Bez povolení si splnila svůj sen. První česká architektka musela studovat načerno

Forbes Před 6 hodinami

Před 130 lety se narodila Milada Petříková-Pavlíková, první česká architektka. Aby svého vysněného povolání dosáhla, musela ho nejprve vystudovat bez povolení státu a řadu věcí se doučit po nocích. Dosažení rovnosti nebylo snadné. To však ji ani její rodinu nikdy neodradilo.

Domov Charlotty Masarykové, vila Bedřicha Honzáka či Domov osamělých žen. Stavby, které by nestály, pokud by otec Milady Petříkové-Pavlíkové netrval na tom, aby mohla neoficiálně navštěvovat přednášky o architektuře.

Navzdory obtížím, které jí přinášelo být ženou, měla jedno štěstí – narodila se do zámožné rodiny, ve které se proslavila nejen ona. Například její mladší sestra Libuše Paserová získala slávu operním zpěvem v Itálii.

Její otec Josef Pavlík se zviditelnil svou snahou o zachování husitské historie. Lékař a zdravotní konsulent Československých státních drah tak jako člen vlasteneckých organizací a zapálený historik inicioval první výstavu o mistru Janu Husovi a stál také za vznikem dnešního Husitského muzea v Táboře.

Výrazný vliv na Miladu měly také její tety – Anna, která se stala první doktorkou medicíny promovanou na území Česka, a Albína Honzáková, která jako jedna z prvních žen získala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byla i jednou z předních aktivistek ženského hnutí.

Už od mládí se Milada setkávala také s inspirativními lidmi z řad umělců a univerzitních profesorů, kteří do jejich táborského domu často docházeli za jejím otcem. Když tak přišlo na vzdělávání dcery, rodina ji podporovala a poslala do Prahy, kde bydlela se svými tetami.

Milada tam nastoupila na dívčí gymnázium spolku Minerva, které úspěšně dostudovala necelý měsíc před začátkem první světové války. Díky tetám se během studia zapojila i do Ženského klubu českého – spolku, pro který později bezplatně navrhla jeden ze svých nejznámějších domů.

Dlouho přitom nevěděla, co bude po škole chtít dělat, pak se ale rozhodla věnovat právě architektuře. O té totiž v jejím dětství rád hovořil otec, který ji také bral na vycházky po Táboře a ukázal jí i krásu tehdejší Prahy.

I k finálnímu rozhodnutí nakonec Miladu dovedl on, když ji vzal na Mezinárodní stavební výstavu do Lipska. Návrhy malých rodinných domků ji tam ohromily natolik, že si řekla, že takové chce dělat i v Česku.

Nadšení bylo velké, jeden problém ale byl ještě větší – na povolení studovat architekturu si v té době musely ženy počkat ještě čtyři roky. Že si vybrala špatně, jí lidé říkali i proto, že neměla z humanitně zaměřeného gymnázia dostatečné vzdělání pro technickou školu.

Jenže slovo „nejde“ nezastavilo tetu Annu a Milada se jím také nehodlala nechat zastavit. Šla proto přímo za hlavním profesorem ČVUT a požádala ho, aby se mohla stát alespoň hospitantkou. Ten ji sice vyslechl, ale nadšený takovou myšlenkou nebyl. I tak jí ale řekl, ať se pro jeho rozhodnutí vrátí za týden.

I díky otci, který přemluvil profesory na škole, nakonec odpověď zněla kladně a Milada mohla „na zkoušku“ nastoupit. Po započetí studia však zjistila, že je toho opravdu mnoho, co neví. To si ale rychle sama dostudovala po nocích.

I přes počáteční pocity méněcennosti se nakonec mezi studenty ukázala jako jedna z nejlepších, což si uvědomila škola i poslanec říšské rady Antonín Smrček. Společně podporovali její vytrvalé, avšak bezvýsledné snahy o získání povolení řádného studia od ministerstva školství ve Vídni.

A přestože rakousko-uherská vláda odmítala, čeští učitelé s ní nesouhlasili a po čtyři roky Miladě vystavovali vysvědčení bez razítek. Podle jejích vzpomínek ji mezi sebe přijali i mužští spolužáci, kteří její projekty respektovali.

Přestože Miladin neutuchající zápal její matka někdy nechápala a obávala se o zdraví neustále pracující dcery, nevzdat studium se nakonec ukázalo jako správné rozhodnutí. První světová válka skončila, přišla první republika a všechna dosud neplatná vysvědčení jí stát uznal.

Trvalo pak už jen tři roky, aby si Milada konečně mohla jako první žena v Československu převzít diplom z architektury, který zvládla získat s vyznamenáním. Tam ale její radost neskončila, protože se o měsíc později provdala za profesora a architekta Theodora Petříka.

O třináct let starší muž, který podporoval už její snahu dostat se na školu, po svatbě rozhodně nechtěl, aby se Milada stala ženou v domácnosti. Zaměstnával ji naopak ve své architektonické kanceláři až do chvíle, kdy si Milada založila svou vlastní.

Jedním z jejích prvních projektů se stal návrh Útulného domova osamělých žen v pražských Dejvicích. Zařízením pro ženy se následně věnovala často a třeba ve studentské koleji na Budeči navrhla funkční, ale také estetický interiér, který zahrnoval i umyvadla v každém pokoji.

Na mnohých projektech spolupracovala s manželem, což později nazvala jako chvíle „z nejkrásnějších v životě“. Ke dvěma pracovním stolům postaveným vedle sebe si sedli třeba při práci na nájemním domu na rohu Přístavní a Jankovcovy ulice v pražských Holešovicích.

V průběhu života se její styl měnil a navrhovala jak ve funkcionalistickém stylu, tak v rondokubismu i purismu. Nevyhýbala se ani projektům, které dříve nedělala, a tak její stopu nese i rozšíření hřbitova v pražském Slivenci.

Potom ale přišla druhá světová válka, která s sebou přinesla i neochotu investovat do nových budov. Nacisté také zakázali činnost sdružení architektů. Navzdory tomu se architekti nadále scházeli, a když válka skončila, byli připraveni na další projekty.

Tehdy Milada dostala svou poslední zakázku před zestátněním architektonických společností. Na Praze 4 vybudovala novou mateřskou školku a jesle primátora Václava Vacka. Zakázka přišla v době, kdy se Československo potýkalo s nedostatkem míst v takových zařízeních.

Pak ale Theodor náhle umírá a později musí Milada začít pracovat v rámci státních projekčních ústavů Stavoprojekt a Rudný projekt. Kvůli svému původu i působení sestry v Itálii navíc měla její rodina problémy a po finanční stránce skončila velmi špatně.

Milada Petříková-Pavlíková zemřela 30. června 1985 ve věku 89 let. Podle zjištění Magdaleny Martínkové dokázala za 45 let, po které navrhovala, vypracovat 53 projektů a přijít s jedenácti články a přednáškami. K tomu při práci zvládla vychovat syny Miloše, Aleše a Radka.

The post Bez povolení si splnila svůj sen. První česká architektka musela studovat načerno appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek