Jak popsat sérii Nezvratný osud někomu, kdo ji nikdy neviděl? Možná si představte, že by byl Kevin McCallister ze Sám doma neviditelným přízrakem z hororového slasheru, který i obyčejnou kuchyň promění ve smrtonosnou past. Jde tenhle koncept v šestém pokračování ještě někam posunout?
Začíná to vždycky předtuchou, v níž skupina lidí zahyne při tragické nehodě. Té se díky této vizi podaří zabránit, jenže úleva je jen chvilková a iluzorní. Přeživší zemřou tak jako tak, akorát v sérii oddělených incidentů. Zafouká vítr, někde se přetrhne lanko, uvolní se šroubek a vy se ani nenadějete a máte hlavu v drtičce odpadu.
Ano, už od prvního dílu z roku 2000 si tahle série udržuje popularitu díky absurdně groteskním nehodám, které v dominovém efektu odstartuje například vyhození špaget z okna na ulici – jen aby o chvíli později vypukl v kuchyni požár, zasekly se okenice a rozbilo se požární schodiště. Ano, chybí jen oběšení se na závěsu jako v mexické telenovele.
Nikdy tak nejde jen o obyčejný infarkt či mrtvici, jakkoli se filmařům za všechna ta léta podařilo traumatizovat diváky skrze incidenty v posilovně či solárku, kde pro černý humor jako ze Smrt jí sluší místo vůbec nebylo. Uhoření mezi splašenými fluorescenčními lampami nebylo groteskní, ale prostě jen děsivé a brutální.
V šestém filmu nazvaném Pokrevní linie už této odnoži hrůzy příliš nevěří. Na zahradní grilovačce se tu v jednu chvíli rozhodnou pochodovat digitální pohrabáče za asistence svíjející se roury od vysavače, takže máte pocit, jako kdybyste sledovali nějakou erkovou verzi Krásky a zvířete, v níž vám chodící almara nezazpívá, ale prokleje vás.
Tenhle způsob budování napětí režiséři Zach Lipovsky a Adam B. Stein ustanoví už v úvodní katastrofické scéně ze šedesátých let, v níž se až v emmerichovském duchu zřítí vyhlídková restaurace, ve které se až do poslední chvíle trsalo jako o život. Hromadné bouračky či pády letadel z předchozích dílů byly aspoň trochu ukotvené v realitě, tady si ale říkáte, že krom obětí potili krev hlavně trikaři.
Pokrevním liniím přitom nejvíc sluší, když krveprolitím spíš jen tak zlomyslně hrozí, jako když nechají hosty v oné prosklené restauraci lžičkou rozbíjet krustu crème brûlée, po němž si připíjejí koktejlem Bloody Mary. Ihned zaujme i zlobivé dítě, které neštěstí urychlí s poťouchlou zákeřností, že by klidně mohlo platit za malého Antikrista, pokud by snad série chtěla svou mytologii ještě rozvíjet.
Jenže pak se film přesune do současnosti, kde se nezvratnému osudu snaží utéct jedna rozvětvená rodinka, což řídí příšerný scénář jako z nějakého direct-to-dvd sequelu, v němž se jen neustále opakuje, co postavy zjistily o tom, jak lze smrt obelstít, jako by nám na nich mělo záležet – a jako kdyby diváci této série nebyli vlastně jen přerostlými děcky, co s lupou číhají u mraveniště.
Pokud je vám ale třináct, máte tendenci tleskat, když na někoho spadne piano, a Minecraft už jste viděli třikrát, račte do tohoto obludária vstoupit. Ostatní se budou cítit spíš jako zpruzený doprovod, s nímž pořád někdo třese a ptá se: A znáš ten, jak přijde těžký alergik a tatér s piercingem v penisu na magnetickou rezonanci?
The post Proč to nikdy není jen infarkt? Nezvratný osud se řehtá osudům nových nešťastníků appeared first on Forbes.
