 a zároveň zvolnil ve snižování své uhlíkové stopy do roku 2030 z plánovaných dvaceti procent proti současnému stavu na nynějších patnáct.
Italská energetická skupina Eni je dnes pod tlakem žalob, které na ni podalo Greenpeace. Organizace požaduje snížení emisí skupiny v této dekádě o 45 procent.
Eni sice ve svých emisních cílech zatím neoznámilo ústupky, pro rok 2030 ale plánuje vyšší objem těžby fosilních paliv, než by vyhovovalo dokumentu IEA Net Zero Scenario. Zároveň lehce snížilo objem ročních investic do rozvoje obnovitelných zdrojů.
Dalším oborem jsou evropské automobilky, které postupně snižují své ambice v elektromobilitě a fosilní motory pro mnohé z nich už také nejsou hanlivým slovem. Odklon od dekarbonizace, procesu důležitého pro naplňování klimatických cílů, je dnes silný i v evropských ocelárnách.
ArcelorMittal odložil investice do zelené oceli v Evropě kvůli nejistému prostředí evropských regulací, své plány na dekarbonizaci za tři miliardy eur přehodnocuje i německý ThyssenKrupp, ve kterém drží podíl Daniel Křetínský.
Podobná situace je i v Česku, kde Třinecké železárny, patřící do skupiny Moravia Steel, oznámily částečný odklad investice celkem za jednu miliardu eur do zelené transformace. Jejím hlavním symbolem má být elektrická oblouková pec, prozatím se ale bude jen nahrazovat uhelný kotel novým plynovým zdrojem.
Kapitáni byznysu dnes ovšem také potvrzují, že přísná investiční pravidla související se zelenou transformací se povolují.
„Trochu se to mění, pozoruji to například v přístupu bank. Defence dřív bylo sprosté slovo, dřív jsme museli bankám hodně prokazovat, zda naše výrobky nemíří do tohoto segmentu, dnes už to tak přísné není,“ uvedl v červnu pro Forbes na komorním setkání s novináři šéf Moravia Steel Petr Popelář.
„Cítíme posun rétoriky směrem k racionálnějšímu uvažování,“ dodal.
„Vnímáme tu proměnu,“ řekl taktéž v červnu během rozhovoru pro Forbes předseda dozorčí rady skupiny Sokolovská uhelná Pavel Tomek. „Je potřeba si v tuto chvíli oddělit politické cíle od cílů, které jsou dané reálností, racionálním přístupem a evolucí spíš než politickou ideologií,“ dodal.
Lze očekávat, že téma se už brzy dostane právě na ty nejvyšší politické úrovně, a to nejen v rámci jednotlivých států, ale celé EU. Příkladem je nedávné rozhodnutí polského Ústavního soudu, který s odkazem na suverenitu země odmítl dodržování klimatických předpisů EU.
To se samozřejmě bude dříve či později řešit i v nejvyšších patrech EU a rozhodnutí Polska pak může v dalších evropských státech iniciovat mnoho malých ohnisek, která se následně mohou spojit ve velký požár.
„Myslím, že toto téma v Česku zvedne spousta odvětvových komor. Diskuse jsou a já se přiznám, že se určitě rádi připojíme k jakékoli iniciativě tohoto charakteru,“ uvedl k tomu Tomek ze Sokolovské uhelné.
Nejde ale jen o byznys. S očekávaným příchodem emisních povolenek pro domácnosti se začíná obracet i pohled občanů na rychlé tempo zelené transformace. Svou nevoli mohou vyjádřit ve volbách a frustrovaní svou nespokojeností pak mohou do vlád dotlačit i krajní politické strany.
Evropa tak ve svých přísných klimatických plánech neztrácí jen své spojence, ale pomalu se začíná názorově polarizovat. Polarizace však vychází zejména z politických představ, které reálný svět z více důvodů zatím nestíhá.
Vědci se mezitím shodují, že klimatická krize postupuje rychleji, než se původně předpokládalo. Svět míří k oteplení o 2,5 až 2,9 °C do konce století, pokud státy zásadně nezmění své emisní politiky. Podle Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) je přitom nutné udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C, aby se předešlo nejhorším dopadům: extrémnímu suchu, záplavám, kolapsu ekosystémů i ohrožení globální bezpečnosti. Aktuální trendy však ukazují, že stávající opatření nestačí.
The post Politici vs. praxe. Evropský byznys pomalu uvolňuje klimatické šrouby Green Dealu appeared first on Forbes.
