Odvážná, důvtipná, neochvějná. Přesně tak by se dala popsat žena, jíž se posmrtně přezdívalo Královna špionů. „Strach mívám, až když nebezpečí pomine. Strach předtím je přepych, který si nemůžeme dovolit,“ říkávala Louise de Bettignies. Během první světové války vedla jednu z nejúspěšnějších špionážních sítí v Evropě, a přesto teď její jméno nejspíš čtete poprvé.
Dějiny ji popisují jako drobnou, milou a nenápadnou ženu. Faktem je, že vedla špionážní síť o více než sto členech, přičítá se jí záchrana více než tisícovky britských vojáků a její přínos byl veliteli označován za nenahraditelný.
Louise Marie Jeanne Henriette de Bettignies se narodila 15. července 1880. Od jejího narození tedy příští týden uplyne už 145 let. Studovala po celé Evropě. Vedle rodné francouzštiny ovládala také angličtinu, italštinu i němčinu.
Pohybovala se ve šlechtických kruzích od Milána po Halič. V roce 1911 byla dokonce s Karlem V. Schwarzenbergem na hradě Orlík, později s princeznou Elvírou Bavorskou na hradě Holešov.
Po smrti otce se vrátila do rodného Lille, kde ji zastihla první světová válka. Pro svět špionáže ji záhy získal kapitán Cecil Aylmer Cameron, známý jako „strýček Edward“. Velitel tajné organizace působící v anglickém Folkestonu jako první odhalil její mimořádné schopnosti.
Dřívější vychovatelka Louise de Bettignies tak začala působit pod falešnou identitou jako Alice Dubois a využila své znalosti jazyků a organizační talent k zapojení se do zpravodajských aktivit.
„Alicina“ zpravodajská síť čerpala informace z mnoha zdrojů z okolí francouzského Lille. Data o tamním německém frontovém postavení přicházela s takovou rychlostí a přesností, že britští vojenští zpravodajci i generálové nevycházeli z úžasu.
Vůdkyně špionážní sítě de Bettignies se neúnavně pohybovala napříč okupovanou Francií, svobodným územím, Belgií, Anglií a Nizozemskem. Během svých přesunů sbírala zprávy, navazovala kontakty, kontrolovala práci svých spolupracovníků a předávala informace.
Prstýnky, vlásenky, spodnička
K převozu informací používala neotřelé a vychytralé techniky. Zakódované poznámky byly ukrývány ve špercích, zamotány do vlásenek a schovány mezi vlasy, zasunuty pod koláče v plechových formách nebo vkládány do stránek běžného tisku.
Používala i citronovou šťávu k zapisování tajných sdělení přímo na látku spodničky. Po příjezdu na určené místo nahřála tkaninu žehličkou, čímž text vystoupil na povrch. Pak látku rozstříhala na menší části a každou předala samostatně, aby se informace dostaly k adresátům.
Opakovaně překračovala hranice, kde ji dělilo jen pár vteřin od prozrazení. Pod reflektory, kolem ozbrojených hlídek i přes zaminované oblasti, jež byly pokryty těly těch, kteří chtěli uprchnout a nepodařilo se jim to. Jednou byla dokonce svědkem toho, jak několik kroků před ní explodovalo zařízení, jež zabilo dva prchající civilisty.
A přesto neuhnula. Měla dar přesvědčivosti a snad ještě výjimečnější byla její schopnost jednat pohotově a s naprostou samozřejmostí improvizovat.
Dokázala sehrát scénku s předstíraným zmatkem kolem zavazadel tak dokonale, že ji znuděný strážce bez váhání pustil dál. Jindy zapojila děti z okolí, aby jí při nevinné hře pomohly propašovat potřebné dokumenty.
O Němcích de Bettignies prohlašovala, že jsou tupí. „Strčíš jim pod nos papír a s dostatkem sebedůvěry projdeš,“ vykládala. Věděla o tom, že jí hrozí, že ji chytí. „Co na tom, alespoň jsme sloužili. Strach mívám, až když nebezpečí pomine. Strach předtím je přepych, který si nemůžeme dovolit,“ říkávala.
Síť vedená Louise de Bettignies fungovala s takovou účinností, že nově zřízené pozice nepřátelského dělostřelectva byly zlikvidovány často jen během několika dnů po jejich objevení. Dokonce i německá strana, ač rozhořčená, musela uznat kvalitu a přesnost získaných informací, které unikaly běžné kontrole.
Foto Wikipedia Commons, Velvet, CC BY-SA 3.0
A nejen to, síti se podařilo odhalit také klíčové momenty, jakým byla plánovaná návštěva císaře, při níž jeho vagon jen těsně unikl spojeneckému náletu. Významné byly rovněž informace týkající se Verdunu. Byly v jedné z posledních zpráv, které ještě de Bettignies dokázala předat. Tu však velení přehlédlo a mělo to naprosto fatální důsledky.
