Sehnat peníze na osmitisícovku je expedice sama o sobě, říkají Kolouchová a Trávníček

Forbes Před 4 hodinami

Mráz, řídký vzduch, vítr, laviny, nedostatek spánku, dehydratace, ztráta hmotnosti, psychický stres. No neberte to. Ještě předtím se ale člověk musí hodně ohánět, aby si to všechno mohl vůbec dovolit. Kolik dnes stojí expedice na osmitisícovku a jak těžké je ji profinancovat? Nejen o tom mluvil Forbes s hvězdami českého horolezectví, Klárou Kolouchovou a Honzou Trávníčkem.

Mnoho profesionálních sportovců z jiných disciplín označuje výškové lezení za naprosto extrémní kombinaci fyzického výkonu, nepohodlí, bolesti a rizika. V horách nejde nic obejít. Neexistují zkratky, neplatí výmluvy.

„Na kopci jsem v bojovém módu. Pocity tam nepatří. Ty přijdou až později doma, kdy začne fáze vnitřního rozkvětu. Pocit celistvosti, kdy všechno, co člověk prožil, začne dávat smysl,“ říká první Češka, která pokořila nejvyšší i nejtěžší horu planety, tedy Mount Everest a K2.

Honza „Tráva“ Trávníček sedí na terase jediné české hospody v Nepálu, kterou tam společně se svými obchodními partnery otevřel uprostřed pandemie. Odtud řídí cestovní agenturu 14 summits expedition, hotel, přednášky nebo geodetické zakázky.

Člověk, který má za sebou výstupy na Manáslu, K2 nebo Annapurnu, dnes čelí také jinému typu vrcholů – těm podnikatelským.

„Hospodu jsme otevřeli za covidu a nalili jsme do toho tolik milionů korun, že se to možná za mého života ani nevrátí. Ale beru to i jako investici do majetku. Všechny mé pracovní aktivity dohromady jsou můj způsob řešení, jak dnes žít i finančně přežít.“

Vysoké hory, vysoké náklady

Když se oba rozpovídají o financování expedic, zaznívají i konkrétní čísla. Trávníček má jasno: „Když jdeš na osmitisícovku bez kyslíku a šerpů, jsi schopný to celé zvládnout za deset tisíc eur. Ale jakmile si začneš přidávat servis (kyslík, dva kluky, z nichž jeden ti nese věci a druhý se o tebe stará, vaří), tak se posuneš v nákladech výrazně výše.“

Pořád jsi sice podle něj na stejném písečku, ale už hraješ úplně jinou hru. „A ta může stát klidně dvacet pět tisíc eur a více,“ upozorňuje Honza Trávníček.

Klára přirovnává výběr expedice k výběru zájezdu z cestovní kanceláře. „Chceš letět letadlem, nebo autobusem? Pojedeš do Bulharska, nebo na Maledivy? Everest jsou jednoznačně Maledivy,“ podotýká.

„Cena za samotný permit je tam nejvyšší a k tomu si horolezec zajišťuje zázemí, agenturu, základní tábor, služby. Everest tě může vyjít na padesát tisíc, ale i na sto tisíc dolarů. Kanchenjungu zvládneš i za patnáct tisíc dolarů,“ doplňuje.

Oba se shodují, že peníze jsou dnes nedílnou součástí každé výpravy a jejich shánění se v jistém smyslu stává expedicí samo o sobě.

„Já mám dneska jediného hlavního sponzora, kterým je písecká firma Progress Sportswear,“ prozrazuje Trávníček. „V jejich prádle jsem lezl všechny výstupy, včetně K2. A sportovní oblečení od nich nosím nejen na horách, ale dobrovolně vlastně skoro pořád,“ dodává s úsměvem.

Vše ostatní prý pustil. „Shánění dalších sponzorů by mi vzalo tolik času a energie, že si zbytek raději vydělám sám.“ Když jede na expedici, částečně ji financuje díky své cestovní agentuře. „Vezmu s sebou lidi, poradím jim, provedu je. To je servis, za který si platí. A mně to pomáhá částečně pokrýt vlastní náklady,“ říká Tráva.