Jedním z míst, kde špionky působily, bylo právě francouzské Lille. Město bylo pod krutou německou okupací. Ulice byly přejmenovány a nesly německá jména. Týrání domácích obyvatel bylo na denním pořádku. Lidé měli žalostný nedostatek potravin a paliva. Bylo jim zabaveno vše: zbraně, hygienické pomůcky i třeba záclony.
Falešné doklady špionkám poskytoval Antoine Lefour, místní majitel knihkupectví s uměleckým duchem, znalec historických artefaktů a milovník poezie.
Až jeho potomci díky nalezeným dokumentům začínají chápat, že své odborné dovednosti možná využíval nejen k restaurování starých knih, ale i k výrobě padělaných identit pro odbojovou síť.
Tyranie v Siegburgu
Na podzim roku 1915 se mělo vše změnit. Louise de Bettignies byla při přechodu hranic zadržena s cizí propustkou a s několika různými doklady v kabelce. Později rozlítila důstojníky při výslechu tím, že polkla šifrovanou zprávu a s chladnou ironií požádala o sklenici brandy na zapití.
Měl ji čekat trest smrti. Několik dní po skončení soudního řízení v Bruselu byl původně vynesený rozsudek smrti změněn na dlouhodobé vězení. Louise de Bettignies po celou dobu svého zadržení odmítala sdílet jakékoli informace a zachovala naprostou mlčenlivost.
Příběh Louise de Bettignies by byl možná zcela upadl v zapomnění, kdyby nebylo jedné z jejích mnohých pobočnic Marie Léonie Vanhoutte. Byla původně ošetřovatelkou Červeného kříže, pak ji uchvátila špionážní síť a pod krycím jménem Charlotte Lameron byla důvěryhodnou spolupracovnicí a blízkou důvěrnicí Louise de Bettignies.
„Byla bych za ní šla kamkoli, protože jsem instinktivně věděla, že ta žena je schopna velkých věcí,“ říkala Vanhoutte, kterou nepřátelští Němci také chytili.
Obě stanuly před soudem zároveň a byly odsouzeny. Společně pak sdílely celu ve věznici v německém Siegburgu.
Vanhoutte příšerné podmínky zajetí přežila. Louise de Bettignies ne. Byl jí zde bez narkózy proveden čtyři hodiny trvající zákrok plicního abscesu v nevytopeném, nevydezinfikovaném sále. To vše v době, kdy řádila epidemie tyfu.
Můžeme se dnes jen dohadovat, zda mělo jít o lhostejnost, či úmysl likvidace nepohodlné vězenkyně. Ještě několik měsíců žila. Fyzicky zničená, ale duševně pevná. Bylo jí odepřeno její poslední přání, zemřít u matky.
„Během operace jsem přemítala o smrti s klidem a beze strachu. Dnes se připojila radost a hrdost, protože jsem odmítla kohokoli jmenovat. Svůj strastiplný rozsudek upřednostňuji před zneuctěním sebe samé, kdybych se pokusila zachránit udáním těch, kdo konali svou povinnost vůči vlasti,“ psala v posledním dopisu matce představené.
Královna špionů zemřela 27. září 1918. Daleko od přátel, na samotce v Kolíně nad Rýnem.
Špionky z první světové války upadly v zapomnění. Veřejnost měla tendenci nahlížet na ně buď jako na chladné, odcizené bytosti, které odložily tradiční představy o ženskosti ve jménu tvrdého boje, nebo jako na vznešené, citlivé duše, jež se kvůli okolnostem musely chopit nebezpečných úkolů.
Ačkoli byly tehdy oslavovány, po skončení bojů se nad jejich příběhy rozhostilo ticho. Zatímco de Bettignies zemřela, Vanhoutte přežila. Po válce byla oceněna za svou činnost, vdala se za novináře a otevřela si obchod s porcelánem.
Její manžel Antoine Redier později napsal biografii s názvem La guerre des femmes, kde mu jeho žena poskytla jedinečný pohled na zákulisí celé zpravodajské operace – od jejího fungování přes dramatické zatčení až po soudní líčení.
V knize zachycuje detaily o životě v Siegburgu. Nelidské podmínky, surové zacházení i chvíle nečekaného vzdoru. Byla to zas a znovu Louise de Bettignies, která dokázala například přesvědčit vězeňkyně, aby odmítly pracovat na výrobě střeliva, a tím vybojovala malé, ale významné vítězství.
V roce 1920 byly její ostatky přepraveny do Francie a v Lille postaven pomník. Během pohřebního obřadu jí byly uděleny vysoké pocty včetně francouzského Kříže Čestné legie, Válečného kříže 1914–1918, britské Vojenské medaile a byla jmenována důstojníkem Řádu britského impéria.
The post Zapomenutý příběh Královny špionů. Louise de Bettignies zachránila tisíc lidí appeared first on Forbes.