Podle něj dnes své výpravy z českých dobrodruhů dokážou čistě ze sponzorských smluv utáhnout pouze horolezecké legendy Adam Ondra a Marek Holeček. O nikom jiném neví.

Kolouchová na to jde jinak, ale s podobnou logikou. Sponzoring je pro ni hlavně partnerství. Je to vztah. Nabízí příběh, hodnoty, vizi. Neprodává logo na čepici, ale sdílený smysl společné cesty.

Ve vedení podporujících firem (kterých má podstatně více než Tráva) jsou lidé, kterých si hluboce váží a kteří rozumějí tomu, proč to všechno dělá. A hlavně neočekávají, že za každou cenu musí zdolat vrchol.

Přidává také konkrétní vzkaz, který míří i na její sociální sítě: „Nebylo by fér jmenovat jen některé moje partnery, ale mrkněte na můj poslední post na Instagramu k právě odstartované expedici na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat, tam jsou všichni. A já jim tímto znovu děkuju za to, že jsou a že mají odvahu!“

A také ona potvrzuje, že ani ve světovém měřítku není financování expedic samozřejmostí. „Mám několik blízkých přátel, profesionálních horolezců na mezinárodní scéně. A i když jsou to skutečně velká jména, ikony svého oboru, bez silných sponzorů by to neutáhli,“ míní Klára Kolouchová s tím, že ani globální sláva sama o sobě výstup nezaplatí.

Právě tahle odvaha a důvěra lidí ji provází dlouhodobě a výrazně se ukázala i v době, kdy poprvé a zatím naposledy oslovila veřejnost s prosbou o pomoc.

Jediný crowdfunding využila při natáčení dokumentu K2: Vlastní cestou. „Díky tomu jsme mohli vzít natáčecí tým a natočit ten příběh. Reakce lidí mě zaskočila – tolik podpory jsem nečekala. Bylo to krásný a silný.“

Byznys přímo v horách

Trávníček si uvědomuje, že samotné výstupy už dnes nejsou tím, co by přitahovalo partnery nebo udrželo jejich zájem.

„Dnes na kopce jezdí hodně lidí. Úspěšný výstup už nikoho nepřekvapí,“ konstatuje Tráva. „Já byl jeden z posledních, kdo byl zajímavý jen tím, že někam vyleze. Dneska to musíš mít s přesahem. Přednášky, mediální aktivity, hotel, hospodu, osvětu. Když dělám rozhovor o rakovině, stejně se mě lidi ptají na první českou hospodu v Nepálu. Což je svým způsobem pořád unikát.“

Spolu s Miri Jirkovou mají obchodní podíly ve svých projektech padesát na padesát. „Já jsem ta mediální tvář, Miri řeší více každodenní operativu. Vyhovuje nám to. A taky si vybíráme, koho bereme na treky. Ne každý chce dřít šest až osm hodin denně,“ podotýká.

„Někdo chce evropský záchod, někdo chce vidět ten nedotčený Nepál. Umíme pro ně vymyslet treky na míru, třeba jen tři nebo čtyři hodiny denně. Je to hlavně o tom, co hledají a jestli si vzájemně sedneme.“

Kromě dlouhodobých projektů se Trávníček věnuje i jednorázovým akcím s přesahem. V dubnu příštího roku bude spolu s Petrem Horkým stát za dvěma výjimečnými večery v Praze a ve Zlíně, kde Reinhold Messner – ikona světového horolezectví – přednese své poslední veřejné přednášky v Česku. Event s názvem Final Expedition bude symbolickým rozloučením osmdesátileté legendy s českým publikem.

Podnikání v Nepálu podle Trávníčka představuje ještě náročnější výzvu než samotné výstupy na osmitisícovky.

Bez spolehlivého nepálského partnera, který se vyzná v tamních poměrech a pravidlech, by to vůbec nebylo možné rozjet. Trh je silně uzavřený a dominují mu velcí hráči, zejména bohatí investoři z Číny a Indie, kteří často určují podmínky i tempo celého odvětví.

Klára nevnímá poměr mezi zajištěním financí a samotnou expedicí jako dvě oddělené disciplíny, ale jako propojený celek, kde jedno bez druhého nemůže fungovat. Expedice je pro ni odměnou – chvílí, kdy stojí na letišti a ví, že právě začíná závod, k němuž vedly měsíce tvrdého tréninku a příprav.

Obě fáze ji baví a doplňují se. A jak sama připouští, s vděčností si uvědomuje, že tohle všechno není její práce v tradičním slova smyslu, ale způsob života. Sen, který žije. A ve kterém nahoře někdy fouká.

Osobní Everesty a návraty, které bolí i léčí

Oba dobře vědí, že hory nejsou jen fyzickou výzvou, ale i místem, kde se rozhoduje o životě a smrti. Klára Kolouchová k otázce rizika přistupuje s naprostou vnitřní disciplínou. „Jestli bych s něčím nešla na vrchol, tak s pochybnostmi. Ty do výstupu nepatří. Pokud nejsem skálopevně přesvědčená, že bojuju o vrchol, nemám na hoře co dělat.“

Honza Trávníček na otázku rizika odpovídá s typickým nadhledem. „Do rizika, že se může něco stát, jdu, i když sednu do auta a jedu do Prahy nebo do Brna. Já jsem tam doma. Riziko, kterému se vystavuju v horách, je pro mě subjektivně menší než na dálnici za volantem.“

Na otázku, kdy přichází ten nejlepší pocit, odpovídají Trávníček a Kolouchová každý po svém.

Trávníček bez váhání říká: „V bejzu. Když už je člověk zpět v base kempu, protože sestup je daleko těžší. Tam když si člověk dá první čaj, kafe nebo pivo, spadává to z něj. A zažíváme tam i stavy, kdy vypneš a dva dny neujdeš ani padesát metrů. Tělo jede v adrenalinovém režimu, kdy musí a poznáváš, že kapacity lidského těla jsou obří. Jenom ho zaktivovat a říct mu, že ještě musí makat.“

Kolouchová na to odpovídá z trochu jiné perspektivy. „Hory dovedou namíchat neskutečný elixír prožitků – fyzicky i emočně. Každá fáze výstupu je jiná a žádnou nelze vynechat, přeskočit. Na kopci neexistují zkratky. Je to čistá hra, jen já a hora. Dokud jsem nahoře, jsem v bojovém módu, soustřeďuju se na cíl, pocity tam nepatří. O to víc si je pak užívám zpátky doma. Nastane nádherná fáze intenzivního bytí. Vnitřní rozkvět a celistvost.“

Oba mají za sebou i velmi těžké momenty. Trávníček otevřeně popisuje svou zkušenost s vážným onemocněním.

„Začalo to tak, že po návratu z jedné expedice jsem začal čůrat krev, šel na vyšetření a ten nádor v mém těle už byl šest centimetrů velký. Chodím každý rok na kontrolu. Doktor říká, že se to pravděpodobně vrátí, ale zatím mám klid.“

Kolouchová se zamýšlí spíš nad vnitřními výzvami, které ji formovaly. „Tashi Tenzing, se kterým jsem měla tu čest lézt na Mount Everest, mi v průběhu naší expedice řekl jednu zásadní větu: ‚Bude to bolet, budou chvíle, kdy to budeš chtít vzdát, ale pokud to ustojíš, budeš silnější do svého dalšího života, až se vrátíš zpátky domů.‘“

Její osobní Everest je o průběžném uvědomění si vlastní vnitřní síly a schopnosti řídit život bez ohledu na pseudoočekávání druhých, o touze realizovat sebe sama, nebát se jít vlastní cestou a nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

„Vždy jde o úhel pohledu, ve vysokých horách se pohybuji od roku 2005. Tedy déle, než jsem v manželství. A stejně jako ve vztahu je tam vášeň, radost, trápení i bolest. Každý den na expedici zažívám intenzivní nálož, v dobrém i ve zlém. A ty nejhorší momenty často vedou k těm nejkrásnějším. Těm, za které má cenu bojovat,“ uzavírá Klára.